Rodina je základ státu

"To je vaše interpretace !!" ;) Depka jako kráva, která vystihuje naši znechucenou současnost i současnost českého filmu jako snad ještě žádný jiný český film, když navíc režisér Robert Sedláček, mimochodem opravdu dobrý scenárista, a tak i autor skutečně tvůrčích projektů, dokazuje nejen, že se nestydí za absenci vlastního rukopisu, ale také že i žánrová neujasněnost, více či méně záměrná, může být i skutečně inspirující.. Nabízí se i jiné, velmi sympatické, vysvětlení této Sedláčkovy motivace v duchu stejné deprese, že tou rozkročeností naznačuje, že dnes vlastně ani ryzí žánrový film v našich podmínkách natočit nelze.. Jakkoliv toto tvrzení částečně popírá třeba Petr Jákl.. (27.10.2015)

Výborný film, jejž sráží pouze z mého pohledu nereálný závěr. Roberta Sedláčka respektuji jako jednoho z našich nejlepších současných režisérů, každý jeho film je svým způsobem originální a zcela z jiného soudku. Igor Chmela je pan divadelní, ale i filmový herec, celá herecká sestava je zde nadprůměrná. Jako absolventa strážnického gymnázia mě potěšily záběry z tohoto jihomoravského městečka a vůbec návštěva u dvojice Babčáková-Vyorálek mě náramně pobavila. (18.08.2012)

Když se to vezme kolem a kolem, vlastně nejde o nic světoborného. Tahle sympatická moralitka, která se hodí mnohem spíš na televizní obrazovku než na filmové pláno, těží z toho, že se v ní neobjevují běžné slabiny českých filmů, jako nevěrohodný scénář, stupidní dialogy a nerealistické nebo ploché postavy. Tomu nešťastníkovi, který výměnou za manažerský post sem tam něco velkoryse přehlédl, až najednou, světe, div se, čelil obvinění z tunelování firmy, jeho pocity od bezradnosti po sebelítost věříte a stejně tak věříte reakcím jeho okolí. Rodina je základ státu je svérázná road movie o pozdním prozření a útěku před zodpovědností. Slušně napsaná, zahraná i zrežírovaná. Co můžeme po zkušenostech s českým filmem vlastně chtít víc? Celkový dojem: 70 %. (13.09.2014)

Tento film se snadno mohl stát docela depresivní sondou do života jednoho manažera podílejícího se na tunelování jednoho finančního ústavu. Jenže film je spíše oslavou svobody, oslavou rodiny, a okovy spravedlnosti jsou během většiny filmu hlavním hrdinům nahony vzdáleny. Divák si tak může užívat hořkou komedii plnou vynikajících hereckých výkonů a zajímavého děje, který je originální a nechává diváka až do úplného konce napnutého, jak to vlastně celé dopadne. Pro mě osobně bylo z celého filmu nejzajímavější moravské intermezzo, které bylo zajímavé, vtipné a ve všech směrech úžasně promyšlené. Ovšem celý film výborně reflektuje to, jak to v našem státě v současnosti vypadá a jako takový je velice cennou sondou do duše českého národa. Ve filmu zazní mnoho trefných postřehů a myšlenek (viz policejní detektiv, který má dvě vysoké školy, ovládá několik jazyků a žije v panelákovém bytě, zatímco manažer banky žije v luxusní vile), za které tvůrce chválím. Ve výsledku jsem s filmem velice spokojen a uděluji mu čtyři hvězdy. (28.04.2014)

Tentokráte stručně: nevtíravě trefná (civilní) reflexe současné doby aneb R. Sedláček se scénáristicky definitivě našel a režisérsky (téměř) dozrál resp. se opět posunul o další (rázný) krok kupředu a já se již teď (upřímně) těším na další jeho počin(y). S osobním (subjektivním) dovětkem na závěr: v záplavě všech těch (nejen) „Hřebejkovsko-Šabachovských“ vzpomínek na léta (ne)davno minulá (totality), působí toto dílko jako osvěžovač vzduchu Brise. To není výtka směrem k dotyčným a zpochybnění jejich (nesporných) kvalit, ale holé konstatování. A potom, že nejde sáhnout po aktuálním tématu a inteligentně se s ním popasovat. Nedoceněný Robert Sedláček je vskutku mistrný to pozorovatel současné doby a vnímavý divák (si) tohle vše (pro sebe) dokáže poodhalit a (d)ocenit. Až se mu podaří vychytat i těch posledních pár „mušek“, dočkáme se (resp. někteří z nás) silného snímku. Že to přijde, ani na okamžik nepochybuju. Otázkou pouze zůstává, kdy se tak stane. Pokud by i ten zůstal nedoceněný, překvapivé to (pro mě) nebude. Líto by mi to však bylo a to VELMI. p.s. to, co tu předvádí ústřední duo I. Chmela – E. Vrbková, tomu (já) říkám skutečné herectví. Naprosto přirozené výkony, kdy divák nemá pocit, že sleduje film. Nepřemýšlí, co vše mu překáží v plné soustředěnosti, neošívá se v křesle nad jejich (nechtěnou) trapností, přehráváním.... a nechává se (rád) dotyčnými a snímkem samotným vést. Vypadá to zcela jednoduše, ale upřímně, v kolika případech jsme tohoto svědky?! 85% (04.04.2012)