Rodina je základ státu

47th KVIFF 2012 - CZECH FILMS 2011-2012 - České filmy 2011-2012 (Rodina je základ státu / LONG LIVE THE FAMILY! / Rodina je základ státu) - Citlivý pohled do srdce upřímného poctivého/nepoctivého člověka. Igor Chmela potěšil, Mark Daniel pobavil... - 26. 7. 2012 - 60% (26.07.2012)

Že se zde objevuje výstup stejného druhu jako v Intimním osvětlení (kde je organickou součástí celku), ještě neznamená, že má nějakou cenu oba filmy srovnávat. Sedláčkovo Rodina je základ státu nedisponuje ničím, čemu bych mohl nějakým způsobem věřit a celkově na mě působí jako film, který snad chce "promlouvat k dnešku", není zrovna špatný, ale nestojí za bližší pozornost. Brzy bude právem zapomenut, což mu ovšem prospěje, protože filmoví nadšenci případných příštích generací pak budou moci objevovat zapadlou perlu s několika krutými scénami. Pro mne - současníka - je cenný jen ten název. Je totiž nutno váhat mezi dvěma protichůdnými optikami, které nabízí. Je česká společnost morálně (i jinak) v prdeli pro to své vyznání starat se jen o svůj píseček, kdysi vyjádřené v pregnantní zkratce "kdo nekrade, okrádá rodinu"? Nebo naopak jsme v prdeli proto, že nejsme schopni udržovat rodinu silnou, všemu navzdory? Ergo ukazuje Sedláček na typické rodině (jen s nadprůměrně zdatným živitelem), proč je stát čecháčků jedna velká sračka, nebo jde o to, že se tato rodina v náhlé krizi dobrala takové soudržnosti a síly, že obstojí státu, právu i morálce navzdory, takže nakonec opravdu jen na tom především záleží? Nevzniká tak právě rodina, z níž lze teprve stát budovat? Měl-li tvůrce na mysli toto, pak je třeba pochválit volbu sociálního typu "hrdiny" i značnou zdrženlivost v hodnocení toho všeho. Každopádně rodina je základ státu a každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. (10.08.2016)

Jediný český film za dosť dlhú dobu, ktorý sa ako-tak dotýka súčasnej reality a poskytuje možnosť zažiť katarziu. Asi prvýkrát som pri českom filme zažil thrillerové napätie, aj keď scenár nie je taký uzatvorený a konzistentný ako pri televíznych Sráčoch. Sedláčkovi sa oplatilo jeho tvrdohlavé samoučenie. Na jeho štýle to je poznať. Stále tie isté technické a štylistické chyby začínajú vytvárať jeho autorský rukopis. Má šťastie, že ho nikto neučil režírovať hraný film a sám si našiel svoj výraz. To je dôvod, prečo jeho filmy v kontexte súčasnej českej kinematografie pôsobia tak živo a vymykajú sa zabehaným výrobno-estetickým kritériám zvyšnej českej produkcie. (24.05.2012)

Ale jo, celkem se film povedl. Igor Chmela umí hrát i vážné role, ne jenom dělat šaška v talkshow Partička :) Eva Vrbková, pro mě dosud neznámá herečka, zahrála svou roli věrohodně. Babčáková - srandistka a Jiří Vyorálek se svým moravským přízvukem a pohledem na život mě bavil. Pravdou je, že v jistých chvílích se člověk nudil a celé tempo bylo takové unavené. Ale tak...až někdy film poběží v TV, mrknu na něj znovu. Prozatím 65% // (22.7.2016) ČT2 HD - 75% (with J.) (27.05.2012)

Tentokráte stručně: nevtíravě trefná (civilní) reflexe současné doby aneb R. Sedláček se scénáristicky definitivě našel a režisérsky (téměř) dozrál resp. se opět posunul o další (rázný) krok kupředu a já se již teď (upřímně) těším na další jeho počin(y). S osobním (subjektivním) dovětkem na závěr: v záplavě všech těch (nejen) „Hřebejkovsko-Šabachovských“ vzpomínek na léta (ne)davno minulá (totality), působí toto dílko jako osvěžovač vzduchu Brise. To není výtka směrem k dotyčným a zpochybnění jejich (nesporných) kvalit, ale holé konstatování. A potom, že nejde sáhnout po aktuálním tématu a inteligentně se s ním popasovat. Nedoceněný Robert Sedláček je vskutku mistrný to pozorovatel současné doby a vnímavý divák (si) tohle vše (pro sebe) dokáže poodhalit a (d)ocenit. Až se mu podaří vychytat i těch posledních pár „mušek“, dočkáme se (resp. někteří z nás) silného snímku. Že to přijde, ani na okamžik nepochybuju. Otázkou pouze zůstává, kdy se tak stane. Pokud by i ten zůstal nedoceněný, překvapivé to (pro mě) nebude. Líto by mi to však bylo a to VELMI. p.s. to, co tu předvádí ústřední duo I. Chmela – E. Vrbková, tomu (já) říkám skutečné herectví. Naprosto přirozené výkony, kdy divák nemá pocit, že sleduje film. Nepřemýšlí, co vše mu překáží v plné soustředěnosti, neošívá se v křesle nad jejich (nechtěnou) trapností, přehráváním.... a nechává se (rád) dotyčnými a snímkem samotným vést. Vypadá to zcela jednoduše, ale upřímně, v kolika případech jsme tohoto svědky?! 85% (04.04.2012)