Rodina je základ státu

Ironický je název filmu, který sleduje současné problémy naší společnosti s podobně ironickým nadhledem během jakési road movie jedné české rodiny. Ačkoliv film získal cenu českých kritiků, na Českých lvech byl okázale ignorován a cenu získal přehypovaný a přeceňovaný film Poupata. Přitom tam, kde Poupata děsí svou depresivní doslovností, dokáže režisér tohoto snímku, Robert Sedláček, naznačit situaci lehce a s přehledem... Režisér Robert Sedláček vždy přijde se zajímavým počinem, a jeho vidění světa je sice realistické, ale nepostrádá určité prvky odstupu, jemného a hořkého vtipu, ale i lidského pochopení. (Což mimochodem všechno postrádají Poupata.) Příběh muže, který se z malých poměrů vyšvihl nahoru, chtěl přilepšit rodině, neuměl v tom však chodit a jeho skutky ho dohnaly. Vezme svou rodinu na místa svého a manželčina mládí - možná zavzpomínat, možná tak utíkat před policií. Trochu to připomíná Výlet Alice Nellis, avšak s hodně hořčím přesahem. Tento jednoduchý syžet je však vyplněn mnoha scénkami a situacemi, které schválně nejsou jednoznačné - tvůrce se nestaví ani jednu, ani na druhou stranu. Když však hlavní postava obhajuje mnohamiliardové úniky, přece jen cítíme ve slovech jeho kamaráda, totiž že on se na věc dívá z hlediska svého platu, kterým směrem téma filmu směřuje. Tradičně nejpevnější je Sedláček u moravských lokací a scén - na druhou stranu luxusní vila, horentní pojišťovna, to vše působí poněkud nahozené, jen jako výchozí scény. Velmi zdařilé jsou opět dialogy, na nichž z větší části snímek stojí. Ani u nich nedostáváme často klíč, na kterou stranu bychom se měli postavit, to více jsou však postavy i příběh životnější. Hlavní hrdina sice udělal nesprávnou věc, manželka se možná neptala, odkud nosí peníze a proč se mají tak dobře, hlavně, že peníze nosil, ale cítíme v nich i lidský rozměr. Film jejich postoje neobhajuje, avšak dává klíče k jejich psychologii, k jejich vnitřnímu světu, zabitému světem, kde jde jen a jenom o peníze. Byli chamtivci, nebo jsou oběti dnešní doby? Nebo snad obojí? A nejvíce zamrazí ve chvíli, kdy začnou závěrečné titulky a spustí se Ukolébavka Karla Kryla. "Spinkej, synáčku, spi... a budeš jako táta". Tento doslov je nejmrazivějším a nejjednodušším zhodnocením dnešní doby - činy otců budou opakovat jejich děti. K čemu je pak tato republika odsouzena? ---- EDIT po druhém zhlédnutí: Jdu nahoru s hodnocením. Třeba pro to, že film lacině nemoralizuje, nesoudí. Na jednu stranu nám toho chlapa může být líto, protože ti nad ním kradli taky, víc a jsou vyzívaní na Bahamách, po nich poldové nejdou, na druhou si chtěl žít nad standard a zapomněl, co dělá rodinu rodinou, že to prachy nejsou. Jenže on je takový, jaká je česká společnost - a jaké budou naše děti. Všichni si hrajeme na to, kdo má dražší auto, novější iPhone a lepší vilu. I kdybychom na to měli ukrást. Film tohle všechno poodkrývá, ale nepojmenovává natvrdo, a v tom je jeho síla. Poukazuje na nešvar, na který všichni můžeme jednou dojet, ale nehodnotí. (12.03.2012) (méně) (více)

Ne že by film rezignoval na společenskou kritiku, jen ze všech snímků tohoto režiséra nejvíce ctí žánr(y). V popředí stojí příběh, nikoli společenské motivy; ty jen zlehka probublávají skrz dění (ale o to více na ně slyšíme). Nejvýraznější složku "Rodiny" totiž tvoří humor. A to humor mnoha odstínů. Někdy je poťouchlý, jindy absurdní, často hořký a sarkastický, ale také něžně poetický nebo chápavě lidský (pozor, nezaměňovat s termínem lidový)."Mami, taťka mluví z rozhlasu!" Tequilové noční rozjímání na téma "Jsem svině, když pomáhám sviním?", které hlavní hrdina, z korupce obviněný manažer Libor, pronese uprostřed noci do tlampačů obecního rozhlasu, v sobě nese tragiku i humor. Když pak ale jeho rozespalá malá dcerka zatahá maminku za rukáv se slovy: "Mami, venku mluví taťka z rozhlasu!", dostane celá fraška zase úplně jinou náladu.Ostatně právě intimní rovina rodinného života, všechny ty zdánlivě nepodstatné postřehy a detaily jsou tím, co je na Sedláčkově novince to nejcennější. Živočichopis společnosti režisérovi jde, o tom už nás přesvědčil mnohokrát, ale osobní prožitek z nás naposledy vymáčkl, když natočil Pravidla lži. A to už je něco let! Jsou to vlastně jen momenty: rodinné přespávání v provinčním hotelu, kde cvaká radiátor ("Kdo má v tom rámusu usnout?!), (ne)povinné poznávání vlasti, zpívání v autě, filozofování o konci světa nad slivovicí ze zavařovaček... Přesto mají zcela nezpochybnitelné kouzlo – na rozdíl od scén "drsných" výslechů a salonních konverzací, jež nám chtějí zvěstovat prohnilost systému, ale vyznívají naprázdno. Otec rodiny si zprvu hraje na to, že si prostě jen tak vyrazili a dohání, co jako každý správný workoholik zameškal: vztahy s manželkou, dětmi i kamarády. Návštěva u bývalých spolužáků z Moravy (Jiří Vyorálek, Simona Babčáková) se tak ukáže být nejen vítaným azylem, ale i "nastaveným zrcadlem" a spouštěčem skrývaných emocí. Dokud jen popisuje, funguje perfektně – tíživý strach z budoucnosti, bezmoc, nervozita, tedy emoce, jež prožívá pronásledovaný hlavní hrdina, se přenáší i na diváka, a i když ho tvůrci nijak neobhajují, podvědomě mu začne držet palce. Naopak tam, kde se uchyluje ke schématům – zásadoví, ale nešikovní policisté, bezruká justice, "čistý" venkov – přichází příběh o sílu a věrohodnost. Zůstává jen teze a teze do dramatu nepatří. Natož pak do roadmovie. Ústřední dvojice hraje dobře, obzvláště Chmela modeluje Libora jako sympaticky normálního člověka: jeho rejstřík zahrnuje hysterii i vnitřní neklid, bolestínství i schopnost sebeironie, citlivost i obhroublost, statečnost i zbabělost, zkrátka vše, co je vlastní bytostem chybujícím, nikoli však zatraceníhodným. Naopak detektivové, kteří jsou mu v patách, představují jedno velké klišé: svatá dvojice a udeřivší matka spravedlnost v jednom.Simona Babčáková v roli rázné spolužačky Lenky, která žije šťastný, i když ne zcela naplněný život na venkově, jiskří jako vždy a etudy z jejího manželského života s rezignovaným Jiřím (Jiří Vyorálek) jsou vděčné a tak trochu krasosmutné. Jejich účinek však kazí svatozář, kterou Sedláček nasadil všemu a priori nepražskému, prostému a nesnobskému; jako by se právo na štěstí a spokojenost odvíjelo výhradně od výše konta. Na tuhle strunu ostatně chvíli drnká i závěr s absurdní honičkou na pozadí katalogově dokonalé svatby. Do očí bijící klišé však naštěstí režisér včas zarazí, a loučení tak proběhne v roztomilém duchu grotesky, která ústí v úsměv a vzkaz, že rodina skutečně JE základ všeho. Tedy kromě toho prohnilého zkorumpovaného státu. (29.09.2020) (méně) (více)