Vlčie diery

Naprosto nechápu, jak mohl být dokonalý film orámován tak nudným začátkem a tak hloupým koncem. Tvůrcům nelze upřít snahu poradit si bez skutečných tanků, ale tyhle modýlky se opravdu nepovedly. Co se však povedlo výtečně, byl naprosto uhrančivý německý Dibarborův velitel. Splňoval všechny atributy svině svinuté, z které mrazí v zádech. (26.03.2016)

Tento film má v sobě výraznou dokumentární a historickou hodnotu, neb podává dění z 2. světové války očima přeživších pouhé 4 roky po jejím ukončení, navrch v režii aktivního účastníka Slovenského národního povstání. Tvůrci přenesli do filmu čerstvé emoce, využili i některé autentické reálie, film obsadili tehdejší slovenskou hereckou špičkou a výsledkem je na svou dobu technicky i umělecky mimořádný snímek. Problém spíše může nastat, vidí-li ho po víc než 70ti letech mladý současný divák, protože sílu vrcholných československých válečných filmů (zejména ze 60. let) Vlčie diery pro mě osobně zdaleka nedosahují. Řada silných momentů (z nichž ten nejsilnější, takřka hororový paradoxně ani nesouvisí s válkou) na druhé straně vyvažuje délka a časté sklony k patetičnosti. Excelentní a nadčasovou filmařinu z mnoha scén doplňují uměle vložené dokumentární záběry a rovněž akční scény z války, jejichž zpracování z roku 1948 je dnes už spíše passé. Ačkoliv to pro všechny silné klady dlouho vypadalo z mé strany na 4 hvězdičky, ke konci již natažená stopáž a zejména to závěrečné naivní a patetické finále, vizuálně doprovázené přímo hračkářskými modely tanků, shodily mé hodnocení o hvězdičku níž. K tvůrcům určitě cítím respekt, k statečným vojákům obětujícím se v boji proti fašismu chovám hrdost, samotný film mě také obohatil a některé scény hodně zapůsobily. Ale opakovaně bych se na Vlčie diery asi nepodíval a přeci jen se nemohu při hodnocení bránit i vnímání jistých slabin. [65%] (14.05.2021)

Po zestátnění československých filmových atelierů byla zapotřebí ke každému filmu schvalovací komise. Ne každý námět a režisér prošel výběrovým sítem. Na rozdíl od veselých hravých a často naivních prvorepublikových filmů, nastupují po zestátnění povětšinou vážná budovatelská témata. Je stále ještě patrná značná stylizace (to co někdo může vnímat jako agitku nebo překrucování historických faktů) není ještě kladen tak velký důraz na uměleckou stránku. Herecké výkony nesou stále ještě stopy divadelního herectví se silnou potřebou dramatizovat s prvotřídní výslovností. V tak krátkém čase po válce měli všichni zúčtastnění svoje vlastní zážitky v čerstvé paměti, proto je film i se svými nedostatky nabitý emocemi a na rozdíl od pozdějších snímků nepotřebuje hledat vhodné kulisy. O to větší škoda, že bylo často použito modelů a studiových záběrů namísto skutečné přírody. Tak se vedle záběrů zdařilých a novátorských objevují i mírně řečeno neumělé, nad kterými se dnes usmíváme. Lehotův scénář je postavený na příběhu jedné rodiny, na níž se válka podepsala. Je llidský, svěží a uvěřitelný. Vykreslení jednotlivých postav je vypracované, což jistě pozdvihuje celý film výš. Pro Palo Bielika šlo navíc o věc ryze osobní, protože se národního povstání osobně účastnil.                                                                                                   Za velmi vydařenou scénu považuji návrat jednoho ze synů Svačinové, kterou uhrála Beta Poničanová neuvěřitelným způsobem. František Dibarbora v roli esesáka s úlisným úsměvem a nadřazenou zdvořilostí dává podřízenému znamení k likvidaci výmluvným gestem jedné ruky, podřizený přijímá rozkaz přivřením víček. Prvotřídní minimalistické provedení!             Pro dnešního diváka může znamenat film těžké sousto. Technická kvalita i herectví se posunulo někam dál. Pokud se ke snímků dostane uživetel, který je odkojený současnými válečnými filmy, dokážu si živě představit, jak bude vypadat jeho hodnocení a komentář. Snímek bych spíš doporučila nadšencům pro československou kinematografii, kteří znají podtext a nemají ve zvyku porovnávat se současnými filmovými trendy.                                                                                         Vzhledem k tomu, že v mém dětství se promítaly a vysílaly pouze filmy, které byly natočeny do té doby, než jsem usedla před obrazovku, vyrůstala jsem právě na podobných snímcích. Takže mi z dětství utkvěla především scéna s akutní amputací dolní končetiny improvizovaným nástrojem. :o) (10.01.2015)

Na válečném filmu Vlčie diery mě nejvíce zaujalo technické ztvárnění bitevních scén na kterých se podíleli modeláři, kteří pro film vytvořili modely tanků, stromů a dalších rekvizit a oproti reálným scénám a skutečným unikátním záběrům ze SNP působí téměř pohádkovým dojmem. Rozpočet by zřejmě spolkl velkou finanční částku, proto se Paľo Bielik uchýlil k alternativní verzi, která je víceméně úsměvná, má však svoje kouzlo. Film občas sklouzne do vlasteneckého patosu, avšak bez ideologické roviny. František Dibarbora v roli esesáka byl bestiálně zákeřná svině!! (07.03.2020)

´´Neplačte mama, zvíťazili sme.´´ Naozaj? V tejto dobe sa dá na tento patriotický snímok pozerať z rôznych strán, ale to že sme slobodnou krajinou, tak to určite nie. Slobodnou v čom? Sme ako ,,predaná nevesta,, ostatnému svetu. Každopádne tento film môže vďačiť za svoje kvality skvelému remeselnému umu, na ktorý ale treba prihliadať v rámci roku vzniku. (28.10.2018)