Vlčie diery

Prvý skutočne slovenský film je režijným debutom Paľa Bielika – zakladateľskej osobnosti slovenskej kinematografie. Vo filme si zahral aj jednu z vedľajších úloh. Film vznikol len štyri roky po SNP, boli v ňom dokonca použité autentické dokumentárne zábery z SNP a z postupu Červenej armády. V centre diania je rodina Svrčinovcov, konkrétne vdova Svrčinová a jej štyria synovia (Jano, Matúš, Ondrej, Štefan), ktorí sa zapoja do boja proti nemeckým okupantom, konca vojny sa však dožije len jeden z nich a to Matúš, ktorý má vo filme vo filme asi najväčší priestor a ktorého hrá Mikuláš Huba, otec Martina Hubu. Vo filme nie je žiadna ideológia, ani raz sa tu nespomenie slovo komunista. Partizáni sú samozrejme idealizovaní, ale demytizácie partizánskej vojny sme sa dočkali až neskôr, napr. vo filme Smrť sa volá Engelchen. Je to taký hrdinský film o tom, ako sa Slováci so zbraňou v ruke postavili proti nemeckým okupantom. V nasledujúcich rokoch vznikne na Slovensku ešte veľa filmov zaoberajúcich sa problematikou SNP. Zaujal ma František Dibarbora v úlohe nemeckého dôstojníka. (09.02.2011)

Na válečném filmu Vlčie diery mě nejvíce zaujalo technické ztvárnění bitevních scén na kterých se podíleli modeláři, kteří pro film vytvořili modely tanků, stromů a dalších rekvizit a oproti reálným scénám a skutečným unikátním záběrům ze SNP působí téměř pohádkovým dojmem. Rozpočet by zřejmě spolkl velkou finanční částku, proto se Paľo Bielik uchýlil k alternativní verzi, která je víceméně úsměvná, má však svoje kouzlo. Film občas sklouzne do vlasteneckého patosu, avšak bez ideologické roviny. František Dibarbora v roli esesáka byl bestiálně zákeřná svině!! (07.03.2020)

Klasický pohled na partyzánský odboj a SNP v intencích doby vzniku (partyzáni jako neohrožení a morálně čistí bojovníci, SNP jako spontánní akce k níž se připojil celý národ, trocha oslavy Rudé armády, žádná kritická reflexe Tisova režimu jež je spíše něčím vnuceným a Slováky přetrpěným), který však významně vybočuje z dobové produkce realizační velkorysostí a působivým vystavěním dramatické zápletky. Bravurně zvládnuté bojové scény se mísí s dusným psychologickým dramatem a do toho se prolíná kolektivní osud celé vesnice, jehož podání se nevyhýbá ani obrazu vraždění dětí, či odvážné scény matčina subjektivního vnímání popravy vlastních synů na postavě úplně cizího, zbabělého partyzána. Zajímavě zde vypadá smiřlivý postoj ke kolaborantské postavě (v čerstvě poválečných českých filmech čekal kolaboranty vždy vskutku nemilosrdný konec) i velmi charismatické vykreslení zákeřného příslušníka SS v působivém podání F. Dibarbory. Bohužel u většiny dalších hereckých výkonů je znát nezkušenost slovenských herců s natáčením před kamerou a tak mocný efekt některých scén jejich přehráváním trochu trpí, především ženské party až na civilní B. Poničanovou jsou i přes hezké tvářičky tragédie. Palo Bielik natočil první opus své kariéry a slovenského filmu vůbec, jako válečný film zůstal snímek nepřekonán až do konce padesátých let, kdy Bielik vytvořil další silně dramatická díla Štyridsaťštyri a Kapitán Dabač. (18.11.2012)

Filmu jsem byl podroben ve věku dětském, takže scény sekání nohy (alias "varuj dušu na dolině"), popravy vesničanů, postřílení dětí a otrávení SSmana Dibarbory byly spolehlivým zdrojem nočních můr. Po cca 30 letech musím konstatovat, ža je to film velice dobový. Velice patetický, což někdy odnášejí herecké výkony, velice naivní, přes všechny drastické scény, a velice národně obranný, t j. zdůrazňující protinacistický odboj (čest těm, kteří v něm opravdu byli) a potlačující vlastní kolaboraci (to je samozřejmě v různé míře obsaženo i v dobových českých filmech). Zde je téměř každý Slovák tak uvědomělý antifašista (včetně příslušníků ozbrojených státních složek), že jednomu není jasné jak se jim ten slovenský štát udělal. (30.09.2012)

Významný film, ktorý utváral názory a hral veľkú rolu v našej kinematografii. Prvú polovicu chaosu a rozpakov strieda druhá s hlbokými okamihmi, ktoré ako tak vojnu približujú. Strieľanie detí, starcov, masové popravy, obesenia, vraždenie z nenávisti, z pomsty, no hlavne psychológiu ľudí to veľmi približuje dnešnému divákovi. Dnes by sme krútili hlavou nad vecami, ako že všetci idú, tak aj ja idem alebo že nič netušiaceho by som nezabil, pokiaľ by nebol taká sviňa, to sú proste aj z kresťanského, či rozumného hľadiska dosť hlúpe vysvetlenia. No na tú dobu a aj na mnohých dnes to však sedí. Povstanie je kontroverznou udalosťou, keďže skončilo ako skončilo, partizáni neboli vždy tí najmorálnejší, ale vyvstáva otázka, či bolo treba očistiť náš národ a pridať sa tak na správnu stranu, najmä keď tu bol silný vplyv komunistov. Niečo bolo treba robiť, ja som zásadne proti vojnám, ale zároveň je podľa mňa dôležité brániť sa. Je to akýsi rozpor v mojich hodnotách, keďže kresťanský názor je skôr za inú formu odporu, no neviem povedať jasne, čo bolo správne, čo nie, to bude súdiť niekto iný. Obsadením to je náš národný megafilm, keďže sa ho účastnia takmer všetci neskorší významní herci ako Chudík, Dibarbora, Durdík, Bielik, Huba, Zachar, Ťapák, či Záborský. Ukážka ruskej fronty bol priam alegorický zostrih. No alegorické bolo skôr zvolávanie ľudí, ktorí behom chvíle opustili svoju robotu a všetko nechali tak a vrhli sa do boja, to sa vážne brať nedá. Boj s maketami už na túto dobu nemuseli takto spraviť, je to komické. Správanie, triky boli zaujímavo ukázané, tiež aj s tým ako sa deti hrali cez vojnu, herecky je to presvedčivé. Partizáni sú tu ukázaní len v dobrom, lebo vtedy vládlo ešte nadšenie pár rokov po vojne, nebolo treba cenzúru ako neskôr od komunistov. Takže ani tento film nepodáva úplne objektívnu stránku veci, ale zároveň ani neukazuje agresora tak, ako by mal, je to jemné zobrazenie na mňa. Hudba je ozaj akoby inšpirovaná inými významnými autormi, ale nebudem ju haniť, je to presvedčivé ako film celé dosť dobré. (12.01.2013)