Drak se vrací

Úsporný režim na dialógy, veľmi lyrické, dosť otrasná hudba, no proste verná kópia diela, až teda na tú hudbu. Chrobákovo dielo je vysoko hodnotené pre svoju literárnu hodnotu. Podľa mňa nie celkom hodiacu sa na obrazovky, to nie je román ktorý si krásne natočíte. Ten obsah je orientovaný na preciťovanie slov na papieri, tej spomínanej lyriky. Vášaryovej tu bolo žiaľ pramálo a text sa ani učiť nemusela, sotva vyslovila vetu. (06.10.2021)

Zvláštní film. Působí spíš jako obrazová báseň, zaostřená na osoby, takže pozadí občas působí až fantomově nereálně. Mluví se tu málo, ale práce se zvukem (či jeho absencí) je velmi originální. Ať už jde o ruchy, hlasy anebo parádní hudbu. Postav je tu více, ale důležité jsou jen tři. Příběh je zase něco jako existenciální horský western. V každém případě unikátní dílo! (26.05.2009)

Spomínajú sa tu Bergman a Vláčil, mne ale Drak sa vracia od začiatku pripomína western. Nie je to tým, že by to bol režisérsky zámer, ale keďže sa jedná o knižnú adaptáciu, tak skôr dôkazom, že ľudia a vidiecky život sú všade v podstate rovnaké a odrzkadľuje sa to aj v literatúre. Ako by sa pri ňom nechal inšpirovať Eastwood v Tulákovi zo šírych plání a Drak zase si niečo vypožičal z Červenej rieky. Takže Drak sa vracia môžeme nazvať akýmsi slovenským poetickým easternom. Postavy toho veľa nenahovoria, chlapi sú drsní, vypijú si v krčme, ženy sú na nich závislé, hlavný hrdina je osamelý. Tá poetika je vytvorená kamerou, ktorá akoby sa snažila skryť (pretvoriť) reálny obraz prostredia, v ktorom sa príbeh odohráva a hudba je potom skutočnou filmovou postavou. Film je pre mňa nehodnotiteľný, nakoľko a prečo sa mi páči, zistím až po druhom pozretí. (26.09.2013)

“Jsem slabý člověk, ale v mé slabosti je má síla; můj smutek mne nebolí, má osamělost, to bude zároveň mé přemýšlení; mé odříkání, to bude zároveň má čistota.“ – Karel Čapek. Další skrytá perla slovenské kinematografie. Film postavený na kontrastech. Postavy, které by měly co říct, téměř mlčí. Ti, kdo by měli mlčet, mají řečí spousta, ale jsou tak prázdné. V mlčení je neuvěřitelná síla. Stejně jako v činech. Ale činy samy o sobě přesto nedokážou zvítězit nad hloupostí a tmářstvím. Film se odehrává v neurčité době a nejasně vymezeném prostoru. Jako by chtěly říct, že některé věci jsou věčné. A nemají řešení… Jediným východiskem je samota… (25.05.2015)

Mimo-řád-ný film. Spíš zajímavý,než silný. Dlouhé pasáže s dobytkem jsou úplně průměrné. Zakázka Zeljenkovi zněla "napiš to ve stylu Pendereckého" - k bačovskému dramatu je to fest příkrá kombinace. Kamera je výrazná až k manýře. Obojí způsobuje k tématu podivný distanc. Naprosto ojedinělé a fest působivé byly ale němé scény. Valach je neskutečný, on je hlavní postavou. (12.03.2024)