Režie:
Michel GondryScénář:
Luc BossiKamera:
Christophe BeaucarneHudba:
Étienne CharryHrají:
Audrey Tautou, Romain Duris, Omar Sy, Gad Elmaleh, Alain Chabat, Charlotte Le Bon, Aïssa Maïga, Philippe Torreton, Natacha Régnier, Sacha Bourdo (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Ve městě, kde auta mají volant v kufru, lidé bruslí pozpátku a klavír míchá koktejly, žije idealistický a vynalézavý Colin (Romain Duris) pouze v kruhu svých přátel Nicolase (Omar Sy) a Chicka (Gad Elmaleh). Jednoho dne Colin potká svou osudovou lásku Chloé (Audrey Tautou). Křehká Chloé, která Colinovi připomíná jeho milované blues od Dukea Ellingtona, však onemocní záhadnou nemocí: v plicích jí vykvete leknín. Bezstarostný svět milenců je nemocí fatálně zasažen. Francouzský spisovatel a bohém Boris Vian vytvořil v románu "Pěna dní" obraz čisté lásky, který učaroval několika generacím čtenářů. Filmová adaptace Michela Gondryho (Věčný svit neposkvrněné mysli, Nauka o snech) staví na režisérově typicky hravém vizuálním stylu. (oficiální text distributora)
(více)Videa (10)
Recenze (323)
To hračičkovství mě začalo po deseti minutách iritovat. Ta nesnesitelná, otravná, uřvaná Gondryho hyperaktivita! Pokud jsem dřív říkal, že sice neumí vyprávět, ale jeho práce s rekvizitami je mi sympatická, tentokrát mi z ní bylo nepříjemně a já měl stejný pocit, jako když sedíte dvě hodiny v hospodě s někým, kdo ani na okamžik nezavře pusu a mluví a mluví a hlasitě a mění dikci a dělá výrazné citoslovce a vy mu chcete narvat skleničku do krku, aby už mlčel, proboha, jen aby chvíli mlčel! 1 a 1/2 ()
Snímek mě zaujal plakátem, obsazením, popisem děje i zemí původu. Čekala jsem něco francouzského v tom nejlepším slova smyslu - imaginativního, dechberoucího, kouzelného... Ale nakonec jsem se v té vší surreálnosti sama utopila. Zpočátku mi spadla čelist, pak mě to chvíli bavilo a hrála jsem s Gondrym jeho hru, jenže nakonec, a nebylo to tak daleko po začátku filmu, mě Pěna dní bohužel přestala bavit. Její podivnost, která mě zpočátku zajímala, mě začala iritovat. Bylo to moc. Divné, pošahané... Byť připouštím, že to vlastně fungovalo. Asi bych více zdůraznila romantickou linku a ubrala na smršti formálních vychytávek. I když tak nějak tuším, že Pěna dní by mě nebavila ani na papíře. ()
Jakkoli můj pátečně večerní, potažmo sobotně ranní náhled na svět kolem mě může říkat, že už jsem mohl zvyknout, můj problém je, že pořád nedokážu k surrealismu nějak zaujmout postoj a vlastně vůbec nevím, jak na něj mám nahlížet. Jako na podobenství, metaforu, asociaci, hromadu nesouvisejících nápadů neukotvených jakýmikoli pravidly? Pěna dní hlavně budí dojem, že tyhle přístupy k onomu uměleckému směru má všechny a to nikoli najednou, ale dávkuje je postupně. Zejména nemilosrdnost poslední třetiny, kde se Gondry pokouší z diváka udělat svou emocionálně vyčerpanou děvku doplácí na to, že předchozí vztah obou protagonistů staví na univerzálním appealu Audrey Tatou, která v roli roztomilého diblíka dost tvrdě dosluhuje. Buď točim sureál nebo točim děj, sorry. ___ Komentář věnovaný Rebarborce Michalčíkové ;) ()
Těžko si představit vhodnějšího režiséra pro filmovou adaptaci Vianovy Pěny dní, než jakým je francouzský hračička Michel Gondry. Což dokazuje tuna vizuálních nápadů, laciných, ale přesto fungujících efektů, které hezky korespondují s duchem předlohy. Nevyhnutelně se zde ale ztrácí neuchopitelnost onoho bizarního surrealismu, který do ní autor vložil. Všechno je vizualizované přesně podle popisů předlohy, její kouzlo je ale pryč. Tím neříkám, že je to špatná adaptace, Gondry to ustál se ctí a film dojímavě graduje ke konci (opět, se spoustou nápadu) přesně tak, jak je potřeba. Problém vidím jednoduše v tom, že Pěna dní se zkrátka k filmovému zpracování nehodí. Zmiňovanou vizualizací ztrácí její absurdnost možnost působit na recipientovu imaginaci, takže se divák ve výsledku jen přes dvě hodiny dívá na festival hravého režiséra bez možnosti se na ní jakkoliv duševně podílet. Imaginativní literatura se do filmu převádí strašně těžko a byť mi, jakožto milovníkovi předlohy, bylo příjemné strávit další čas ve společnosti Colina, Xhloé, Nicolase a dalších, vždy se radši vrátím k Vianovým slovům než ke Gondryho pohybujícím se obrazům. 70 % ()
Ze snímku prýští imaginace a tvůrčí hravost v míře velkolepé až těžko stravitelné. CGI vždycky po pár letech zastará. Tato triková práce má myslím poločas rozpadu úplně někde jinde. I mně se vybavila podobnost se Švankmajerem. Ale to je pravděpodobně zkrátka tím, že moc jiných surrealistů jmenovitě neznám. ___ Gondry v první části Pěny dní diváka ponoří do bazénu lehkovážné, lelkující, nápadité a bezstarostné radosti ze života. Pomalu ale do té směsi dolévá kyselinu. A pak je najednou všechno šedé, dospělé, nemocné, bez slunce a radosti. Prostoupené bezesmyslnou povinností, nedostatkem a bezmocnou podřízeností vůli a cílům jiných a rozmarnému osudu. Díky tomu kontrastu jsem se se (neprávem) cítil podvedený. První část člověka zkrátka ukolébá. Gondry není feelin' good režisér. Je to fetišista konstrastů. ()
Reklama