Dařbuján a Pandrhola

Ve vizualizacích hojnosti nechyběla v polovině padesátých let ani lákadla moderního světa: automobil a víkendová chata. Obvykle se příhodně doplňovala s tradičními symboly — se džbány ověnčenými girlandami chmelových šišek a zabíjačkovými pochoutkami. Ačkoliv by bylo možné odkaz k pohádkovým představám osobního štěstí prodloužit až k prastarým magickým manipulacím, základem moderního blahobytu nejsou aktualizace kouzelného prostírání nebo zázračného oslíčka, jehož strst je nevyčerpatelnou zásobárnou zlatých peněz. Revoluční proletariát nespoléhá na dary vyšší moci, ale spíš na promyšlené nátlakové akce. Několik jich v padesátých letech popsal v populárních Českých pohádkách prominent poúnorového režimu Jan Drda. V pohádce Dařbuján a Pandrhola odmítne chudý havíř přízeň Boha i Ďábla, a vzdorně přijme za kmotra svých dětí Smrt. Proletář, který vlastní jen své zdravé paže — svou pracovní sílu, nemůže s životem ztratit nic než své okovy. Ve sbratření se smrtí se mu proti vlastníkům výrobních prostředků nabízí jedinečná výhoda. Kuba Dařbuján si se Smrťákem po boku vynutí na zástupci smrtelně nemocné buržoazie realizaci své vlastní představy hojnosti, v níž na stromech "rostou" jitrničky a v potocích teče pivo. Josef Lada doprovodil Drdovu pohádku barevnou kresbou, na níž netečná, slepá a hluchá Smrt, vlastně Smrťák, stojí v hlavách postele na znamení, že nemocný sládek Pandrhola patří jen a jen Jemu. Protože se vizualizacím blahobytu nevěnoval, jsou obrazy hojnosti — stromy ověšené jitrničkami a potok plný piva — známé především díky filmové adaptaci. Protože jitrničky a potok plný piva vrchovatě naplnily základní životní potřeby, je třetí a poslední Kubův požadavek, kterým podmiňuje kurýrování sládka Pandrholy, humorně bojovnou nadstavbou třídního boje — ponížením vrchnosti. Výsměch panským manýrům ovšem trvá jen do té chvíle, než se měšťanské pokoje a zvyky, středostavovské oblečení a další propriety stanou pro vítězný proletariát společenskou normou a následováníhodným příkladem. Není to, pravda, případ Kuby Dařbujána, který se musí od pohodlné doktořiny vrátit k havířské bídě. Jakpak by ne, když jde o příběh ze starých časů před socialistickou revolucí. Režisér Martin Frič vdechl Drdově revoluční pohádce přece jen přijatelnější rozměr, především výběrem kvalitních hereckých představitelů v čele se Sovákem, Hrušínským a Lohniským, kteří sice dostáli vizuálně i charakterově původnímu autorskému záměru, ale dějovou vyhraněnost svých postav ztlumili alespoň částečně jakousi podprahovou ironií a živým nadhledem. V této interpretaci i Smrťák najednou působí jako reálná bytost, obklopená starostmi a připouštějící si i vlastní selhání, zapříčiněné popíjením ve vinném sklepě. Fričův film dává oproti literární předloze výrazněji vyniknout i celé plejádě komických figurek, namnoze zajímavějších než jsou titulní hrdinové, ať už je to šmatlavý havířský dědek v neodolatelném podání Stanislava Neumanna, který pamatuje s jitrnicemi i na svatou Barborku, lakomý krupař, ztvárněný Josefem Hlinomazem, až po uši se máchající ve vlastní mouce anebo koktající lékař Oldřicha Dědka a zákeřný Mo-mo-mo-ribundus. Ingredience, jakými je Drdova a Fričova proletářská pohádka vybavena, nepatří k zvláště vyhledávaným a obecně stravitelným, ale protože přečkali v takřka neměnné podobě již více než půl století, pak byli svými tvůrci zvoleny nepochybně správně. Zápas chudého s bohatým je starý jako lidstvo samo a nic na tom nezmění žádný politický systém světa. Je to přirozený souboj hodnot, v nichž dobro a zlo již dávno nezastává pozice chudého a bohatého. (23.03.2012) (méně) (více)

Upraveno v červenci 2020. Film Dařbuján a Pandrhola je ideologicky a formálně jedinečnou lidově uvědomělou pohádkou, vhodně sloužící k posílení sebevědomí dělnické třídy. Hrdinou je horník, jednoznačně se vymezuje proti tradičnímu stavu mocenského vykořisťování a rozhodně odmítá světské i církevní uspořádání životní úrovně, okatě nepříznivé k nejchudší vrstvě. Samovolné povýšení mezi učence se neobejde bez hlasitého nesouhlasu komunity, které je ta panská nadřazenost přirozeně proti srsti. Ale jen do té doby, než pochopí, že hrdinova profesní proměna je pouze tím kabaretním jevištěm, na němž si může vykořisťovaná třída vyrovnat ty své nevyřízené účty s privilegii měšťanského obchodního stavu. Martin Frič vdechl výtvarně stylizovaný filmový život lidové pohádce přesvědčeného straníka Jana Drdy, třídní nespravedlnosti se tak dostalo zasloužené satisfakce a osvěžujícího nadhledu nezbedné radosti ze života na jeho výsluní. Lidově progresivním hrdinou je Kuba Dařbuján (velmi příjemný Jiří Sovák), chudý havíř a pudově nezodpovědný otec tuctu dětí, pragmaticky a ideově smýšlející vykuk a nástroj k nastolení třídní spravedlnosti, neboť jeho zásluhou se boří třídní předsudky, přestože rafinovaně také využívá ve svůj prospěch nízký stupeň všeobecné gramotnosti a vzdělání. Veřejným třídním nepřítelem je Pandrhola (vynikající Rudolf Hrušínský), lakotný sládek a hamižná mocenská i ekonomická autorita oblasti, nenasytně tu inkasující svůj zasloužený díl provize z hostinské činnosti. A býk se ostentativně dráždí červeným hadrem. Rozhodujícím hráčem, mající povětšinou pravidla hry zásadně na své straně, je Smrťák (zajímavý Václav Lohniský), kmotr dvanáctého Dařbujánova potomka. To on dává výhodu dělnické třídě, a přestože o tuto výhodu dělnictvo brzy přichází, stává se přesto potenciálním zdrojem budoucí, a revoluční, změny společnosti. Hlavní ženskou postavou je Pandrholova manželka (dobrá Pavla Maršálková), věrná mužově pojetí vrchnostenské moci. Bohatství a přepychové životní podmínky jsou výdobytkem privilegovaného stavu. K výraznějším postavám patří také Markýtka (příjemná Běla Jurdová), Dařbujánova velmi plodná a milující manželka. Z dalších rolí: Dařbujánův bezelstný kamarád Pšuk (Stanislav Neumann), zázrakem kvapně uzdravený dlouhodobě nemohoucí havíř Matěj Klofát (Bohumil Švarc st.), jeho starostlivá mladá žena Marijánka (Květa Fialová), tak unáhleně odmítnutý stařeček Pánbůh (Bohuš Záhorský), sebevědomý štramák a čertovský myslivec (Otakar Brousek st.), lakomý krupař s bolavými zády Johan Bašta (Josef Hlinomaz), poslední vůli chtivě požadující krupařova žena Filoména (Ilona Kubásková), z dceřiny umanutosti zoufalý pláteník (Ota Motyčka), neustále proháněná Pandrholovic děvečka Anka (Alena Kreuzmannová), moribundu neznalý koktavý doktor (Oldřich Dědek), či Pandrholou káraný hostinský na Kocandě (Bedřich Bozděch). Film Dařbuján a Pandrhola je politicky sebevědomou dělnickou pohádkou. Hlad je, když se chleba na vás rozzlobí a uteče pryč! Třídně pojaté rozdělení dobra a zla odlehčenému nadhledu není na překážku. Příjemná, byť též příkladně lidová, filmová pohádka. (18.04.2010) (méně) (více)