Páter Vojtěch

Příjemné drama z let třicátých - poměrně zdařilé. Štěpničkové role vesnických ženštin prostě sedí jako ušité na míru, Wanka v roli kněze rovněž přesvědčivý a Marvan podává svůj klasický výkon. Příběh nešťastně zamilovaného kněze, který musí bojovat prosti svému srdci a odolávat svodům je zasazen na český venkov (zřejmě do válečných let - viz odjezd Vojtěcha pomáhat zraněným do Afriky). Příběh je jednoduchý, možná trochu sentimentální, ovšem režie je zvládnuta dobře, takže červená knihovna ustupuje do pozadí. Kvůli porovnání bych rád shlédl němou verzi tohoto filmu z roku 1928. (12.10.2014)

Klecandův románek, populární napříč širokými vrstvami prostých lidí, se na filmovém plátně objevil již podruhé – opět v režii Martina Friče. Nervydrásající dilema mladého muže, donuceného neúprosným slibem umírající matce ke kněžskému rouchu, nenechalo klidným ani tehdejší dámské publikum, hledající v zešeřelých biografech jednoduché, nekomplikované příběhy lásky a cti. Nutno dodat, že Frič tomu všemu poskytl maximální technickou (Pečenka), scénáristickou (Wasserman) i hereckou (Marvan, Struna, Štěpničková) oporu; snad proto nepůsobí film příliš banálně. (03.10.2008)

Výtečný remake skvělého němého filmu, který se stal Fričovy osudným. Nikdy prý nepochopil zásadní přitažlivost právě tohoto příběhu, ale nijak proti tužbám obecenstva nebojoval. Právě na obou verzích Pátera Vojtěch lze dokladovat dobrou cestu, jakou dokázal ujít český film z vrcholu němého období do nové rutiny zvukového filmu. Za tu krátkou dobu tu vyrostla celá nová herecká generace (Štěpničková a Wanka) a dřívější epizodkáři se formovali do velkých rolí (Marvan). Jen na malou skupinu těch, ze kterých nejvíce vystupoval Struna, čekala největší sláva až po válce. Atmosféra vážného melodramatu zůstala oproti originálu zachována a doplněna byla jen o živelnější vykreslení pomíjivosti vesnického štěstí. (18.02.2009)

Páter Vojtěch je antickou tragédií melodramatického zjizvení českého venkova. Martin Frič svou druhou filmovou adaptaci románové předlohy Jana Klecandy trochu pozměnil, vybavil ji předurčeností a nadřazeností vyšší Božské síly při vytýčení směrování lidského osudu. Možnosti k zásadnímu převratu přichází buď příliš pozdě a stávají se epitafem, nebo zůstávají v utajení následkem vzájemného nedorozumění. Předurčeným osudem je intimní nenaplněnost, kterou ve vnitřním světě nahrazuje poslání. Nezpůsobná lačnost a pokorná askeze jsou zde v přímém kontrastu i ve vzájemném nejideologičtějším konfliktu lidské podstaty. Obraz vysílá poezii venkova druidů, polní žínky jsou chloubou boha Érota, dožadujícího se svých obvyklých porcí krvavých obětí, nálada nedává na vybranou a drásá niternou rozervanost a v úzkosti se přestává vnímat skutečnost, když instinkty v omámení nahlas protestují. Prvním protagonistou ve všemocných božích rukách je tak Vojtěch Dvorecký (zajímavý Rolf Wanka), mlynářův syn. Poslušen idealismu křesťanského přikázání Desatera, ctí nejen své ctěné rodiče, ani neupřednostňuje své vnitřní touhy, proto se ztrácí ve vlastních potřebách a ušlechtilejší podstatě jádra. Poslání za cenu intimního rozvratu. Druhou loutkou té rozmařilosti Božství je Karel Dvorecký (příjemný Ladislav Herbert Struna), Vojtěchův mladší bratr. Povaleč a hospodský karbaník je ovládán pudem, vznětlivým ohněm temperamentu a též sobecky nenasytnou lačností. Věčné sváry idu se superegem nemohou dostat lepší příměr. Důležitou postavou je mlynář (zajímavý Jaroslav Marvan), Vojtěchův a Karlův otec. Zakládá si na morální poctivosti a nevědomky se stává tím nástrojem úplného rodinného rozkolu. Hlavní ženskou postavou chvění je Frantina (zajímavá Jiřina Štěpničková), vesnický sirotek, vzbuzující nejžádostivější pohledy místních mužů. Je neuchopitelnou žízní po životě, je plná vášně a základní lidské touhy. Z dalších rolí: z afektu navždy poznamenaný výherce hospodského karetního hazardu Jozífek Klabzuba (Jiří Vondrovič), spolehlivý stárek mlýna Petr (Theodor Pištěk), dobrosrdečný mlýnský krajánek Mikuška (Josef Příhoda), ušlechtilý rektor kněžského semináře (František Smolík), nové kněze světící důstojný biskup (Rudolf Deyl st.), zrovna nevhodně důvěřivý tulák Václav Novotný (František Kreuzmann st.), či růžolící vesnický farář Janů (František Hlavatý). Druhý Fričův film Páter Vojtěch je antickou tragédií melodramatických slz českého venkova. Nenaplněná předurčenost, vyvolávající úzkostnou rozervanost vnitřních světů, to je to, oč tu běží! (17.05.2020)

Jiřina Štěpničková opět dokazuje že je prostě božská paní herečka. Stačí jeden její pohled který hovoří za vše. Toto drama mě velice oslovilo, mělo myšlenku, smysl, prostě ukáže všechny stránky života. Jaroslav Marvan se snažil zahrát jak nejlíp uměl, myslím ale že role mu tentokrát moc nesedla. Kromě profláknutých tváří z pozdějších pamětníkovských filmů vidíme i docela raritní herce. (20.03.2013)