Zombi 2

Brakoví producenti jsou z převážné většiny šejdíři a bezskrupulózní prospěcháři, přičemž zvláštní uznání si pro svou dravost a vynalézavost zaslouží ti italští z druhé poloviny sedmdesátých let. Bez ohledu na autorská práva či obchodní známky produkovali rychlokvaškové plagiáty jakéhokoli amerického titulu, který měl úspěch v Evropě – např. po úspěchu Hvězdných válek (Star Wars, 1977) rychle přišli s aušusovou Hvězdnou srážkou (Scontri stellari oltre la terza dimensione, 1978) a na nadšení z Lovce jelenů (The Deer Hunter, 1978) zareagovali okázalým akčňákem L'ultimo cacciatore (Poslední lovec, 1980). Není divu, že když se evropské publikum hrnulo na Romerův Úsvit mrtvých (Dawn of the Dead, 1978), uváděný pod názvem Zombi, přispěchali s projektem na falešný sequel. Tvůrci v čele s režisérem Luciem Fulcim nicméně usoudili, že výpravnému obrazu globální apokalypsy nemohou se skromným rozpočtem konkurovat, takže si z originálu přivlastnili pouze distribuční titul, a jinak se snažili od vzorového snímku co nejvíce odlišit. Zombie proto vrátili zpět do jejich původního karibského prostředí a spojili je s explicitně krvavou estetikou, na kterou lákala také nastupující vlna italských kanibalských exploatačních snímků odstartovaná Posledními kanibaly (Ultimo mondo cannibale, 1977). K výslednému úspěchu zásadní mírou přispěl maskérský mistr Giannetto De Rossi, jenž navzdory spartánským podmínkám vytvořil hrůzostrašně naturalistické masky desítek oživlých mrtvol a především nespočetné gore a splatter efekty. Snímek s prostinkým dějem, kde mladá Anne v doprovodu reportéra Petera přijíždí na tropický ostrov, aby zde pátrala po svém otci, ale místo něj nachází jeho napůl vyšinutého kolegu a mrtvoly vstávající z hrobů, je vystavěný jako mechanický řetězec brutálních atrakcí. Již dvě krvavé sekvence před úvodními titulky nastaví tón a tempo celého snímku. Zombi 2 se stala mezinárodní senzací a podle neověřených zdrojů v tržbách překonala dokonce i iniciační Úsvit mrtvých. To už zbystřili také další producenti a započal boom italských zombie filmů, které ale kopírovaly hlavně Fulciho a ne Romerův koncept. Pochopitelně se objevily také filmy, které se svými názvy snažily navozovat dojem přímé spojitosti s průlomovým titulem, ale oficiální pokračování Zombi 3 (1988) vzniklo až o devět let později. Fulci na svůj hit navázal snímkem Páter Thomas (Paura nella città dei morti viventi, 1980), který se stal první částí jeho tzv. gotické trilogie tvořené dále filmy Brána do záhrobí (L'aldilà, 1981) a Dům u hřbitova (Quella villa accanto al cimitero, 1981). (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Kouzlo prvního zhlédnutí před lety poněkud vyprchalo. Jednu chvíli jsem dokonce uvažoval o snížení hodnocení na 3*. Nakonec zůstanu u původního, jelikož závěrečný masakr mne potěšil. Film samozřejmě proslavily dvě scény - útok žraloka a tříska nořící se do oka. Mně se navíc líbilo i vstávání mrtvých z hrobů (nikdy jsem se příliš nesmířil s tím, že zombie v současných horrorech lítají jak na raketový pohon - copak mrtvý, byť je nemrtvý, může být rychlejší než živý? Pěkná konina...), skvělé masky a zdařilé gore efekty - vytrhávání kusů masa z těl a následné gejzíry krve vypadají i dnes moc pěkně. A závěr? Prostě Fulci... Nakonec nesmím zapomenout na typicky italskou geniální hudbu (zde míchanou s africkými rytmy a skřeky) mistra Frizziho. (13.04.2015)

Viděl jsem to s odstupem bezmála třiceti let a celou dobu jsem si říkal, že svého času to muselo být značně bombastický, vlastně spíš kultovní. A není divu. Je to takové poctivě syrové, bez zbytečného patosu a místy dost okázale sadistické. Na svou dobu to muselo působit až skoro revolučně. Gore scény sice přijdou vniveč, když vidíte, že místo krve stříká malinovka, ale někdy člověk smeká před dokonalými triky. Atmosféra je chvílemi velmi hutná, ale celý film divák spíš odzívá. A to ne proto, že zombíci jsou jen takový plouživý zmrdi. V jednom záběru jdou dokonce vidět prsa (ženská)! Tak neváhejte a čumte. Laciná Italská verze může potěšit víc, než klasická "romerovka". (03.05.2013)

Pomalý, ale atmosferický rozjezd, který je zakončen sympatickým krvavým masakrem v italském podání. Fulci me ještě nikdy dřív tolik nebavil. A to nemluvím o scéně zombie vs. žralok. Nahá a samozřejmě hezky vybavená potapečka je napadená zombíkem (neptejte se mě jak se dostal na dno moře), kterého následně inzultuje žralok. Vpodstatě poetika. (07.03.2007)

Neznám Fulciho ani jeho tvorbu. Tohle dývko jsem kdysi dostal tuším jako bonus k časopisu Filmag. A jelikož se občas na nějakej ten filmeček o nemrtvácích rád kouknu, udělal jsem tak i nyní... A mám opravdu problém s hodnocením. Jistě, jde to hodit do odpadu bez mrknutí oka, protože to je opravdu špatné. Ale na stranu druhou si vážím těch co vyšlapávali tehdá cestu pro současné filmy a seroše typu Walking Death ... Je to jako s čímkoliv jiným. Jakkoliv se nám mohou první auta zdát primitivní, pořád to byla ona díky kterým dnes jezdíme v neskutečných pekáčích. Zajímal by mne pohled na film optikou tehdejší doby, zda to na začátku osmdesátek bylo šokující či nikoliv. Dnes lecos působí úsměvně, hlavně ta latexová stvoření. Ale třeba boj se žralokem by v leckerém filmu obstál i dnes. Tohle je prostě praděda zombie žánru a je tak třeba na něj spolu s Romerovou předlohou také tak nahlížet, byť je zpracování značně poplatné své době. Dávám dva španělské náhrobky. * * (23.04.2015)