Jméno

Já myslim, že je jasný, kde se Naprostí cizinci inspirovali - naštěstí vidět nejdřív je a až potom starší Jméno ničemu nevadí, protože každej film na to šel trochu jinak a každej jinak i vyznívá. To peklo, který se rozpoutá a ta špína, která se začne prát momentem, kdy se vtipálka kamarádi zeptaj, jak se bude jmenovat jeho syn, je strhující a mě to teda bavilo moc (POZOR, TROLEJ) - právě i kvůli těm myšlenkám, jak moc je nebo neni v pořádku (nebo jako moc je to odsouzeníhodný, nebo jak moc to koho má zajímat) pojmenovat svý dítě Adolf; jak moc je v pořádku chodit s někym, koho miluju, i když je tam generační rozdíl a ještě je to matka mýho kamaráda; ale bavilo mě to třeba i pro ten krásnej domácí rozměr hostujícího páru: chlap - snob, kterej si nad nepříjemnejma domácíma pracema i nad "špatnejma" názorama svýho okolí povýšeně meje ruce, a ženská - frustrovaná, i když dobrosrdečná máma smířená s tim, že líp už asi nebude... A líbilo se mi, že jako největší bigota a omezenec se nakonec asi přece jenom ukázal právě tenhle snob-intelektuál, i když to nebylo nijak ostentativně nebo efektně podávaný - o což líp to možná nakonec fungovalo. Oproti Cizincům tohle dopadne vlastně docela dobře (smířením), ale úplně nepatřičně to nepůsobí asi i proto, že prádlo, který se na každýho vytáhlo, bylo vlastně "jen" typu "Smrdí ti z huby, nemeješ si nohy a pastu vymačkáváš od prostředka - ha, a máš to, hajzle!" - což nakonec ostatně představuje 90% partnerskejch nebo přátelskejch neshod, a vlastně jsou to právě tyhle konflikty, který opravdu smírem skončit můžou a nakonec by upřímně řečeno smírem skončit asi i měly, i když překročit Rubikon ve vztazích jde samozřejmě i v sebemenší prkotině (v Cizincích se řešily vlastně mnohem extrémnější a zásadnější situace, kterejm zase konec právě v Cizincích padnul líp). Upřímně řečno jsem se ale trochu ztrácel v Améliovskym úvodu, i v rodinnejch vazbách pozdějc už během návštěvy - kdo se zná s kym odkud, jak dlouho a kdo je s kym jak spřízněnej, to jsem v tý francouzštině a v tom tempu chytal prostě těžko. Ale to je malej problém - jinak je to skvělá konverzačka se spoustou zajímavejch myšlenek. (01.08.2018)

„Je to zajímavý kluk.“ – „Prober se, je to nula!“ – „Ne, Matthiasi, dělá pokroky. Zlepšil si průměr.“ –„Vždyť má průměr 20%!“ – „Ale míval 10%!“ To mě zase jednou utáhli na brilantní konverzačce! Tedy, ten přívlastek jsem asi trochu přehnal, vývoj od úsměvného začátku k hodně hořkému konci (i když vlastně ne) působil trochu nevyrovnaně a samotný závěr to jen potvrdil, proto pouze silné 4*. Každopádně ten nápad s nevinným vtipem, který odstartuje stupňující se praní špinavého prádla, mě chytil hned na začátku (úvod jakoby tvůrci vystřihli z Amélie z Montmartru) a já se po většinu filmu velmi bavil (několik solidních hlášek) nebo alespoň (častokrát zlomyslně) usmíval a užíval si výborných dialogových výměn. Trochu mi to připomnělo film Bůh masakru, tedy jeho o něco umírněnější verzi. „No, je tu jedna dobrá zpráva a jedna špatná.“ - „Co?“ – „Dobrá zpráva je, že je to kluk…ta špatná, že je mrtvý.“ (21.12.2013)

Báječná konverzačka z obýváku, ve které jedna hláška eskaluje v komická nedorozumění a hádku každého s každým. Kouzlo francouzské ukecanosti a přepálených emocionálních reakcí vyvažují vážné momenty a odhalování skrytých pocitů jednotlivých postav. Podobný typ filmu jako ještě o chlup lepší italští (a dnes již i němečtí, stejně jako v tomto případě) Naprostí cizinci. (19.06.2022)

Oscar Wilde vložil jedné ze svých postav do úst větu: „Když se mi někdo nesmírně líbí, nikomu nikdy neřeknu, jak se jmenuje. To jako bych se něčeho na něm vzdával.“ Budoucí otec Vincent by taky udělal líp, kdyby držel hubu. Minimálně by se z přátelské sleziny nestala poslední večeře. Každý cestuje životem s určitým množstvím frustrací, zklamání, křivd, masek a tajemství, když ale všechny najednou vyplavou na povrch, je z toho slušná mela. Jméno je rychlopalná konverzačka, balancující mezi divadelní komedií a rodinným dramatem, vycházející z faktu, že s příbuznými, partnery a přáteli je to podobné jako s knihami: mít je doma ještě neznamená mít je přečtené. (03.02.2014)

Vybrúsené dialógy. No, trochu o tom zapochybujem. Skôr súbor odhalených kostlivcov v skrini a ventilovanie potlačovaných pocitov v rámci konverzácie skupinky najbližších priateľov. Tá para z hrnca, to uvoľnenie napätia nemuselo byť tak prudké, pokiaľ by sa to, čo je nazývané skvelou konverzáciou, a v skutočnosti bolo len normálnym rozhovorom, odohrávalo stále a na nenútenej, uvoľnenej báze. Žiaľ politická korektnosť jazyka, čo sa týka spoločnosti a vzťahov je u Francúzov úspešne implantovaná tak, že v bežnom dialógu sa obrusujú hrany až to vedie k neúprimnosti a zastieraniu skutočných pocitov. Raz za čas teda dôjde k eskalácii a celá faloš vypláva na povrch náhle a prekvapivo. Zhora naordinované ohýbanie reči, vyhýbajúce sa akémukoľvek náznaku konfrontácie, diskriminácie, či nevhodnej propagácie vedie k podobne absurdným scénkam, aké vidieť vo filme. Len ma prekvapilo akú zanietenú dôležitosť naši galskí bratia venujú politike, ako ich dokáže rozžeraviť nevhodná politická narážka. V rámci hesla, že každý má nejaké maslo na hlave sa ujde postupne každému z chlapov porcia krivého charakteru diktovaná biblickými hriechmi (pýcha, smilstvo, nesvár, lživý jazyk) či neskôr pápežom vyhlásenými siedmymi smrteľnými (lakomstvo). V tomto parciálnom rozdelení krivostí charakterov však tiež vidieť podobnú korektnosť (nik nie je čistý, sme si rovní aj v hriechu) aká sa dnes tak účinne presadzuje. Samozrejme, pár výmien názorov nepostráda švih a dá sa absolvovať najmenej jeden výbuch smiechu. 63% (23.09.2014)