Mzda strachu

Pro mě donedávna neznámý snímek, k jehož zhlédnutí mě přesvědčilo jméno na režisérské stoličce. Friedkin mě ještě nikdy nezklamal a nestalo se tak ani tentokrát. Netřeba ovšem rozebírat složení filmového štábu, tady jde hlavně o DĚJ! Po seznamovací první hodině se nasedá do kamionů a rozhodně to stojí za to. Nebývá zase tak častý jev, abych se přistihl, že na tohle bych mohl koukat klidně i několik hodin. Nejlepší scénou je pro mě lanový most. Tady to napětí je snad přímo hmatatelné. Konec správně nekompromisní. Tento filmový zážitek jen tak z hlavy nedostanu. PS: Prosím nikdy netočit remake, v dnešní záplavě digitálních triků by to celé působilo leda tak směšně. 80% (15.05.2014)

Dva náklaďáky, těkavý náklad, divoká džungle a čtyři antihrdinové, kteří kromě svých životů nemají co ztratit. Můžeme se přehrabovat v různých tématech, opakovaně se zabývat sebedestruktivním přístupem režiséra Williama Friedkina nebo poukázat na skutečnost, že problematická produkce filmu je obecně známější než film samotný. Především bychom ale neměli přehlédnout niterný, téměř meditativní zážitek, který Mzda strachu nabízí. Film neustále stupňuje napětí a zdánlivě ohýbá realitu. Skoro jako kdyby do děje vstoupil jakýsi nadpřirozený element. Finální scény, v nichž značně poničený náklaďák projíždí večerní pouští, připomínají výjev z halucinogenní noční můry. Cesta se ztrácí v šeru, poslední člen posádky pohřbívá svého smrtelně zraněného kolegu a nebe poseté hvězdami má fialový odstín. Motor kovového „Čaroděje“ vypoví službu. Potem a olejem zbrocený řidič prochází krajinou, která je nasáklá černým zlatem. Před ním se k noční obloze tyčí obrovitý ohnivý jazyk zapáleného vrtu a on padá na kolena. Totálně vyčerpaný, s poslední bedýnkou dynamitu v náručí. Stejně vyčerpaně se cítí i divák na konci projekce. Jakmile si kouzlo Mzdy strachu jednou zotročí vaše smysly, není už cesty zpět. Dnes je film Mzda strachu vnímán jako jeden z vrcholů režisérovy tvorby. Jde o trvale zakonzervovaný důkaz mapující tehdejší poměry v Hollywoodu, kdy bylo možné natočit drahý film s nebývalou úrovní realismu. Žádná jiná éra už nikdy tak vehementně nepodporovala napůl šílené režiséry posedlé dokonalostí. Mzda strachu získala s přibývajícími léty poněkud ironickou nálepku jednoho z nejlepších filmů, které jste pravděpodobně nikdy neviděli. Zaslouženě - bohužel. Více. (02.04.2023)

Pazuzu is watching! Poměrně dlouhá, naturalisticky vyvedená expozice představí tři muže skrývající se před minulostí a jednoho, co po takových pase. Friedkin se při ní neštítí zobrazení lidského cynismu či špíny Latinské Ameriky a rozehraje psychologickou hru kolem nesourodého kvarteta donuceného okolnostmi ke spolupráci. Zlověstně dobrodružná druhá polovina potom stříkne do srdce adrenalin (spektakulární scéna na deštěm bičovaném „mostě“) a nechává ve vás pomalu dozrát existenciální rovinu Friedkinova v bolestech zrozeného díla. Pochybnosti o udělení páté hvězdy nakonec rozehnal soundtrack Tangerine Dream a úplný závěr, který podtrhl ústřední myšlenku, že osud je sice nevyzpytatelný, ale svými činy si ho určujeme.. Komerční neúspěch Sorcerera za svistotu světelného meče Lukea Skywalkera byl asi nutnou předehrou k tomu, aby až čas ocenil jeho kvality i význam.. (06.06.2016)

Dlouhá léta jsem znal nazpaměť tuto americkou verzi. Poté jsem se seznámil s francouzským originálem (a přečetl si předlohu). Od té doby jsem na Friedkinův remake ne přímo zanevřel, ale tak nějak jsem ho sesadil "z piedestalu". I tak bych ho však bez váhání zařadil k těm vůbec nejlepším předělávkám. Dokonce bych řekl, že to je jeden z mála remaků, který má smysl a obstojí i sám o sobě. V lecčem se totiž originálu vyrovná (Montaud versus Schneider), v něčem ho i o míle překonává (hudební složka, všechna čest Tangarine Dream) a rozhodně je i neméně napínavý. Problém vyvstává u intenzivnosti a vyhrocenosti. Ty tu nejsou ani v jedné scéně, zatímco u Francouzů jsou přítomny po celou druhou polovinu. Částečně viním i haluzní atmosféru (viz sestavování náklaďáků apod.), do které to Friedkin zabalil. Umí sice pohltit, ale naprostý a totální realimus originálu je u podobného typu filmu tak nějak akurátnější. Přesto je škoda, že jde o poslední z dobrých "velkých" filmů Williama Friedkina, ten chlap měl setsakra talent. (06.08.2010)

Friedkinův remake, který je určitě o něco svižnější, než francouzský originál z roku 1953. Seznámení s postavami tentokrát proběhne rychleji a je nám naservírováno poněkud akčnější a tudíž zábavnější formou. Prostředí nehostinné džungle přidává slušnou atmosféru a je zde také několik scén, které se určitě vryjí divákovi do paměti (např. přejíždění náklaďáku přes most, výbuch první posádky). Chybí sice atmosféra původního filmu, ale skvělý výkon Roye Scheidera to na čtyři hvězdy v pohodě vytáhne. (21.07.2011)