Osmý den

LFŠ 2008 OSMÝ DEN, druhotina Jaco van Dormaela, je přesně ten typ filmů, které nemám rád: okázale humanistické poselství v rámci schémat a klišé, za podpory hereckých výkonů strhávajících na sebe pozornost; jinými slovy - kýč, jemuž senzitivnější jedinci podlehnou, hrající si na umění. Nelze ovšem upřít promyšlenost stylu, kdy každý z ústřední dvojice má svůj způsob záběrování a barevného ladění, a "upřímnost" v případě obsazení Pascala Duquennea, herce opravdu trpícím Dawnovým syndromem. Problém je, že zatímco předchozí TOTO HRDINA měl ve svém středu nespolehlivou hlavní postavu, která si přizpůsobovala film pohledu svému a vyloženě si z diváků utahovala (přiznání ve 3/4 "tento příběh vám vypráví šílenec"), OSMÝ DEN je film, který si hlavního hrdinu přizpůsobuje obrazu svému a vytyčené myšlence o chladnosti a neuspokojivosti materiálního způsobu života, do kterého vpadne postižený, ale každý okamžik si užívající "geniální blázen". 6/10 (27.07.2009)

75%. Těsné 4*. První hodina je super, má to švih, humor, vše klape jak má, příběh se rozvíjí. Po scéně s výpujčkou autobusu to jde rapidně až překvapivě dolů. Film už dále mnoho nenabízí, jako by se zaseknul na jednom bodě. Je to velká škoda, protože místo gradace přišel pád. Závěr je sice ok, ale těch cca 35 minut předtím je docela zklamání. Během film jsem se, lae od přítelkyně dověděl o lidech s tímto syndromem hodně a film to jenom potvrzoval. Pěkná lekce. (19.11.2010)

Kdysi jsem to už viděl, a vybavil jsem si to snad jen podle závěrečné smrti toho postiženýho kluka. A podruhý jsem to viděl předevčírem. Možná jsem se nechal unést tím, že se na to se mnou díval synek, kterýmu se to hrozně líbilo a pořád se tak hezky smál...takže jsem tomu tady nejdřív napálil 5 pecek a ještě jsem se rozplýval nad tím, jak to bylo bezva. Teď jsem z toho vystřízlivěl a snižuju hodnocení na 3! Nikdy jsem tady zatím nic podobnýho neudělal. Nebo si to aspoň nepamatuju. Ale tohle je limo, který zpětně vnímám jako barvotiskový píárko na mentálně postižený. Dormael mě trochu zmátl tím, že tam má toho echt barvotiskovýho španělskýho pěvce, a ve srovnání s ním působí jeho film realisticky/realističtěji. Přitom je to sladkobolnej nesmysl, založenej na příležitosti v osobě postiženýho kluka, kterej je něco takovýho (možná jako jedinej na celým světě!) schopnej zahrát. Jaco to Pascalovi psal přímo na tělo a ještě se, myslím, chtěl zalíbit v Americe. Takže sorry, za tohle bůra dát nemůžu, i když jsme se u toho se sedmiletým chlapečkem pořádně zasmáli. Na to musí (bohatě) stačit ta troječka. P.S.: Teď už budu fakt ošklivej, ale tohle bylo takový lepší Trhala fialky dynamitem. (18.08.2013)

Z filmu Osmý den mám pocit, že ho jeho filmový tvůrce Jaco van Dormael dělal v tónu politicko-společenské korektnosti humanismu. Humanismu druhu hlasitého, snaživého a pokryteckého, aby se zalíbil společenským autoritám a halasnému přitakávání. Potřeba uvědomovaní si a následné prezentování lidské podstaty jedince a skutečného hodnotového životního žebříčku tu bude vždy po celou dobu trvání kapitalistického náboženství. K tomu přidaná hodnota s úctou k mateřství a lásce se proměňuje v těžkopádné pokusy o vzletný poetismus. Autor mě nepřesvědčil o své upřímnosti, či nadání, spíše o vrozeně bezelstné podbízivosti. Dané téma jsem viděl zpracované originálnějším, sugestivnějším i naléhavějším způsobem. Film má působnost pozérského manifestu pokryteckého humanisty spotřebně-kulturního prostředí a neumím ho přijmout s nadšením a chvalozpěvem. Hlavní postavou je úspěšný bankovní manažer Harry (zajímavý Daniel Auteuil) v samotě po ztrátě rodinného štěstí. Spoluhráčem na dvouvrstvé cestě je postižený Georges (Pascal Duquenne) v samotě absence citů a lásky. Jeden se nedokáže vyrovnat s odchodem manželky a dětí, ten druhý s neschopností přiblížit se sladkým plodům citů a chtíče, který je náhradou za nepřítomnou mateřskou lásku. A přichází představa o odyseje poznání podle zdeformovaného politicky korektního humanisty. Z dalších rolí: Harryho radikálně odtažitá manželka Julie (zajímavá Miou-Miou), pedantský Harryho šéf a ředitel banky (Henri Garcin), v halucinacích zjevující se Georgesova matka (Isabelle Sadoyan), Georgesova ženská spřízněná duše Nathalie (Michele Maes), Georgesova setra s vlastním životem Fabienne (zajímavá Fabienne Loriaux), Harryho malé dcerky Alice (Alice van Dormael) a Juliette (Juliette Van Dormael), či pěvec optimismu Luis Mariano (Laszlo Harmati). Lidskost je důležitá. Lidskost nemá nic společného s politicky korektním humanismem! (01.01.2017)

Film, který zcela prvoplánovitě útočí na city a dělá to nesmírně obratně. Všechny zdejší výtky chápu a přijímám, ale to všechno mi došlo až dlouho dlouho po shlédnutí filmu, který si se mnou dělal, co chtěl, věřil jsem mu od začátku do konce. Já vim, byl sem přecitlivělej puberťák, ale stejně to bylo boží... (26.12.2007)