Zrcadlo

Na Zrcadlo jsem se začala dívat snad pětkrát, ale pokaždé po pár minutách jsem musela přestat...měla jsem pocit, že na něj ještě nejsem připravená, ačkoliv ostatní Tarkovského díla znám a mají v mé sbírce filmů čestné místo...čekání se vyplatilo. Jeden z nejvýjimečnějších zážitků, který mě v roli filmového diváka posunul zase o kus dál. Mohla bych tady chrlit jeden superlativ za druhým, ale místo toho si vypůjčím citát Larse von Triera: "Když jsem poprvé viděl Tarkovského Zrcadlo, měl jsem dojem, že jsem z jiné planety. Ničemu jsem nerozuměl. A proč? Protože jsem se pokoušel vše pochopit doslova. Napodruhé jsem si všechno uvědomil a rozhodl jsem se nehledat v jeho filmech logiku a neanalyzovat je, ale jednoduše se soustředit na filmové obrazy a pak jsem byl doslova okouzlen. Od té doby jsem přestal filmy analyzovat. Mám k nim vztah jako k dobré hudbě, tu posloucháš a máš z ní požitek." A já všem přeju, aby si Zrcadlo prožili stejně intenzivně. Je to unikát. (10.06.2010)

Zerkalo rozumej Zrkadlo je podobným umeleckým zážitkom ako obdivovanie hudby Amadea Mozarta či ponorenie sa v obrazoch Pabla Picassa. Duchovný, artový, flash-backový, nepríjemný, krásny, komplikovaný, viacvrstvový. Sépia, spomalovačky, spomienky, metaforizované abstrakcie obrazov a depresívne márnenie matky v ťažkom období, ktoré ale trvalo ďaleko dlhšie (s čím sa Terechovej postava neúspešne snažila vysporiadať) - po celý život. A takisto i živelné motívy ľudskú psychiku vizuálne ceria naprieč fotogéniou deja ako takého (oheň, voda - recipročný rozkol), rovnako ako autorov spomienkový návrat, ktorý z udalostí detstva predostiera pocit dotyku, kontakt s realitou resp. vidinami včerajška. A navzdory neutíchajúcim depresiám, ktoré tieto živly charakterizujú a premáhajú jej rádoby silnejšie a hasiace ústrojenstvo (sila ohňa nad silu vody, spomienky fabulujúce nad rámec ozajstnej prítomnosti, ktorá ju oživuje) neúspešne. Smutné majstrovské dielo paralyzujúce akýkoľvek kontrast radosti zo života koncipované neskonale dobiedzavým okom génia. Pretože v ňom navzdory hlbokej autobiografii uvidia diváci akési vlastné Zrkadlo. Viac v mojej analýze, kde som predostrel centrálny konflikt http://www.9em.sk/?p=2688. (16.06.2014)

Jestli je zde silný příběh či výrazné postavy, je mi přátelé...srdečně jedno. V tomto konkrétním př. se nechávám unášeti poetikou (osobně tento film považuji za vizuální báseň) ,kterou umocňujě na 300% ta neskutečná kamera, kdy i záběr na rozlité mléko na podlaze,působí jako umělecké dílo. Tohle je přesně prototyp filmu,kterýžto se zove...poetický. A samozřejmě, Arťemjev je bůh hudby k ruským (potažmo Tarkovskoruským:) filmům. A jelikož jsem od STALKERA zvyklý na dlouhou stopáž ( i když dnes již standardní),byť v porovnání s Andrejem Rublevem jde o krátkometrážní snímek,haha, klidně bych dal Zerkalo i přes 2h. Vlastně,když jsem to viděl po1.,tak mě zklamala ta krátká stopáž. Když se totiž nemůžete nabažiti těch úžasných výjevů,tak jste pak smutní,jako ta panda. To je jasné. (08.09.2019)

Další dílo Tarkovského, další nepochopení a další naprosto jedinečný filmový zážitek (jsem tak ráda, že jsem tento film poprvé viděla v kině). Nebudu předstírat, pochopila jsem z tohoto filmu opravdu málo. Jenže na dojmu z filmu mi to vůbec neubralo. Překrásné obrazy plné symbolů a jinotajů doprovázené mým milovaným Johannem Sebastianem Bachem mě doslova zhypnotizovaly, ani na chvíli jsem se nenudila jen jsem se zatajeným dechem pozorovala všechnu tu krásu a stále nemohla uvěřit. Když se spojí tvorba takovýchto dvou velikánů (Bacha a Tarkovského) nemůže vzniknout (pro mě) nic jiného než skvost na který se nezapomíná. Určitě se budu muset podívat na film vícekrát. Snad mu potom budu ještě více otevřená a pochopím zas nějaký ten střípek z filozofie, kterou mi Tarkovskij nabízí. (02.03.2007)

Sledováno čirou shodou okolností ve stavu málem totálního fyzického vyčerpání, kdy jsem měl problém jak zůstat vzhůru, tak i usnout. Na tomto pokraji bdění a snění se mi toto zrcadlo lidské paměti vrylo do duše; a další den se mi během už obyčejnější reprízy jako zrcadlo lidské duše vrylo i do paměti jako jeden z vůbec nejsilnějších filmových zážitků. (26.01.2020)

A zase jeden z těch filmů, které si budu muset pustit ještě někdy jednou, abych docenil jeho velikost, protože zatím jsem ji nedocenil. Tarkovsky se pokusil o trochu jiný přístup, je ještě více filosofická a abstraktní, a to mi prostě nesedlo. Ty obrazy jsou zajímavá, stejně jako prolínání technik, ale beru to jen jako zajímavé. (01.10.2015)

Obrazová poezie zakotvená v nekonečném množství střípkovitých asociací. Podmanivé, živelné (a první) setkání s Tarkovského tvorbou ve filmu, který je jeho životem. (04.02.2017)

Umelecké dielo ! Ktoré je však úplne, absolútne neprístupné konzumnému divákovi mainstreamu. Som veľký fanúšik Andreja Tarkovského a hltám každú jednu jeho filozoficky poňatú surrealistickú snímku ale veru mal som čo robiť aby som tuto všetko vstrebal. Musel som sa po pozretí tejto snímky poobzerať po vysvetlivkách a zaujímavostiach filmu aby som pochopil určité veci. Po tých zisteniach som úplne spokojný. Diváka zaskočí neustále prehadzovanie času pri čom je pred kamerou tá istá herečka. Scénka sa ani poriadne neskončí a opäť sa mení miesto. Ide u o dve prostredia. Prvá je príroda ktorá ma u Tarkovského vždy nesmierne uchváti. (Takisto ako režisér a ja som vyrastal v podobnom prostredí v domu obkolesenom prírodou mimo mesta či dokonca dediny) Druhá oblasť je mestská a nebojím sa tvrdiť že silne priemyselná časť ktorá bola točená silne šedými farbami. Film prekypuje silne surrealistickými a symbolickými substanciami ktoré ma vyslovene fascinujú. Vážna hudba z predvádzaná poéziou plnou múdrostí a k tomu nájazdy kamery na prírodu sú úžasné. (12.10.2013)

Do poslednej chvíle som veril, že ostanem nadšený. Tarkovskij je mi však asi najviac vzdialený (umelecky, aj ľudsky) zo všetkých "velikánov" kinematografie, s ktorými som oboznámený. Druhú polovicu som si pretrpel. Budem dúfať, že mi to možno raz niečo povie. (13.04.2023)

(viděno v listopadu 2010) Můj druhý Tarkovský. Ještě se chystám na jeden jeho film a pak si chci od něj odpočinout, není to lehký tvůrce, jeho filmy člověk asi musí strávit a pak se k nim po čase vrátit. Stále jsem v něm bohužel nenašla zalíbení, což jsem ostatně trochu čekala, už podle popisů příběhů jsem tušila, že to pro mě nebude to pravé. Ale stále doufám, že se to někdy zlomí. Zrcadlo je prakticky jen sledem volně navazujících asociací, které se v režisérově mysli objevily při vzpomínání na dětství v Rusku, kde trávil čas. Proto se to těžce chápe i hodnotí. Divák jako by nevěděl, co si o tom všem má myslet. Líbily se mi recitace básní s pohledy na krajinu v pozadí, místy mě ta poetika uhranula, místy mě to nebavilo... Prostě jako na houpačce. Hodnotím, jak hodnotím, opět s příslibem do budoucna, že to snad někdy bude lepší. (29.04.2012)

Tarkovskij se podíval do zrcadla, a uviděl tam sebe (já transfigurované do rodinných vztahů), Rusko (přes Puškina i jinak) a celý svět (spíš jeho negativní stránku – pokud pozitivní existuje). Uviděl tam ideál (obrazy Leonardovy a Pietera Bruegela staršího) a realitu (blokádu Leningradu především). Na některý z přehršle symbolů, by se měl divák zachytit, těžko ale se dostane do celého proudu symbolů, a když, nejspíš se v něm utopí. Mně se nejvíc líbila vstupní, "tiskárenská" scéna a závěrečná půlhodina... nádherné světlo, velmi pěkné kompozice jakoby Josef Sudek, ale spíš nějak tak po vlámsku... ale film asi nejsou jen obrazy či fotografie. V závěru zazní Janovy pašije od JSB, hudba (z mého pohledu ještě víc Matoušovy pašije), kterou se dosud nepodařilo překonat - ale ani toto není tento film. (18.04.2016)

Člověk by přemejšlet, kterej Tarkovskij je nej, což je hloupost, krásný jsou všechny, určitě Rublev, Stalker nebo Oběť jsou díla, z nichž každý by mohlo bejt klidně vyhlášený nejlepším filmem všech dob (sorry pane Kane). Ale Zrcadlo je výjimečný tim, že to je sled obrazů bez děje, který ovšem dávaj smysl, mají vlastní vntiřní děj a díváte se na to bez dechu, jako na nějakej dobrej thriller :-). Opravdu! (01.11.2016)

Autobiografická koláž složená z jednotlivých střípků životního Zrcadla Andreje Tarkovského na mě emocionálně i esteticky zapůsobila o třídu více než kultovní Stalker; dokonce více než mnohá jiná (jinak velmi oblíbená) autobiografická díla legendárních filmařů (Felliniho 8 1/2). Těžko se můžu v tomto případě pouštět do teoretických odboček o spirituálním významu. Působivost Zrcadla shledávám zejména v ryzí upřímnosti, s níž se autor navrátil do těžkých období svého života a se kterou nám odhaluje nejniternější traumata své rodiny: fyzická, duševní, empirická i umělecká. Tarkovskij je navíc skvělý v práci s pohybem kamery, čímž i prázdnějším obrazům přírody dodává na patřičné sugesci. Scéna s citováním Puškina je vrcholným momentem filmu. (23.12.2023)

"Když film není dokumentem, je snem. Proto je Tarkovskij největší ze všech režisérů. Pohybuje se naprosto samozřejmě v komnatách snů. Nic nevysvětluje, co by taky vysvětloval? Je pozorovatelem, který svoje vize dokáže vyjádřit tím nejtěžším, ale zároveň nejochotnějším médiem." (Ingmar Bergman: Laterna magica, Odeon 1991) (25.01.2007)

Pohled do Tarkovského zrcadla je ( pro mě ) hodně náročný. Přemýšlel jsem víc o tom jak spolu jednotlivé linie souvisejí, co na sebe (ne)navazuje - a tím jsem se nejspíš ochudil o lepší vjem z celého díla. Otázka je, jestli dokážu na takovou režisérskou a vůbec filmařskou vizi přistoupit. Obávám se, že nikoliv. Ani po audiovizuální stránce mi to tolik neučarovalo jako jiná Mistrova díla. Snad k tomu ještě dospěju a najdu odvahu k dalšímu vstupu do Zrcadla. Slabší čtyři... P.S. Závěrečná sekvence včetně Margaritina výrazu je čirá filmová krása. Viděno na plátně na 52. KVIFF, přesto se na hodnocení moc nemění - Andrej Arsenějevic prostě servíruje maximálně osobní věc. Pokud k ní někdo máte klíč, dejte vědět ;-) (30.05.2010)

Málokterý film je tak přesně vystižen svým názvem jakoTarkovského Zrcadlo. Název nelže - změť jeho scén se opravdu sype jak kousky rozbitého zrcadla, v nichž víří střípky ze života režiséra i jeho blízkých. Zrcadla, které ukazuje nejen obrazy, ale i odrazy - skutečnost, sama o sobě neexistující (skutečnost je přece vždy uložená jen v paměti, v duši!), se v nich přelévá a v tom mihotání splývá realita se snem i minulost s přítomností. Čím starší, tím jsou vzpomínky nespolehlivější, a tak matka může mít jednou tvář manželky, stejně jako váš syn ve vzpomínkách může mít tvář vaší - svět se přece točí kolem dokola, jako had zakouslý do svého ocasu, a unaveně opakuje to, co už bylo tisíckrát přemleto... Zrcadlo není vyprávěno jako příběh, ale vychrleno jako báseň, v níž slova slouží jen jako prostředek ke vstupu "za zrcadlo", kam člověk pohlédnout touží, a současně se toho pohledu bojí. Nemá klasický děj - je to shluk intenzivně "kreslených" obrazů, asociativně spojená tříšť okamžiků jednoho života, jednoho osudu. Zrcadlo má i scény, u nichž se vždy přistihnu, že se mi zastaví dech a sevře mě pocit, že najednou vím, oč v životě jde. Chvilky, v nichž se roztříštěné střepinky "slepí" v celistvou plochu a "dějové" motivy se prolnou a uzavřou. Třeba ten prosluněný záběr na matku, v němž se jí otec ptá, jestli by raději měla kluka nebo holčičku, a ona se tak zvláštně usměje, a v dlouhém detailu jejího obličeje je náhle vše - to, jak ve chvíli prozření dopředu vidí celý život, svůj i dětí, všechno své štěstí i neštěstí, a přijme to. A pak už jen vítr proplétající se travou, osamělá postava ženy ztrácející se v krajině, dětské zahalekání nesené ozvěnou, a kamera couvající do lesa, do šera, do tmy tmoucí... (03.08.2007)

Reziser Andrej Tarkovskij /Yvanovo Detstvi, Solaris/ natocil snad svoje najlepsie dielo. Zerkalo je nadherny volny sled asociacii, ktore v autorovi evokuju spomienky na detstvo, rodicov a rodinu. Artovy film, akym Zerkalo nepochybne je, je opat bez dejovej linie, ktora sa dostala do uzadia. Do popredia skor vystupuje nadherna priroda, krajina, nadherne exteriery /vlniace sa lany obilia/ a obcas aj interiery vidieckeho domu. Pre Zerkalo su charakteristicke pomale kamerove jazdy a aj kamera tu ma svoju dynamiku v plynuti a spomalovani scen. Herci su autorovi blizki a zaroven su akymsi zrkadlom jeho osobnosti kde spomienky na minulost sa prelinaju s tymi z pritomnosti. Tarkovskeho rezia tu nie je ciry surrealizmus ako ten hnoj Alaina Resnaisa Loni v Marienbadu a Hiroshima- Mon Amour. Tarkovskij dokaze divaka zaujat - lany vlniaceho sa obilia, nadherna krajina - a zaroven nadherne lyricky vyjadruje nahodile obrazky utrzkov pamate, spomienok a zaroven nacrie aj do kratkodobej, ale aj do dlhodobej pamate autora. Vkusne sa tu miesaju chronologicke udalosti ako obraz Francisca Franca Y Bahamonde, Mao Ze Donga, Puškina a jeho akehosi listu, Mojzisa s horiacim krom, do toho vsetkeho vkusne zapadaju lietajuce balony na horuci vzduch. Pred natocenim Zerkala vsak Tarkovskij uz mal meno vybudovane, a to svojimi filmami ako Ivanovo Detstvi 1962 /pribeh chlapca, ktory ma navonok 18 rokov, no vo vnutri uz 70 - 80/ a Andrej Rublev. Trochu potom stupol vedla so svojim Solarisom, ktory mal byt sovietskou odpovedou na Kubrickovu 2001 Space Odyssey. Zaroven vsak suhlasim s tymi uzivatelmi, ktori tvrdia, ze tieto diela - Zerkalo, Stalker a Andrej Rublev - su pravou ukazkou geniality Tarkovskeho. Lebo Solaris je podla mna len precenovana konina s lacnymi televiznymi kulisami - a to si obhajim! U Zerkala sa nesnazim pitvat v kazdej jednej scene a ani kazdu scenu dopodrobna rozoberat. Dokonca ani nepotrebujem pochopit kazdu jednu scenu a kazdu jednu vetu, ktoru prednesie herec ci herecka, tolerujem aj chybanie logiky. Ak ma diviak radsej priamociare filmy s jednoduchsim dejom /uzivatel Verbal/, tak sa mu to pacit nebude. Divaci, ktori chcu spoznat aj artove filmy, maju dve moznosti : zobrat film ako vyzvu - bod A - alebo zobrat film ako postupne rozsirovanie si filmarskych obzorov - bod B. Ja som si zvolil za B, hoci vystudovany filmovy ynteleguan rozhodne nie som /vyznam sa len do politiky, historie a geografie/ a zaroven vyhlasujem, ze filmovou teoriou pohrdam. A tak sa proste len necham unasat dalsou filmovou basnou a s obrovskym respektom uznavam, ze Tarkovskij sa zaradil tymto medzi ikony svetovej kinematografie akymi boli a su Yngmar Bergman, Hitchcock, Kurosawa, Welles, Hawks alebo Truffaut. Sranda, ze samotny Tarkovskij mal problemy s vladnucimi sudruhmi, ktori protezovali Sergeja Bondarcuka a Zerkalo sudruhovia pustili len v obmedzenej kinodistribucii. 100 % (11.04.2015)

Tarkovskij klasika - skvělé záběry, skvěle natočené scény, některé přímo bravurní (granát, třeba), a i když jsou ty záběry a scény dlouhé člověk se u toho moc nenudí. Přesto to považuji za zatím nejslabší film, jaký jsem od Tarkovského viděl, jelikož mi strašně vadí absence jakéhokoli příběhu. Celý film jsou vlastně nějak poskládané vzpomínky z Tarkovského dětství a z toho, jak vzpomíná na svoji matku, jenže kromě toho, že v průběhu filmu začne druhá světová, k ničemu jinému nedojde a i ta druhá světová je tam vlastně nevyužitá. Solaris má nějaký děj, Stalker má děj, dokonce i Nostalgie, tam je to teda sice pocitové, ale je to silné. Zatímco tady to prostě jenom je, což je velká škoda. Ale i tak se jedná o skvěle natočený film, jenom nějaký příběh by to chtělo, jelikož samostatně poskládané vzpomínky v takovém formátu prostě moc nefungují. -------- EDIT po druhém zhlédnutí - Ale je tam příběh, je tam a je ho docela dost, jen je třeba se vyznat v tom, co je kdy, kdo je kdo a kdy je kdo. Výstavba Zrcadla je velice sofistikovaná a nesmírně působivá, místy sice nedešifrovatelná, ale ostatně, i sám Tarkovskij u jedné scény nezná její význam. Film je to složitý, ale přesto se dá výrazně procítit, i když ho někdy lze vykládat všelijak. Mám radši celistvějšího Tarkovského než rýže pocitového, proto ani tentokrát pátou hvězdu nedám (aspoň ne hned po dokoukání), ale rozhodně je to jeho další významný film, opět ukazující, co si představím pod pojmem "poetický film". A přitom Tarkovskij své filmy za poetické nepovažoval, jelikož si pod poetickým filmem představoval Paradžanova a ten rozhodně je jiný oproti Tarkovskému, ale přijde mi, že oba točí poetické filmy - jen každý úplně jiný druh. Silné 4* (02.12.2018)

Nádherný, úchvatný a hlavně nepochopitelný film. I to, že jsem z toho pochopil jen pár symbolů a že mi to připomělo mě, přispělo, že jsem z projekce neodcházel nasraný, ale vnitřně povznesen (a to jsem se bál, že jsem z umělecké stránky uvnitř mrtvý). (16.03.2007)

Nevedel som, čo mam čakať od tohto autobiografického filmu A. Tarkovskeho, ale urobil som dobre, pretože tak melancholickú, pôsobivo citovo zafarbenú esej o vzťahu syna a jeho matky, spm nečakal. Každá jedna scéna, záber, či skutočný alebo vysnivaný, iba ukazuje ako vplýva výchova na svojich rodičov na nás. Čo vidíme , keď sa pozrieme do zrkadla? Jednoducho, pre mna sa stal tento film, niečim viac... (16.06.2007)