Cesta zhýčkaného dítěte

Film věnovaný památce Jacquese Brela nese mnohé stopy jeho tvorby i životního příběhu. Neobsahuje však zuřivou beznaděj ani drsný sarkasmus jeho nejslavnějších hitů, naopak, je posmutnělý, něžný a hravý, přesně jako některé Brelovy méně známé kousky. Cirkusák Sam, stárnoucí, ale výkonný a kreativní muž, uposlechne hlasu své toulavé krve a náhle se rozhodne položit mezi sebe a svůj – podle dnešních měřítek úspěšný – život oceán. Označení „rozmazlené dítě, které rozbilo všechny své hračky“ je výstižné jen částečně, jeho motivace nespočívají pouze v únavě ze stereotypu a přemíry práce. Mnoho tvůrčích lidí mívá čas od času a v různé míře intenzivní potřebu být „hluboce a bohatě sami“, jak říkala Sylvia Plath, aby mohli zrekonstruovat svůj vnitřní svět, ze kterého rozdávají, a znovunalézat inspiraci i sami sebe. A někteří to řeší hodně radikálně. Brel odjel tak daleko, jak jen mohl, i Sam Lion nakonec nalezne klid na tropickém ostrově uprostřed divokých zvířat, která tolik miluje. Někdy je možná třeba odstranit z toku velké kameny, aby mohla voda volněji proudit, když ale zmizí všechny, zanikne i koryto a voda zmizí v zemi. Nejsou to ale nakonec právě ty kameny, druzí lidé, kteří zdánlivě brání umělci v rozletu, ale svou existencí dodávají jeho životu tvar? (02.05.2013)

Počátek návratu Belmonda k charakterním rolím pod taktovkou Clauda Lelouche, který si tentokrát vybral za hudebního hrdinu Jacquese Brela, mohl dopadnout trošinku lépe. Odpustím Belmondovi absenci humoru, ale neodpustím Lelouchovi absenci mnohavrstevnatých myšlenek, na něž jsem z jeho filmů zvyklá. Ale stále je to výborný film o stárnoucím muži s duší dítěte. (07.01.2012)

Cesta Zhýčkaného dítěte je prototip mého pětihvězdičkového hodnocení - je to něco nového, něco co v ostatních filmech nenajdete. Ze začátku jsem se trochu ztrácel, ale poté, co jsem se zorientoval už jsem si film jen užíval. Je to jeden z posledních filmů, kde o Belmondovi můžeme bezpečně říct, že byl ve skvělé formě, i když tu na něm jsou znát leta. Co se týče příběhu a hlavní role, tak jsou jakoby ušitě na postavu J.P., stárnoucí hvězdu, která pomýšlí na vlastní jiný život, která za sebou zanechá jen dobré. Ač nemám rád cirkusové prostředí, tady byl zmíněn jen jako hlavní náplň života hlavního hrdiny. Vedle hlavní postavy tu nechybí Bebelovi kultovní herečtí partneři známí např. z Profesionála nebo z Kašpárka. (27.07.2009)

Claude Lelouch si toto tápaní stárnoucího muže napsal pro sebe a nejspíš i trochu o sobě, s čímž mám problém. Šlo o příliš osobní, do sebe zahleděný příběh, který je vždy pár kroků před divákem. V mých představách by byl nepoměrně zábavnější, kdyby Belmondo hrál sám sebe, nebo alespoň známého herce (čili sám sebe :-). Právě tak jsem se ho snažil vnímat, Cesta i přesto zůstala nepříliš zajímavou a příliš zdlouhavou, stylisticky moc pěknou snahou vyrovnat se s pokročilým věkem. Jenže pokročilým věkem koho? Nějakého zazobaného prodejce hovnocuců? 60% Zajímavé komentáře: Malarkey, MacGyver (31.01.2009)

Belmondo dává k dobru ukázku svého herectví. Cesta zhýčkaného dítěte je velice ambiciózním filmem, který určitě ve filmografii francouzského kaskadéra má své opodstatnění. Smutný film, ve kterém máme možnost hledět několikrát do Belmondových unavených očí a naopak zase pozorovat, které situace jej dokáží náležitě pohladit. Cirkus je jeho životní vášní a já měl opravdu pocit, že film je odrazem samotného JPB ve skutečném životě. (29.10.2009)