Bláznivý Petříček

Jednoznačně nejintelektuálnější film s Jean-Paul Belmondem. Osobně si myslím, že film je myšlenkově až moc přeplněn. Ze všech dialogů, monologů a citací se mě vryl a navždy uložil do paměti jeden záběr, byl bez hudby, byl beze slov, přesto dokázal vyjádřit mnoho. Kamera sleduje lidské stopy v písku, které postupně splachuje mořský příboj a zastaví se záběrem na popel. Nejen díky této scéně, ale i díky hereckým výkonům Jean-Paul Belmonda, Anny Kariny a trvdému konci se stopy tohoto filmu ve mě hned tak nespláchnou. (01.10.2007)

Hádam najrozšafnejší Godard. Pierrot le fou spája dve polohy režisérovej tvorby, prvú založenú na revizionistickom uchopení gangsterky a noirového dialektu, kde sledujeme dvojicu mladých ľudí, sympatických zločincov (podobne ako v Bande á part alebo na konci s dychom), naplňujúcich ideu, podľa ktorej je k dobrému filmu potrebná hlavne žena a zbraň, a konajú v snahe naplniť svoje nedosiahnuteľné ideály slobody anarchisticky sviežim spôsobom, rovnako ako formálna stránka filmu. Druhou zložkou je Godardov intelektualizmus a stým spojené nepreberné množstvo skrytých symbolov a alúzií s politickým podtextom vo filme. Tým pádom je sledovanie Pierrot le fou rovnako zábavne nespútané, ako aj vnemovo náročné. Divák má radosť z neviazaných činov hlavnej dvojice protagonistov, zostavenej z nenahraditeľného Belmonda a Karinovej, ich sviežosti, vzájomnej lásky, čítania poézie a predvídateľnosti posilnenej občasným muzikálovým ladením a nádhernou farebnosťou filmu s rozsiahlym využívaním symboliky výtvarných diel, no zároveň sa mu v tom všetkom servíruje náročná spleť s politickým podtextom. .......... Obe zložky sa krásne prepájajú v takmer neustálej prítomnosti kontrastu modrej a červenej. Tento kontrast nadobúda viac významov, simultánne korešpondujúcim s oboma polohami filmu. Na prvý pohľad je to vizuálne príjemné, na druhý sa môže jednať o vyjadrenie rozpoloženia mysle postáv Belmonda a Kariny, ktoré sa neustále obmieňa a poukazuje na ich nestálosť ("sme tak nestáli, že naša láska sa zdá byť vymyslenou" zaznie vo filme) a tretia možnosť je samozrejme politická, pričom obe farby symbolizujú dva rozdielne politické režimy. Godard túto masu podáva samozrejme formálne neodolateľným spôsobom v krásne rámovaných obrazoch a ironickým pohrávaním sa s objektívnou a všetko podmieňujúcou prítomnosťou filmového média. (30.03.2014)

Kritické zamyšlení nad dvěma problémy, a to nad materiální kapitalistickou společností a vztahy mezi jednotlivými lidmi v ní. Režisér (a jeho prostředictvím i hlavní postava Ferdinand) je unaven nepodstatnými materiálními aspekty života, které ale jednoznačně dominují celé západní společnosti, a kapitalismem neustále něco nutícím, bez svobody samostatného uvažování a rozhodování. To znemožňuje prožívat opravdu hluboký život, dotknout se této hloubky či tuto hloubku vůbec zaznamenat. Důsledkem pak je neschopnost komunikace, neporozumění, odloučení od společnosti i od jednotlivých lidí, odlidštění společnosti a uvažování lidí, pochybování o jiných lidech i nedůvěra k nim. Hlavní postavy se proti takovému řádu vzbouří, marně se snaží dojít k hloubce ve svém životě, ovšem sami se silou zvyku nedokáží s touto náplní života vyrovnat a samotný systém (který nemá rád neposlušnost) je zničí. Nemožnost vyvázat se z takové společnosti pak vede kulturněji založené jedince buď k idealistickému životu ve vlastní fantazii či k jakoukoli naději ničící existenciální krizi. Film byl velmi dobře zahraný (perfektní Jean Paul Belmondo i výborná Anna Karina), myšlenky byly zajímavé, ale ocenil bych lepší uspořádanost. Ani tak nemám na mysli příběh, spíše by se hodila nějaká jasnější uspořádanost obrazů a myšlenek, jak právě Godard předvedl například výborným filmem Socialismus. (29.07.2013)

Godardovy filmy se mi dost těžko hodnotí... Na jedné straně cítím (a ctím) tu režisérovu touhu po naprosté tvůrčí svobodě, líbí se mi všechny ty jeho nápady, odkazy a narážky, ale někdy se mi zdá, že to přehání. Asi jsem konzervativnější divák, ale často cítím v jeho filmech jistou neuspořádanost a absenci propracovanějšího děje (i když o tom to možná všechno je...). Konkrétně Bláznivý Petříček je především filmovou koláží a děj je tady vlastně nicotný a naprosto podružný... Pokud Nová vlna, pak rozhodně upřednostním Truffauta, který patří mezi moje nejoblíbenější autory vůbec. Nic proti JLG, ale ten jen experimentuje, zatímco Truffaut vypráví... To je mi bližší a funguje to líp. Ale tím nechci říct, že Godard jde mimo mě nebo tak něco.. Líbí se mi spousta jeho filmů (docela mě dostal třeba Week End, Bande á Part, Alphaville a další), ale můj vztah k němu je naprosto zřejmý z toho, že mým nejoblíbenějším filmem z jeho tvorby je U konce s dechem, který ovšem napsal Truffaut... Dávám 4* za kolekci zajímavých filmařských nápadů, atmosféru, existenciální podtext, specifický humor a skvělého Belmonda. (23.05.2006)

Nekoukatelná "intelektuální" ptákovina. Bylo tu několik povedených momentů. Třeba scéna hned na začátku, kdy si lidé na večírku místo povídání citují reklamy. Příjemně mě potěšily určité zcizující momenty, promluvy přímo k divákovi. Nepůsobilo to tak křečovitě, jak jsem se obával. Trochu násilněji už ale působily různé narážky na jiné filmy, a na umělecká díla obecně. Jako celek jsem ten film nepobral, možná jsem nedával dost pozor, ale absolutně jsem se s ním minul. (Možná to bude napodruhé lepší, ale fakt nevím, kdy k tomu seberu odvahu). Bohužel už se tu dost projevoval budoucí Godardův příklon k Maoismu. Režisér si chtěl zaexperimentovat, pohrát si s možnosti filmu, atd atd, fajn. Jenže je to nekoukatelná nuda. Jak to asi taky mohlo dopadnout, když natáčel bez scénáře... Přitom U konce s dechem mám moc rád. Tam ještě normálně rozvíjí zápletku. Ale u Petříčka už asi dospěl k "poznání", že příběh je buržoazní. Škoda. Film se mi nepodařilo sehnat v originále, takže jsem ho zhlédl dabovaný - Belmonda mluvil Krampol. Fakt zlo. Navíc dabing ani nijak neřeší, když třeba začnou hrdinové zpívat. Naštěstí trošku francouzsky umim:) (20.04.2010)