Nebe nad Berlínem

Mein Gott, to ale byla nuda! Můj oblíbenec Wenders mě tentokrát div neuspal - prvních 100 minut čtení hlubokejch myšlenek jednoho většího berlínskýho zoufalce než druhýho mi dneska prostě nějak nesedlo. Nebudu nic předstírat, kdyby se to v závěru nezačalo trochu hejbat, odpadnul bych. Ještě mě občas z letargie vytrhla zajímavá kamera, když už nezabíraly ani vsuvky s Cavem, ale jinak zlatej Cage s Meg Ryan pro nenáročný! I ten konec měli lepší. Tohle šlo úplně mimo mě. (Jo a taky jsem se musel celkem divit, jak je možný, že mají tam nahoře tak mizerný dentisty. Damiel měl příšerně udělanej umělej chrup a u anděla mi takový věci opravdu vadí.) (03.10.2012)

Myšlenky proudí jedním směrem, myšlenky proudí opačným směrem. Dotknou se letmo, zasáhnou hluboko, navodí trudnomyslnost, tu vystřídají radostí ze života, bezbřehým optimismem. Při mé nynější zálibě v nadčasových knihách Josepha Campbella jsem byl zasažen desetinásobnou silou. Nebe nad Berlínem budu navždy počítat mezi v jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků. Takový, u kterého se nedá mluvit o prožitku ve formě profánního diváckého "tak jsem to konečně viděl", ale rovnou o duchovním vytržení, epifanii. (08.10.2008)

95% - Dvě hodinky hypnózy. K Berlínu mám velmi zvláštní vztah. Válku, ani Zeď jsem tam sice naštěstí nezažil, ale v ulicích a starších domech jakoby stále setrvávala jejich atmosféra. Že právě do tohoto města zasadil Wenders svůj příběh o andělích a lidech, to u mě boduje snad víc, než děj samotný. Překrásné záběry, skvělé nápady, a jakýsi myšlenkový opar nad velkoměstem mě od začátku chytil, a až do konce nenechal odtrhnout zrak. Výtečná režie, překrásné herectví, bezvadná hudba, a Peter Falk, který ve mně svou rolí opět probouzí panteismus... Fortsetzung folgt... (07.06.2006)

Film s takto romantickým názvem probouzí asociace spojené s některými ruskými válečnými díly (MOSKEVSKÉ NEBE) světové kinematografie hraného filmu. S postupujícími metry zjišťujeme, že tato očekávání jsou i naplňována, i překračována. Esoterické bytosti, které mohou – i nemusí být – anděli, procházejí městem a jeho dějinami. Podobně jako Passoliniho hrdinové mluví a myslí v dlouhých rozvitých, navíc rytmizovaných souvětích, která nemají daleko k volnému verši. Jsou konfrontováni s velkým městem na Sprévě a Havole, s jeho dějinami (se zvláštním akcentem na osvobození města Rusi a jeho pustošivými následky), s přepestrou mozaikou událostí, zákoutí i lidských osudů z dějin největšího německého města. Postupem doby se v té spleti orientují, informační chaos se tříbí a začínají z něj vystupovat konkrétní jedinci. Z jednoho z nich se postupně klube někdejší transcedentální kolega obou hlavních hrdinů. První poslechne jeho výzvu a podá mu ruku. Okamžikem podání „pozemští“ a začíná se přibližovat ke své osudové ženě, kterou spatřil poprvé na rockovém koncertě; z nepatrných náznaků lze soudit, že ani ona není tak docela bez nadpřirozené aury. Spojení lásky a humanizujících tendencí symbolizuje kus brnění, které mu věnuje jeho předchůdce v okamžiku jeho transsubstanciace. Druhý anděl v obdobné chvíli odolá a zůstává uzavřen ve své duchové skořápce. Příběh, jehož fabule se rodí postupně a splývá dokonale s vnímáním svých hrdinů, je křehkou balancí filmové řeči vědomě budované na hraně duchovna-nadpřirozena-ideálna a materiálna na pozadí velkoryse pojaté reflexe německé národní identity; docenit tento aspekt pozoruhodného díla dokáže zřejmě naplno jen vydatně poučený a reflektující německý divák. Umělecký film (filmové umění) dostává ve Wandersově vnímání a vyjadřování další neuvěřitelný rozměr, který svého tvůrce staví do absolutní špičky žánru. Poprávu a jednoznačně. (29.11.2013)

Budu tu opakovat názor, ale je to bez diskuse minimálně o třídu výše, než remake Město andělů. Osobně se mi líbí postava starého muže, kterou potkáváme v knihovně a následně pozorujeme. Ten muž je na pohled starý a vrásčitý, uvnitř je ale krásný. Sympatický inspektor Columbo, který hraje sám sebe. Jediné, co mi nesedlo, že úvahy některých lidí (cirkusové akrobatky, například) jsou "až příliš" hluboké (zde se v názoru přidává i má žena). Toto se přeci člověku běžně hlavou nehoní! Přesto 100%. Rozhovor s Wimem Wendersem (březen, 2009): http://kultura.idnes.cz/porad-nechapu-jak-jsem-nebe-nad-berlinem-natocil-rika-wenders-pro-/filmvideo.asp?c=A090326_225424_filmvideo_tt (11.04.2009)