Dalších deset minut

Na povídkových projektech více režisérů se často svezou na vlně těch úspěšnějších a zvučnějších jmen ta méně zdařilá dílka. V tomhle případě je všech sedm příspěvků na vyrovnané vysoké kvalitativní úrovni, nejvíc mě baví rozeznávat rukopis jednotlivých režisérů. Povídky jsou výtečné všechny, pro mě osobně nejvíc ta od Victora Ericeho. (11.02.2011)

Některé povídky jsou úžasné, některé se mi zdály slabší, ale jako celek funguje film lépe než pouhý součet jeho částí. Všechny povídky totiž svým osobitým způsobem doplňují mozaiku jménem čas a každá se zaměřuje na nějaký jeho aspekt. Následující hodnocení jsou samozřejmě vytržená z kontextu filmu. Jinak se jednotlivé povídky snad ani hodnotit nedají. Psi nemají peklo: Za deset minut se toho může v životě člověka změnit opravdu hodně, ale tenhle snímek mě i přes slušnou typicky severskou atmosféru moc nezaujal. *** | Čára života: Černobílý minimalistický alegorický krátkometrážní snímek? Zvláštní kombinace, ale funguje to skvěle. ***** | Dalších deset tisíc let: Kvazi(?)dokumentární snímek o primitivních národech a zhoubném vlivu moderních vymožeností. **** | Interiér přívěs noc: Co znamená čas pro herečku v maringotce, která všechen svůj čas obětuje práci a osobní život i soukromí musí jít stranou? *** | Dvanáct mil do Trony: Moc dobrý dospělý koláčky, ale nic by se nemělo přehánět, že? :-) Neuvěřitelná psychedelická road movie. ***** | Vokradli nás: Svižný dokumentární kraťas o tom, jak intriky a pár minut může změnit budoucnost. Moore se se svými propagandistickými kecy a překroucenými fakty bledne závistí. **** | 100 neviditelných květin: Zpočátku úsměvná, ale velmi smutná povídka o bláznovi, který vlastně tak úplně blázen není a pro kterého se čas v jednom okamžiku zastavil. Ve středověkém Japonsku se používaly květiny jako synonymum pro požár (viz povídka Květiny z Eda). Jak to je v Číně (Peking) a jestli se tento termín ještě používá nevím, ale jistá spojitost by tu být mohla. ***** | průměr: 4,14*, hodnocení: 4,50* (25.05.2009)

Hodně průměrné povídky. Zajímavější je trochu snad jen černobílý Jarmush a jeho pohled do života herečky co čeká na natáčení a opravdu přikovat do sedadla může pouze Wim Wenders a jeho zběsilá jízda předrogovaného řidiče do nemocnice kvuli vypumpování žaludku. Možná ještě svou komičností potěší pantomimické stěhování jednoho tokijského blázna v poslední povídce od Kaige Chen. Zbytek je šeď a průměr. A Herzog? Ten se snad zbláznil se svým hudebním číslem z pralesa. Na zážitku nepřidá ani zjištění, že povdky nemají ani zbla společného a filmaři si točili co chtěli bez jakéhokoliv jednotícího motivu. (25.05.2006)

Nemohu bohužel hodnotit do plných, i když některé snímky by si to zasloužily. To ovšem nemění nic na tom, jak se potvrzuje pravidlo: jiný kraj, jiný mrav. O tom nás totiž režiséři těchto povídkových snímků dokázali přesvědčit v pouhých deseti minutách, které nejenže mají hloubavou myšlenku, ale zároveň jsou umně promyšlené tak, aby si divák našel to, co je jeho kraji blízké. Ze všech bych vypíchla snímek Víctora Erica za jeho neskutečně zajímavou, ponurou a depresivně pomalou atmosféru a prostředí, dále Kaiga Chena za jeho představivost a sladce příjemnou tečku, Wernera Herzoga za pravdivý obraz toho, jak hrozná katastrofa se za 10 minut může stát. Bohužel povídka Spika Lee mi přišla vytržená z kontextu celého snímku a Wenders mě malinko nudil. (02.02.2011)

Hmm, mezi námi, jestli je něco „osobitá meditace nad životem všech obyvatel naší planety“, tak rozhodně daleko spíš toto než vyumělkovaná Baraka. Wenders překvapivě nejplytší, naopak nejvíc potěšil mně neznámý Victor Erice a jeho minimalistické, statické a přesto strhující venkovské drama s vymazlenou černobílou kamerou – nelze popsat, musí se vidět (takhle na mě doufám zapůsobí Béla Tarr, až se dostanu k povedenějším kouskům, než byl Muž z Londýna). (06.10.2013)