Člověk ze železa

Polským přátelům se díváme na paty nejenom v tomto případě. Skutečnost, že film byl natáčen a do kin uváděn v Polsku mimořádného stavu osmdesátých let, vůbec frustruje: u nás by vzdáleně této laťce odpovídal rok Pražského jara (ŽERT), ale aby takto aktuální námět mohl být pojednán s tak pro režim brutální věcností a přesností a aby se jedním z jeho hlavních hrdinů stal skutečný Lech Walesa, to skutečně u nás ani v době největší tolerance režimu k alternativnímu světu disentu a šedé zóny nemá obdoby. Napětí v tomto filmu budeme hledat marně. Jeho poslání totiž nespočívá v atraktivním napínavém ději, ale v divácky vděčném ztvárnění ožehavého tématu, pojednaném Wajdou s velkou vnitřní kázní a ohromující uměleckou bezprostředností. Zdá se být až snovým, že téma, pro některé nejen naše tvůrce volající po spíše publicistickožurnalistickém ztvárnění, je tu pojednáno do zralého a nanejvýš poučeného uměleckého tvaru. Na první pohled uchvátí, že ČLOVĚK na natáčení až pohádkově ožívá, že vše do sebe zapadá se snadností, která je ovšem jen velmi zdánlivá a předpokládá důkladnou znalost prostředí, potřebný autorský nadhled a schopnosti opravdu tvořivé v dalších částech práce. Film je pomníkem nejenom událostí r. 1980, ale i těch gdaňských, o deset let starších, v nichž bylo patrné přímé odeznívání Pražského jara. Neméně věrohodně působí i postižení policejního a mediálního komunistického prostředí. Kvalitní výběr herců patří k tradičním přednostem wajdovského osvojování tématu. Dokument, který je povýšen na výsosotné umění, pandán nadnárodního významu k československým budovatelským filmům padesátých let. V tom tkví pro někoho až příliš latentní, ale o to skutečnější dramatičnost děje, atraktivnost jen zdánlivě šedého všedního dne, štafeta, předávaná s pověstnou polskou zarputilostí z jedné do druhé generační ruky. Pokud bychom hledali obdoby v naší národní kinematografii, nalezneme je v zdánlivě méně výrazných dílech typu děl jako OBŽALOVANÝ, STATEČNÁ SLEČNA, SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN a asi nejvíce v průhledně alegorické BÍLÉ PANÍ. Ale i tato díla si ponechávají poslední zbytky někdejšího budovatelského idealismu a o otevřenosti, věcnosti a pronikavosti wajdovského rukopisu si mohou nechat dát zdát. Polský velikán světového věhlasu se tak stal velkým kronikářem polských dějin dvacátého století a jeho tragických momentů počínaje dílem nejzralejším - KATYNÍ - , jež stojí na konci jeho hvězdné umělecké dráhy, na něž jen zdánlivě navazuje naopak dílo rané - POPEL A DÉMANTY, které zobrazuje poslední okamžiky polské poválečné protikomunistické rezistence. Polské kinematografii jen svědčí, že na na tento velký úkol není Wajda osamocen. Před velkou a námi často nedoceňovanou kinematografií hraného filmu našich severních sousedů bychom měli smekat. V polistopadovém čase Česka zvláště často. Srovnání, které nám nabízí, pro nás totiž vyznívá až příliš jednoznačně a nelichotivě. (04.07.2011)

Andrzej Wajda byl rozhodně člověk, který dokázal, že ve východním bloku je možné natáčet silné politické filmy, které jsou ale ve skutečnosti lidské a které se zajímají o to, jak je možné historické události pojmout z lidského pohledu. Je to dlouhé, ale ukazuje to obraz tehdejšího Polska skutečně silně a uvěřitelně. (29.11.2015)

Film navazuje tím nejtěsnějším možným způsobem na předchozí Wajdův snímek Člověk z mramoru. Psal se rok 1981 a Polsko mělo za sebou bouřlivé události kolem stávky v loděnicích a vzniku Solidarity a režim se otřásal v základech. Wajda ztratil poslední iluze, které měl o systému, takže ve filmu popsal naplno skutečnost tak, jak ji vnímal, a nebral si žádné servítky. Snímek není tak chytře strukturovaný jako Člověk z mramoru, scénář je z formálního hlediska slabší, některé scény by šly vystřihnout a zatímco u Člověka z mramoru jsem přes extrémně dlouhou stopáž ani na minutu necítil nudu, u Člověka z ocele jsem při stejné stopáži párkrát zívl. Nic to nemění na faktu, že jde pořád o velmi slušnou filmařinu, v mnoha ohledech emotivní a především, což u Wajdy dřív nebylo zvykem, taky historicky pravdivou. Nejsilnější postavou tentokrát není hrdina stávky Maciek Tomczyk ani jeho žena, ale reportér Winkel, který je hodně komplikovaným "hrdinou". Na jedné straně si nedělá nejmenší iluze o systému, na straně druhé je jeho pevnou součástí a může hodně ztratit. Má škaroup z minulosti a je vydíratelný státní mocí. Sympatizuje se stávkujícími, ale nevěří v jejich úspěch a bojí se budoucnosti. Jeho postava připomíná osudy mnoha těch, kteří se u nás zapletli se státní bezpečností a po pádu režimu čelili bez ohledu na své skutečné činy a pohnutky opovržení médií i veřejnosti. Celkový dojem: 80 %. (22.11.2008)

Reportér Winkel - obraz Polska, které žilo přes deset let na vodce a jen tvrdá protialkoholní léčba ho může zachránit, i když kocovina bude obrovská. A i když postava Macieka je o poznání jednostrunější než ta otcova v Člověku z mramoru (takový romantický rebel zdánlivě bez příčiny) a některé jsény jsou naivně a oslavně revoluční (Tomczyk dělá ochranku Walesovi, přibíhá jeho žena, kterou právě pustili z vězení a společně se slzami v očích sledují z pozadí sálu podpis mezi Solidaritou a vládou - vyjádřeno prostě: stávka to nebyl jen Walesa, ale mnoho bezejmenných dělníku a jejich oddaných manželek), film je neobyčejně silný - záběry z roku 1970, vyhazov z TV, problémy s hrobem... / A co my Češi? Zmůžeme se někdy na takovou reflexi komunismu? Nebo se budeme donekonečna tvářit, že to byla šílená sranda (viz Černí baroni od Švandrlíka, švejkování v Koljovi apod.)???? (28.08.2009)

Asi je chyba, že som Človeka zo železa pozeral pred Človekom z mramoru, keďže sa jedná o priame pokračovanie. Tým pádom mi dej pripadal trochu zmätočný a prispela k tomu aj moja malá znalosť poľských dejín. Wajda nám ich však podáva v zaujímavom scenáristickom konštrukte a dokáže v ňom vyhrotiť poriadne emócie, ale nikdy nie melodramaticky. Spletitému príbehu pozostávajúceho z retrospektív prispievajú autentické dobové dokumentárne zábery, kde aj každý politický ignorant spozná Lecha Walesu. Človek zo železa pôsobí ako film z 90. rokov, kde už bolo víťazstvo skutočnosťou a je úctyhodné, že tento film bol natočený v dobe, keď nebolo jasné vôbec nič. Napríklad či si zaňho režisér tiež niečo neodsedí. To ale iba tipujem. Mohutná dĺžka by bola znesiteľnejšia, ak by som prvú časť videl a chápal širšie súvislosti v podstate jedného rozvetveného príbehu. (30.06.2014)