La Vénus à la fourrure
Wenus w futrze
Venuša v kožuchu
Venus in Fur
VOD (1)
Obsahy(1)
Deštivý pařížský podvečer, vylidněné ulice a zapadlé divadlo, kde celý den probíhaly zkoušky na hlavní roli Vandy v adaptaci slavné hry z 19. století Venuše v kožichu. Režisér Thomas už chce z divadla utéct, když v sále uvidí herečku Vandu, energickou, nebojácnou a velmi odhodlanou udělat pro hlavní roli naprosto cokoliv. Pro hlavní roli, do které se až záhadným způsobem perfektně hodí... Legendární režisér Roman Polanski převedl na filmové plátno stejnojmenný hit amerických divadelních scén Davida Ivese. V promyšlené a strhující hře sexuální přitažlivosti, dominance a submise excelují Emmanuelle Seigner a Mathieu Amalric. (Febiofest)
(více)Recenze (88)
Divadlo o dvou lidech plné smyslnosti, vášně i smutku. Emmanuelle Seigner ještě stále půvabná a sexy, Mathieu Amalric vskutku okouzlující. Film mě nenudil, stále jsem čekala, jak to dopadne, kdo koho dostane. Nechte se překvapit a obětujte půl druhé hodiny Romanu Polanskimu, režisérovi, jací se už nerodí. ()
I pres svoji divadelnost, kterou u filmu prevazne nesnasim me to prekvapive chytlo a narozdil od predchozi Carnage i bavilo. Podobnou show o 2 lidech si Polanski zkusil uz pred 20ti lety v Death and the Maiden a v obou pripadech to funguje skvele. Zajimave je, ze Mathieu Amalric ocividne hraje samotneho Polanskiho, takze se vlastne jedna o rodinny pribeh s dokonale WTF koncem. Kazdopadne by to chtelo aby natocil jeste nejaky plnohodnotny film, nez zaklepe backorama. 7/10 ()
Trochu nechápu smysl takových adaptací. Suché, ukecané, bez jakékoliv přidané hodnoty oproti divadelní předloze. Proč, Romane? ()
Emmanuelle Seignerová je neuvěřitelná, její proměna z odmítané a zmoklé herečky je famózní. Moc jsem od tohoto filmu nečekal, ale nakonec jsem byl její krásou a smyslností vtažen do děje, a bavilo mě to. A to má myslím, film, divadlo a třeba i hudba dělat. Není třeba sáhodlouhých rozborů, z Emmanuelle Seignerové sálá takové "živočišno", že tomu starému chlípníkovi závidím. ()
Tak i na Venuše se dostalo - ovšem až v závěru pod titulky. Režiséři po sedmdesátce (pokud vydrží) se stávají (jako většina seniorů) už ne tolik workoholici, ale spíš alkoholdující nebo gynoholdující, zkrátka tihnou k perverzi. Pokud to má hlavu a patu a nějakou formu, má to trochu ducha a nadhled, není to Menzel nebo Jakubisko, pak se to dá přijmout nebo i chválit. Polanského "přepis" divadelní hry však zůstal divadlem pro dva herce, tj. nestal se filmem. S novelkou rytíře Masocha "Venuše v kožiše" (to je hezky česky) má tato exhibice jen několik styčných bodů, ale v nich je Polanski slabší než Leopold von Sacher-Masoch, u něhož lze mezi řádky číst i jiný příběh - příběh o ženách jako takových. Body, ve kterých se autoři nestřetli: "V poměru muže a ženy nezná příroda trvalost". "Srdce ženy touží muže spoutat, ačkoli samo se mění." "Je pozoruhodné, jak každý poměr mění svou tvářnost, když se objeví nová osoba." atd. atd. Z této stránky by to asi viděl český surrealista a bonviván Bohuslav Brouk. Ale zkrátka: "Shiny, shiny, shiny boots of leather", jak zpívá Lou Reed. ()
Polanského adaptace Sacher-Masochovy knihy, resp. její divadelní adaptace z pera Davida Ivese, se vydařila skvěle. Po snímku Carnage, kde se mihli všehovšudy sotva čtyři herci (ale jací!), do Venuše v kožichu obsadil Polanski role pouze dvě. První, režiséra Thomase/Severina, ztvárnil vynikající Mathieu Amalric. Herečku Vandu/von Dunajev pak režisérova žena, úchvatná Emmanuelle Seigner. Avšak pro dobrý film to stačí bohatě, zvlášť když si režisér ve svých 80 letech počíná pořád jako dravý mladík. Je to dráždivá, černým humorem a svéráznými dialogy prodchnutá (provokativní) podívaná, která ne každému sedne a už vůbec ne ji každý pochopí. Kdo však četl Masochovu knihu (můj případ), musí být spokojený. Polanski totiž pořád umí a rozhodně neztratil nic z toho, co máme na jeho filmech tak rádi. Stylizace "divadelního filmu" je velmi působivá, byť atmosféru více tvoří Desplatova komorní, ale úžasně výstižná hudba. A finále? O tom nechcete dopředu vědět zhola nic. 7/10. ()
Venuše v kožichu je ironickou anekdotou. Venuše v kožichu je filmovou adaptací divadelní hry Davida Ivese, a ta je sama reakcí na slavnou knihu Leopolda von Sacher-Masocha na pozadí moderní doby. Roman Polanski se tu mohl ztotožnit se sadomasochistickou podstatou vztahů mezi mužem a ženou i s dráždivě provokujícím podtónem. Ani zde se sarkasmus nechce za žádnou cenu vyhnout politicky korektní zuřivosti, s ní podniká útoky na fyzickou podobu lásky. Romantismus se zbavil svých zábran, podlehl svému chtíči a dravě sbírá cenné životní zkušenosti, připraven ve jménu svého ideálu věrně sloužit své vyvolené, pro vlastní naplnění a uspokojení. Sadismus, masochismus a fetišismus jsou vykřičníky, vnějšími a nejvíce viditelnými znaky lásky, přičemž podstata je skryta v nitru. Jsou zde zjizvené vnitřní světy, nespokojenosti, touhy, a tvůrčí záměry, pokušení, stimulace, provokace, a zneužívání, i ta niterná rozervanost, která potřebuje vládnout, a přitom je ochotna přijmout také ponížení. Dominance a podřízení, věčný svár vztahů a politické korektnosti. Mužským elementem je Thomas Novacheck (velmi zajímavý Mathieu Amalric), autor nové divadelní hry. Hledání představitelky hlavní ženské role si zoufá v nepochopení. Pozdní zkouška se tvůrci vymyká zpod kontroly, představy ožívají a neomezeně vládnou. Aneb politická korektnost se sadistickým zalíbením krutě trestá utajený a nekorektní podtext autorových myšlenek, vyplouvající z díla na povrch. Ženským elementem je Vanda Jourdain (šarmantní Emmanuelle Seigner), zájemkyně o hlavní ženskou roli nově připravované divadelní hry. Má svůj jasný cíl a v jeho jméně využívá všechny své povolené ženské zbraně, jitřící pocitové vjemy. Smyslnosti se jde naproti s vášní a nekompromisní manipulací. Venuše v kožichu je rozkošně dychtivou hříčkou, která hýbe nevyváženou podstatou lidské touhy tělesnosti. Když bůh vydá muže do rukou ženy, vztekat se může jen politická korektnost. Nestydatá lechtivost je výrazem nadhledu. Nebojácně zábavné! Mimochodem, ve francouzštině je zážitek věrohodnější. ()
Ja rikam porad, ze nejlepsi filmy jsou se dvema herci! Za me uzasna zalezitost. Vyborny scenar, dialogy, ktere tvori neskutecnou splet dejovych kotrmelcu. A vytecne prechody z divadelni hry do civilnich rozhovoru. Herecke vykony taky na jednicku. Rezie, zaver... Nenapada me nic, co bych mohl vytknout. ()
Polanski má za manželku krásnou ženu a výbornou herečku. To je ovšem asi jediný důvod, proč si vybral tuto jednoduchou, lineární, a docela mělkou divadelní hříčku, která Bergmanove Po zkoušce nesahá ani po kotníky. ()
V bedně nic a když tak reklamy, tak přepínám programy a vyskočí na mě divadelní prostředí...a po pár minutách ci říkám, co je to za magorárnu a když padla opona, už vím, že díky hlavním výkonům budu pět chválu a pak teprve zjistím jméno režiséra. Ale ty dva to táhnou. ()
Polanski zabíja aj v pokročilom dôchodkovom veku! Iste, nie je to z jeho hlavy, ale. Potom, čo som celý deň študoval vplyvy pornografie na jedincov i spoločnosť, vrátane mňa samotného, beriem ako fascinujúcu náhodu, že som v ten večer zhliadol dielo, ktoré dokáže v 21.storočí prudko vzrušiť obyčajnými slovami! Neexplicitným literárnym textom, dramatizáciou o dominancií a submisivite. Jediné, čo som mohol na dotvorenie atmosféry urobiť ja, bolo omotať sa svojim chlpatým sibírskym kocúrom a vzdychať nad tým, že skorofrajerka neprišla z tanečnej na večeru. ()
Hmm... ()
Je třeba se odvážit. Vynulovat rampu. Já a ty. Teď a tady. Dva opiáty alchymie, architekti charakteru kumštu. Čas her malin zralých, splynutí smyslných póz mimo sebe, své postavení. V mžiku rozvlněné odstíny rulety svodů. C/í/tění formy nekonečných žízní. Šumivý mok duality Afrodity z poháru jablečného pokušení. Slovní akt(ovka), rafinovaně řetězící obsah. Rozbalující, dominující, vrcholící, definitivně spalující. Mžitky temného žáru dospělé vášně. Sluha milostivé madam kočky, "vampky." Rudou stužkou obmotaný, zelektrizovaný aristokrat chtíč. ()
S Polanskim to mám jak na houpačce, ne vždy se potkáme. Skvělý začátek, plný očekávání, vystřídala poslední třetina, která už mě neměla čím překvapit. Zívat při jeho filmu? To není dobré. ()
Čo vyzerá ako konkurz na Venušu sa pomaly mení na konkurz na režiséra. Na veľkú dávku sexuálneho iskrenia stačia dvaja herci, jedno prázdne divadlo a výborne napísané dialógy. Dominancia jedného partnera má nakoniec zvláštnu dohru, možno až veľmi zvláštnu. Keby som bol priaznivcom divadelných predstavení, asi by som pridal aj štvrtú hviezdu. –––– Copak to nevidíte, v ženském objetí nebudete nikdy v bezpečí. U žádné ženy. ()
Nevím, nakolik je to dílo Polanského a nakolik autora divadelní hry Davida Ivese, ale výsledek je velmi silný. V dnešní kinematograficky opulentní nebo spíš přeplácané době není na škodu vrátit se na chvíli zpátky ke kořenům - jeden muž, jedna žena a pár divadelních dekorací bohatě stačí udržet pozornost na 90 minut. Obzvláště okouzlující je skutečnost, že snad každá druhá replika zazní v oné hře dvakrát, jen v úplně jiné souvislosti. Proto se dá na tento film velmi lehce koukat opakovaně a odkrývání těchto vrstev je snad ještě zajímavější než poněkud odlehlé téma sebeponižování či manipulace. Jen mi není jasné, co myslel autor tím Nováčkem, snad že je to typické rakouské jméno? ()
..smyslně nesmyslné, místy zcela nepochopitelně -chce se říct: idiosynkraticky- dráždivé, sexy, vtipné.. vtahující, s příslibem nových, vzrušujících zážitků, poutavě pitoreskní.. mathieu amalric squelý, ale ..emmanuelle seigner je BOHYNĚ !!! ()
Převést staré erotické romány do filmové podoby není snadné. Kdyby se Venuše v kožichu natočila věrně podle literární předlohy, tak by to diváky asi moc neoslovilo. Zkuste si představit, milí filmoví experti, jak by se s tímto románem popasoval takový břídil jako je David Lynch. Zvláště zarytým masochistům doporučuji, aby se pokusili představit si, jak by toto téma uchopila třeba režisérka Eva Toulová, která proslula filmem Casting na lásku (2020). Roman Polanski umístil děj příběhu hned do několikerých uvozovek. Děj se neodehrává v 19. století, nýbrž v moderní době. Sacher-Masochův text byl převeden do podoby divadelní hry a my sledujeme konkurz (po anglicku casting) na představitelku hlavní role dominantní Vandy. Výsledkem je až mrazivě dokonalý herecký koncert dvou postav. Dávám sice jen čtyři hvězdičky, protože jsem – nejsa masochistou – nedokázal s příběhem plně pocitově rezonovat, ale řekl bych, že tento film je jedním z klenotů světové kinematografie. ()
Nic člověka neuklidní víc než poklidná soulož. Herce / dramatika / režiséra / adaptátora Sacher-Masochovy Venuše v kožichu autora zastihne po neuspokojivém konkurzu na představitelku hlavní role před odchodem z divadla zvláštní existence... Polanski ve Venuši spojil dvě vášně - motiv mocenské dynamiky v erotických vztazích a slabost pro adaptaci kvalitních dramat. Tam, kde Hořký měsíc, na který odkazuje neuvěřitelně dobře mumifikovaná Emmanuelle Seigner nejen závěrečným tanečkem, bylo filmovější, jízlivě komediálnější a těžilo ze skvělé předlohy Pascala Brucknera, je Venuše intelektuálnější, artistnější a nabízí hutnější pohled na věc, která tak může v naprosto čisté formě zaujmout i člověka, kterého mocenské hrátky ve vztazích vůbec nezajímají :-) Též naplnění předpokladu blížícího se jistotě, že Mathieu Amalric MUSÍ v jisté fázi své kariéry ALESPOŇ JEDNOU hrát Romana Polanskiho. ()
Dobře zpracovaná divadelní hra, vynikající herci. I když pro mne je problematiky dominace a submisivity ve vztahu trochu vzdálená. Podobně pojednaný Bůh masakru se mi líbil mnohem víc. ()