Fair Play

SPOILERY: Škoda, že to Andrea Sedláčková paradoxně svým postavám ulehčuje. Ani ne tak na rovině tělesnosti, která patří k silným stránkám filmu, protože schopnost Fair Play proklouznout do fyzické intimity a být nepříjemným zážitkem překračuje tuzemské zvyklosti. "Lehký" je film na morální rovině, když zobrazuje selhání postav, které buď nevědí, že selhávají (Anna), selhávají proto, že je k tomu nutí dobré úmysly a odpor k systému (matka). Fair Play z určitého úhlu pohledu může působit jako řetěz vytváření alibi pro to, co by mohlo v jiném kontextu provokativně být "chorobnou rodičovskou ctižádostí". Film není ani tak o dopingu v socialistickém sportu jako spíš o (z mého pohledu) méně pravděpodobném scénáři, kdy anabolika slouží jako zoufalý pokus tupé mašinérii normalizace uniknout. Je sice pěkné, že kolegyně Martina řekne Anně "tak to neber, když je to zakázaný", jenže tohle dilema Anna nakonec nemusí vůbec řešit. Vlastně pak není o kom pochybovat, protože i matka to dělá čistě in bona fide a nakonec symbolicky "zaplatí". Fair Play je tak příjemně stravitelným soft dramatem, které je nesporně poutavě a přehledně odvyprávěné, šikovně nasnímané, ale také nadmíru popisné a významově jednoznačné (fakt se musí matka po sugestivním výslechu v Bartolomějské ještě poblít mezi popelnice? To režisérka tak málo věří účinku té scény?). Je to další z filmů, kde malý člověk morálně triumfuje nad mašinérií moci, zatímco selhání probíhají ve druhém plánu a vlastně jen slouží ke zvýraznění fair play postoje protagonistky. Myslím, že to značně podvazuje působivost a dosah výpovědi. [60%] P. S. Přiznám se, že jsem si v mysli vytvořil vlastní film, kde by slavný osud socialistického bloku na olympiádě v LA byl pro hrdinku až kunderovsky krutým žertem. Asi je to tím, že mě láká fatalistická vize nedávné minulosti, v níž postavy jejich malé lži a kompromisy skutečně doženou. (05.03.2014)

Legendární Jarmile Kratochvílové, nepřekonatelné rekordmance běžeckých tratí, se ježí ochlupení, když kolem ní proběhne její filmová konkurentka, sprinterka Anna Moravcová. Socialistickým státem řízený dopingový program, kdy po anabolických steroidech se z žen stávaly chlupaté mužatky, ovšem jejich nadlidská výkonnost jim přinášela výsledky v podobě vítězství a do té doby nepokořených rekordů, je málo propírané téma, ačkoliv se o něm ví. Film Andrey Sedláčkové se vydává zpět po síti času do osmdesátých let minulého století, do tehdejšího Československa, kde mladá vrcholová sportovkyně zažívá sportovní dril, milostný vztah a společné bydlení s mámou. A ta máma navíc napomáhá protistátní činnosti stíhanému chartistovi (Roman Zach), takže se jí brzy na paty pověsí StB na čele s hlavním vyšetřovatelem (Igor Bareš). Judit Bárdos ve své nejvýraznější roli, a to v době vzniku filmu rozhodně nebyla nikterak známou herečkou. Věkový rozdíl mezí ní a její filmovou mámou Annou Geislerovou je jen 12 let, takže to dost často vypadá, že se jedná o starší a mladší sestru. Mě ale spíše zajímalo sportovní prostředí, které je vykresleno nadmíru dobře a uvěřitelně. Pokud sportovkyně nevykonávala přesně to, co chtělo a ukládalo jí vládní Ústředí, tak to také mohlo nadobro znamenat i konec její kariéry. Sympatická atletka Anna tedy bojuje s nelichotivým systémem, zakázanou látku hází do odpadkového koše, ovšem netuší, že její trenér (Roman Luknár) se tajně domluvil s její mámou, takže stačí jen pozměnit krabičky a v těle rázem nekoluje domnělý vitamín, nýbrž pořádné svinstvo. Ovšem vidina letní Olympiády a splnění kvalifikačního limitu pro účast na ní je pro sportovní svaz prvořadý úkol, takže nějaká psychická nepohoda mladé sprinterky rozhodně nemůže zamezit jeho plány. Film působí sugestivně. Sedláčková se vzepjala k velkému režijnímu výkonu, ačkoliv její tvorba do té doby zahrnovala většinově jen televizní počiny. Dobová atmosféra skvěle funguje, zdařilé herecké výkony ji vhodně podtrhují. Před životopisným sportovním dramatem Zátopek vznikl mnohem lepší film. Kdybych se měl rozhodovat, který si pustit, tak určitě to bude tenhle snímek. 8/10 (06.04.2023)

Státem podávaná meducína, aneb chlupaté nohy mám nejspíš po tátovi.. Chápu tu provázanost, ale já chtěl film o dopingu a ne další nastavené zrcadlo zlotřilé normalizaci, v němž se ta úmyslná šeď a uniformita obtisknou do nevýrazného vyznění. Dejte si raději do sluchátek Hurt od Johnnyho Cashe a běžte si zaběhat. Soustřeďte se na bolest, ta jediná je skutečná.. (22.10.2015)

Vzhledem k faktu, že jsem jako mládě závodně vrhala koulemi, chybělo jen málo a také jsem třeba mohla klást otázky typu: "Trenére, proč si musím holit vousy? Trenére, proč mi tam, co bych měla mít kozy, rostou chlupy? Trenére, proč jsem svému příteli při objímání zlámala osm žeber? Trenére, co se mi to v klíně vyrazilo za pytlík? Trenére, proč se líbím jen teploušům a heterosexuál by o mě neopřel ani zahnojené vidle?" Naštěstí jsem kromě sportovního disponovala i výtvarným nadáním, které jsem zvolila za svou profesní dráhu. Takže mám na zdech místo medailí kresby, nejsem slavná a mám holou řiť - ale nechlupatou! "Fair play" mi způsobilo mírné dilema: téma je pro mě zajímavé, sledovat atletické tréninky a soustředění bylo příjemně nostalgické, nicméně jsem čekala trochu větší drama a dojení emocí. Taky mám z polistopadové filmové tvorby dojem, že republika před Plyšákem byla plná utlačovaných protirežimních bojovníků, připravených při první příležitosti utéct za kopečky. Vždyť většina občanů byla mlčky spokojená či smířená. Jasně, zdrhlo odsud hodně lidí a převážně těch velmi schopných... byli však zcela adekvátně nahrazeni intelektuály a pracanty ze slovenských cigánských osad, no ne? Na závěr si dovolím drobné rýpnutí do Judit Bárdos v hlavní roli: krásná holka, ale její postava rozhodně nepřipomíná vrcholovou atletku, tím méně sprinterku na steroidech. Tak co s tím? Tři je málo, čtyři moc... ta čtvrtá se holt do cíle nedostane o bradavky. 69% (03.01.2016)

Azda najväčším problémom Fair Play je jeho neschopnosť vytvorenia vlastnej identity; podriadenie divácky ústretového príbehu naivite hlavnej hrdinky. Nakladanie s reáliami je skresané len do niekoľkých čiernobielych figúr, ktoré spĺňajú rolu stelesnenia dobra (tréner, matka) a zla (ŠtB, štátna mašinéria), resp. čestného jedinca a skazeného systému. Konanie postáv a dialógy sršia alibizmom, ktorý nič na situácii nemení, len problematiku značne banalizuje a znevažuje v neprospech vyústenia a emócií, ktoré má (malo by) vyvolať. Narúšanie intimity Anny je čisto účelovým krokom pre načrtnutie vzťahu k športu. Beh bol vždy symbolom úniku, slobody, a inak to nie je ani tu. Iné postavy však nachádzajú únik v zakázanej chémii, ktorej hrdinka trvalo odporuje, čo sa stáva nosným motívom. V konečnom dôsledku tak film nie je ani o športe, ilustrovanom fyzicky náročne pôsobiacimi scénami (pri ktorých je zručne využívaný steadicam), ani o súboji so socialistickým zriadením, ako skôr snahe vyrovnať sa s ním po svojom. Sedláčková si úplne dokonale neporadila s figurálnosťou na najjednoduchšej úrovni (scéna, v ktorej Anna stojí vedľa obrej busty Karla Marxa, zdôrazňujúcej mohutnosť a silu socialistického štátu, je až na smiech) a casting má tiež svoje muchy - tú najväčšiu vidím práve v obsadení Judit Bárdos, ktorá do už tak jednoduchej postavy mimo obnaženého tela vkladá minimum (argumentovať úsporným herectvom považujem v tomto prípade za bezpredmetné a mimo realitu). Ostatní si oveľa lepšie nevedú. Oslavné reči sa minuli účinkom a tunajšia dobová atmosféra šla absolútne mimo mňa, za čo môže čiastočne aj výber hudby (Žbirka nikdy nebol mojou šálkou kávy a skladby, z ktorých cítiť jeho niekdajšiu hudobnú produkciu sú vyčpelé). Korunovanie emblémovým záverečným záberom totožným s úvodom však ukazuje, že aspoň vo formálnej stránke má Sedláčková, narozdiel od plochého obsahu, trochu jasno. 40% (28.08.2014)