Vinyl
Pilot
Obsahy(1)
New York, 1973. Prezident nahrávací společnosti American Century Records, Richie Finestra, a jeho partneři se chystají prodat krachující firmu vydavatelství German Polygram. Po dramatické schůzce je však jasné, že je prodej ohrožen. Na cestě domů do města Greenwich v Connecticutu Richie neplánovaně narazí na Lestera Grimese, hudebníka, s nímž sdílí velmi komplikovanou minulost. Zatížen myšlenkami na něj se poté vrací do kanceláře, kde se dozvídá o dalším problému: Frank "Buck" Rogers, pompézní majitel řetězce rozhlasových stanic, oznamuje, že bude bojkotovat American Century kvůli údajnému urážlivému chování jednoho z interpretů firmy.
Richie reaguje na krizi tím, že přikáže jeho kreativnímu řediteli najít nové umělce. Na tuto výzvu ale zareaguje asistentka vydavatelství a přivede punkovou kapelu The Nasty Bits. Richie mezitím žádá o pomoc nezávislého propagačního zástupce, drsného Joeho Corsa, aby mu pomohl se situací kolem Bucka Rogerse, která ale nakonec skončí velmi špatně. Pod návalem neblahých okolností Richie tak těžce vykolejí ze svého života a znovu propadne svým neřestem, které se u něj projeví těžkou agresí – zdemoluje ve svém domě obývací pokoj a ohrozí vztah se svou ženou Devonou a jejich dvěma dětmi. Poté se Richie ocitne pod vlivem kokainu v dolní části Manhattanu, kde ho skupina mladých lidí vtáhne do klubu Mercer Art Center, což ho nasměřuje na novou, neočekávánou dráhu. (HBO Europe)
(více)Recenze (25)
Scorsese nepřekvapuje - neurazí ani nenadchne - sází na jistotu a opakuje se, a nemyslím jen stejné záběry okopírované z Taxikáře - budiž, to beru jako poctu - sama sobě, ale jinak je to jen těžení z toho, co Scorsese už mnohokrát dělal a daleko lépe a originálněji v Mafiánech a Casinu. Pilot Vinylu mi přišel jako slušný dvouhodinový televizní film, který mě ale příliš nebavil, protože tu Scorsese jen opakuje to, co moc dobře umí, tudíž nepřináši nic nového ani zajímavého, sice vyměnil svět podsvětí za svět hudebního průmyslu, ale v jeho podání to vychází na stejno, s lidmi z hudební branže zachází jako s mafiány, a používá tu stejné režijní postupy jako v jeho mistrovských mafiánských opusech. Zkrátka je to v jeho podání jen rutina, a od takovýho Mistra, jakým je, bych čekal trochu něco zajímavějšího a originálnějc podanýho. Zkrátka jen solidně natočenej standard. ()
Hm... Není to muzikál, ale pro mě to bylo JAKO muzikál; koncentruje to mnoho aspektů muzikálu, který nesnáším. Všechno na efekt, samý pozlátko. Nic moc autentickýho. Může maximálně sloužit jako názorný edukační prostředek lidem, co o hudbě 70.let (a 60.) nic nevědí, a nevadí jim mírně pokřivený obrázek. Co například ta první scéna s tím koncertem? Všichni tam jsou oblečení vyzývavě, dekadentně, ale když to porovnáte s reálnými záznamy (ledacos je např.vidět i v The Song Remains the Same, ale i v jiných), zjistíte, že v takovém měřítku to opravdu nebylo. A už vůbec ne ve dvaasedmdesátym, možná až tak s první vlnou punku o pár let později. Další věc, všichni jsou zde krásní lidé, samozřejmě. I když jsou třeba trochu, nebo hodně sjetí, nebo opilí, ženy jsou všechny jako modelky. Super. Někdo si dal práci s výpravou, ta se mi líbila a působí na mě dost realisticky. Robert Plant zklamal - pohyby ho naučili vážně dobře, ale tomuhle cápkovi chybělo věškerý charisma a krom vlasů mu moc podobný nebyl. Celá ta scéna byla víceméně spíš k smíchu. John Bonham se vyvedl líp - ale taky moc nemluvil. Co rozhodně podělali, byl Peter Grant. To byl přece chlap jako hora! Tady má tak metr šedesát. Řve dobře, to jo. Grant byl pověstnej svou zastrašovací technikou, což tady asi chtěli řádně vykreslit. Co se týče humoru, tak vtipy vyznívaj v lepším případě do prázdna, v horším trapně. Jedinej opravdu vtipnej moment byla ta "vražda v sebeobraně". Vadily mi i neustálý narážky na slavný muzikanty bez nějakýho zjevnýho důvodu - asi jen, aby je zmínili, a potěšili diváky, že si mohou říct: jo, Bo Diddley? Toho znám, bezvadný.... Mně to připadá zbytečný. Takže shrnu-li pilot: nic moc. ()
Dobová atmosféra je nepopiratelná a sála z každého záběru. Bobby Cannavale mě pojetím své hlavní role taky příjemně překvapil, ale hodina čtyřicet osm je na pilot přece jen moc. Chápu, že to byl asi záměr, aby se divák pořádně sžil s většinou postav, ale na druhou stranu pomalejší tempo může někoho odradit a druhý díl už si nikdy nepustí. Každopádně srdce každého hudebního fandy zaplesá. Pilot 75% ()
Martin Scorsese tak, jak si ho všichni přejeme vidět. Nespoutaná jízda plná skvělé muziky, drog a výborných dialogů. Bobby Cannavale byl skvělý už v Boardwalk Empire, ale tady je to teprve on! Vše do sebe skvěle zapadá a u většiny zřejmě hlavních postav se těším na pokračování. Vybroušené dialogy z pera mistra Terence Wintera vykreslují neskutečnou atmosféru divokých 70. let. Super start! ()
„Not getting fuck.“ Vypadá to, že se Scorsese rozhodl zdržovací taktiku ze svého posledního filmu uplatnit ve větším rozsahu. Vícero scén prvního dílu Vinylu připomíná nejvtipnější segment Vlka z Wall Street (ochrnutý DiCaprio), který byl dlouhý a zábavný, ale děj ve výsledku posunul jen minimálně. Vážně nevím, jestli bylo takhle retardované vyprávění úmyslem, nebo tvůrci jen potřebovali hodinovou zápletku roztáhnout na dvojnásobnou délku, pročež připsali desítky minut nikam nevedoucích slovních výměn, na jejichž konci se občas stane něco zásadního a naprosto nepředvídatelného. Dějové zvraty je těžké odhadovat i díky napájení vyprávění z několika žánrových zdrojů. Bezohledná komediální jízda, při které nezůstává ušetřena Anna Franková, ABBA ani Čechov, se překrývá s existenciálním dramatem vyhaslého producenta, jehož propad do temnot a odcizení se rodině (o které se poprvé dozvíme až po nějakých 40 minutách) uspíší úhyb k temnému krimi. K dojmu divokého večírku, který Scorsese uspořádal hlavně sobě pro radost, přispívají nápadné vizuální citace z jeho dřívějších filmů (Taxikář, Mafiáni) a vypravěčská neukázněnost. Hledisko Richieho, který se nám hned na začátku představuje jako nespolehlivý vypravěč, sice dominuje, ale zároveň jej bez velkého přínosu pro konstrukci fabule obohacují hlediska Jamie a v jedné scéně protagonistu opustíme ve prospěch Devon. Časté (a s blížícím se koncem stále častější) flashbacky a muzikální vsuvky slouží hlavně k rytmizaci vyprávění, které – paradoxně i zásluhou scén s dlouho oddalovanou pointou – nelze mnoho vytknout. Pilot Vinylu připomíná přepálený rockový muzikál. Díky právům k největším rockovým hitům skvěle zní a díky nepokojné kameře na okamžik nenudí tím, jak vypadá, ale už mu tolik nezáleží na struktuře vyprávění a na tom, co nám sděluje. Třeba do sebe jednotlivé dílky lépe zapadnou s dalšími epizodami. ()
Reklama