Naqoyqatsi

důstojné zakončení trilogie... v sále Village Cinemas nás bylo dvanáct a zůstali jsme čtyři, ale za celou dobu jsem se nenudil ani chvilku... kdyby ostatní filmaři občas chápali film jako Reggio, svět by byl o něco krásnější... co se týče Glasse, právě na qatsi je dobře vidět, že za 14 let neprodělal téměř žádný vývoj a patří už jen do učebnic (tady ale alespoň vyměnil ty strašný sbory za cello) (06.01.2009)

Až po dopozeraní posledného dielu Hopi trilógie, som dostal ucelenú predstavu o čom Reggio neustále hovoril. Aj keď aspekty jeho názoru boli viditeľné vo väčšej alebo menšej miere aj v predchádzajúcich častiach až Naqoyqatsi ukazuje úpadok spoločnosti tak, aby to v nás vzbudilo nechuť a prinútilo nás to zamyslieť sa nad sebou. Aspoň si myslím, že film má obsahovať takéto posolstvo. Philip Glass sa vrátil k predchádzajúcim hudobným motívom a celkovo je film viacej digitálny a viacej štylizovaný ako tomu bolo v predchádzajúcich snímkoch - tým sa stáva doslovným, viacej zrozumiteľným, ale po prvej pol hodine už neprinesie nič nové a stáva sa fádnym a nudným. Aspoň pre mňa. Neviem či to bolo rozpoloženým v akom sa nachádzam, že na mňa ani jeden z filmov nedokázal zapôsobiť, ale verím tomu, že podobne ladené filmy si svojich fanúšikov nájdu. Mne aj napriek záľube v poetických dokumentoch neponúkli nič, o čom by som bol schopný dlhšie diskutovať, aj keď význam, ktorý majú im rozhodne neberiem. Rovnako ako predchádzajúce diely som to pozrel, ale vracať sa k tomu nemienim. (19.02.2012)

Veľmi pôsobivý dokument. Takto spracovaný dokument som videl prvý krát, takže spočiatku som mal pocit s otázkou: To je čo?, ale vtiahol ma do seba a pri každom náznaku, že by už mal skončiť som proste ešte nechcel aby skončil. Ide o množstvo snímkov viacmenej z 20. storočia graficky upravených a pospájaných k sebe. Takmer všetko je v inom farebnom spektre ako by sme mohli vidieť vlastnými očami. Dalo by sa to nazvať aj umeleckým dielom. Tak by sa dala nazvať aj sprevádzajúca hudba od Philipa Glassa, doslova geniálna. (06.10.2004)

Opět skvělá symfonie Philipa Glasse, ke které jsou dodány "nějaké" obrázky od Reggia. Silné zaměření tentokráte na západní civilizaci bylo poloviční výhrou. Může se dostat k ožehavým tématům, ale zároveň dlouhé projíždění fotek Castra, Bushe, a spol. je trochu laciné (a také nejnudnější částí filmu). I ty barevné filtry (a hlavně ten negativ) v takovém množství si mohl pan režisér odpustit. 40 % (22.07.2010)

Úchvatná obrazová symfonie, která v sobě má energii slunce i naléhavost. Celých 89 minut, které plynou velmi pomalu při poslechu hudby a sledování různých obrazů, je napěchovaných zajímavostí, která je nepopiratelná, ale také špetkou uspávacího syndromu, kterým trpí nejeden hudební snímek. Umělecký dokument nebo Requiem za svět? Ať jedno či druhé, Godfrey Reggio dokázal, že film může být pohlcující i bez herců a "scénáře". Bezpodmínečná povinnost pro každého, kdo miluje hudbu a celkové audiovizuální vyznění snímku. (16.12.2007)