Kmeny
Obsahy(1)
Dokumentární cyklus Kmeny, který mapuje současné městské subkultury, představuje první odvysílaný díl Punk. Punk, jehož kořeny sahají do Anglie sedmdesátých let a obepínají tehdy nově vzniklé hudební hnutí, jež bylo u nás do revoluce v roce 1989 prakticky zakázané. S pádem komunismu odešla i policejní perzekuce kmene a démonizace „punkáčů". Na povrch se opět dostává původní myšlenka hnutí - že člověk je sám sebou, společně s filozofií DIY (Do It Yourself). Projekt Kmeny vznikl v koprodukci studia Yinachi a České televize, partnery projektu jsou městské projekty BU2R a Jägermeister. Díl Punk odvysílá Česká televize, ke zhlédnutí bude také na kmeny.tv. (Česká televize)
(více)Recenze (91)
Jestli něco, tak se Daniele Gébové podařilo nade vší pochybnost prokázat, že (minimálně) v Čechách platí "punk is dead", protože punk jakožto životní styl (nikoli nutně i jako hudební styl) pozbyl veškerého původního smyslu a zároveň se nikam nevyvinul (a ne, vlna straight edge opravdu není spasitelem punku). A právě proto není nic smutnějšího než ti dnešní pohrobci skutečného punku, kteří na zahrádce svého rodinného domku pořízeného na hypotéku nadávají na systém. Ovšem pochybuji, že zrovna toto byl autorčin záměr. ()
Smutný konec punku v Čechách. Systém se může radovat, když proti němu stojí takovýhle nepřítel... A pak je tu druhá rovina tohoto dokumentu - Daniela Gébová, která zjevně nepochopila podstatu toho, o čem měla točit... ()
"My jsme úplně normální lidi. Akorát, že ten svět okolo, kterej si myslí, že je normální, normální není." Já zase pocházím z příliš solidní rodiny na to, aby pro mne punk znamenal víc než skvělou hudbu, rebelující texty a pořádné pogo. Přesto si taky rád do systému píchnu a souhlasím i s tvrzením - "Já bych asi mrdal každej systém." Co se však týče potomků, tak bych byl rád, kdyby všechny zfetované existence k tématu přistupovaly tak zodpovědně, jako v dokumentu - "Proč bych dával systému dalšího otroka? Nasrat!" Jinak se musím přiklonit k tomu, že tenhle dokument je punkový asi jako TOP punkáč Karel a to je hodně smutné. Ovšem o punkových legendách Rychlých šípech, Vinnetouovi a Michaelovi Jacksonovi budu muset dlouze zapřemýšlet a pustím si k tomu HNF, SPS či E!E, aby mi došly souvislosti. Takže dvě hvězdy za snahu a příště více hudby a rebélie, ať je co hodnotit. ()
A jéje, tady zase někdo zapomněl, že hodnotíme kvalitu pořadu a ne to, jestli se ztotožňujeme s danou subkulturou. Já s punkery nijak nesympatizuju, speciálně přestárlí zadlužení budižkničemové můžou dle mě nejlépe chcípnout, nicméně tenhle díl zpracoval danou tematiku velmi dobře. Punk je prozkoumán z vícero úhlů pohledu, z nichž nejzajímavější je asi ten, že punk je v našich končinách téměř mrtev. :) 7/10 ()
Ten punk je nějakej rozbitej celej. Škoda, že ten kontrast nebyl vytaženější. Jinak adekvátní. ()
Zámerom tohto dokumentu očividne nebolo popísať históriu a ideológie punku, ale trochu priblížiť rôzne individuality, ktoré sa v punku pohybujú. Nie je punk ako punk. Priestor dostávajú najmä dve kapely – Plexis a Pipes and Pints. Hoci ani jedna nepatrí k mojim obľúbeným, Pipes and Pints sú mi oveľa bližšie ideologicky a Lukáš Vincour (The Save Movement ČR, Anonymous For the Voiceless ČR, z.s. Zvířata nejíme) je naozaj človek, akých by v punku malo byť viac. Angažovaný straight edge vs. heslo No future; Práve pankáči hlásajúci toto heslo často tvrdia, že sú nejakou hrozbou pre systém. Systém ich má úplne na saláme. Pre systém je oveľa väčšou hrozbou uvedomelý motivovaný organizovaný človek s triezvou hlavou ako sfetovaný trotel s cirhózou, ktorému je jedno, či sa ráno zobudí, ktorý do mikrofónu kričí ako je všetko na hovno, ale reálne sa v živote ani raz nezúčastnil nejakého protestu, nezapojil sa do nijakej kampane, systému neuškodil vôbec nijako, ak nepočítame sociálne dávky, ktoré pravdepodobne nejakú dobu poberal. Kapely FreeXtown a Invaze X, v ktorých Vincour hrával – pokiaľ ide o hudbu, sú ten typ hudby, aká je aspoň akousi "hrozbou", nie ožratý týpek, ktorý niekde úplne nekonštruktívne vykrikuje gýčové heslá typu "Fuck police". A ešte hovorí, aký je slobodný. Pritom je len ožratý. Na toto upozorňovali už v deväťdesiatych rokoch české punkové kapely ako Red silas, Bez milosti, Los sommros, Choré vrány, Bastila, No Reason, Start to Think, Cryout, ... ani slovenské nezaostali. Mne sa na straight edge páči hlavne to etické vegánstvo a som rád, že etické vegánstvo sa šíri vo všetkých žánroch, vrátane punku, samozrejme aj v takom, čo nie je straight edge. Niektorí sa tvária, akoby spadli z hrušky, akoby to bola nejaká novinka, nejaký výstrelok novej doby. A ak si niekto myslí, že Plexis nie je mainstream... no škoda rečí. ()
Najradšej mám programy o zvieratkách. Výborne sa pri nich zaspáva. Ešte radšej zasvätené názory dokonalých a pravých pankáčov. Tí pri každom novom dokumente o punku hromadne slovne povstanú. Tu za všetkých: verbal, MM_Ramone, decay, Petrus1, Dildo. Vraj im nejakí hajzli pokazili PRAVÝ obraz. Viera nevymrela! Veď takíto priatelia punku veria tak, až vulgarizmy lietajú. Vyhrážky bitkou! Normálne si viem predstaviť že by šli do svätej vojny za pravý pank! Nebudú im nejakí doku nímandi ukazovať, čo je pank. Lebo ONI sú a ONI vedia. Inak a lepšie! ONI to zažili, čo im nejaká chudera bude ukazovať nejaké vypatlané nuly, ochlastov a vegánov. ONI vedia jak sa chľontá, jak sa oháknuť a jaké názory má správny PANK. Ostatní nech pália do riti! Lebo PANK neni mŕtvy. PUNK totiž žije dnes aj podobnými nenávistnými škatuľkovačmi. Potrebujú mať každého a všetko presne zaradené. Problém majú s vecami a ľuďmi, čo škatuľky presahujú. Potom sú arbitri panku nervózni, nespokojne bublú, nadávajú a hrozia. Len ONI vedia všetko zaradiť. Nezriedka im z večnej NASRANOSTI na zvyšok sveta pukne žilka. V hlave, v kolene. Rupne stavec v chrbtici. Takže okrem večnej namosúrenosti, sú totál nasraní z telesných bolestí. Nezriedka mávajú i problémy so žalúdkom. Aj toto sú pankáči, aj toto je obraz Bangu (či Pangu?) dnes. A čo sa týka tých Rýchlych šípov, to je jasné. Každý naozajstný pankáč musí povinne milovať Bratstvo mačacej labky! Poznámka: V materiáloch Ministerstva vnútra sa už niekoľko rokov medzi správy o pravicovom extrémizme dostáva líder najpankovejšej skupiny na Slovensku Zóna A. Fakty sú také, že on sám verejne podporuje Jána Čarnogurského, referendum za rodinu, Kresťansko demokratické hnutie, kamaráti s Rasťom Rogelom (spevákom kapiel Juden Mord a Krátky proces) a sám má veľmi jasný názor na Židov a židoboľševikov. Nuž, aj toto je typický pankáč (niektorí z tých čo nenávidia tento dokument tohto pankáča bezhranične obdivujú a pchajú sa mu do riti). A ak reálny dokument o skutočnej podstate panku tak o tomto! A vidíte zase raz o panku a zase tisíckrát inak! NUž a ešte druhá vec: lídri oboch najznámejších pankových kapiel na Slovensku boli AGENTAMI ŠtB. Nie dôverníkmi, ani kandidátmi tajnej spolupráce, ale platenými agentmi. Tak toto je podstata panku, páni. A zaujímavé by bolo dať pre úplnosť obrazu aj ich obhajobu agentstva, že vlastne tým chránili "scénu" pred brutálnymi výjazdmi eštebákov. No, ako vravím: PANK neumrel a neumiera. Len sa z rôznych kanálov do potokov vlieva. A tie kanály pojmú pod seba všetko: od štátnej bezpečnosti až po mainstreamové vegánstvo. Podstatný je pocit. A atmosféra na koncerte, či festivale. Pretože podľa správania sa poznáš pankáča. A verte mi: lepších ľudí a lepšie obecenstvo som nikde inde ako na punkových a hardcoreových koncertoch a festivaloch na Slovensku nikde inde nezažil. (príspevok bol upravený 23.3.2015) ()
Pro mě je punk to, že nejím maso, nekouřím, sbírám gramodesky a největší punk jsou Rychlé šípy. What the fuck? Jako chápu, že straight edge jsou víceméně odnoží punku, ale ten člověk je kokot. Kontrast alkoholika a vegana je logicky zkreslující, ale alespoň docela zábavný. ()
Poviem vám to hneď narovinu, pekne zostra, ako punkáč: Bežte do piče zasratej s takýmito kokotinami. Čo sú to za sračky?! Podľa autorky tohoto stupid dokumentu Daniely Gébovej má toto byť reprezentatívna vzorka českého punku. Toto?! To je snáď zlý vtip. Večne ožratý a poriadne vymletý Petr Hošek z Plexisu je ešte ako tak v pohode, ale všetko ostané je úplne mimo. Najmä ten mladý čurák so skateboardom v značkovej šiltovke Vans mi teda poriadne pohol žlčou. Prijebaný vegán, čo zbiera staré drahé LP a je nesmierne hrdý na akúsi trápnu televíznu cenu. Sám o sebe tvrdí, že pre neho nie je najväčší punk Sex Pistols či Ramones, ale kniha Rychlé šípy od Jaroslava Foglara. Tiež je celý vedľa z toho aký veľký dríč bol Michael Jackson. Nepije, nefajčí, neberie drogy, nežere mäso, zrejme ani nesúloží a svoj coolový image doplňuje nálepkou straigh edge. To má byť kurva punker? Fuck off! Gébová nemá ani páru o tom, čo je to punk a presne tak aj vypadá jej dokumentárny film. Je to o hovne a nie o punku. * ()
Jako náhled do komunity v současné podobě to zoufale (ale kurevsky zoufale!) selhává, neboť většinu času je na plátně jakési individuum, které dříve zřejmě bývalo členem jakési známé kapely (nebo pořád je? Kdo ví, já ne) a ono individuum se zoufale pokouší působit jako nonkonformní existence bez hranic, ale v jiném oděvu by byl klasickým hospodským štamgastem počátku minulého století (a i ta buřinka by mu seděla líp, než číro). Současná generace je zastoupena jednak v malé míře (méně než polovina už tak krátké stopáže) a navíc entitou, která působí dokonale nepunkově a těch zajímavých záběrů, které by odráželi to, co by měly je asi minuta, to i po návštěvě nejbližšího drogově-bezdomoveckého doupěte se o punku člověk dozví víc. Dokument je docela povedenej, ale rozhodně a v žádném případě to není představení dané komunity. ()
Ne, ne, ne a ne. I když. Co je dneska punk? Nakropenej Hošek, nebo Mirek Dušín co by nesnědl Štětináčovu krysu ani za příslib beztřídní společnosti? Jděte se vysrat, než vás někdo omrdá rozbitou lahví. Co, Side? ()
Poměrně zajímavě ukázaný názor na to samé, dvou naprosto odlišných lidí, pomineme-li, že oba se dají zaškatulkovat do stylu punku. ()
Pí Gébová, povedlo se vám to, co nikomu před Vámi, Vy jste opravdu zabila punk... zabila, zabila, zabila, ohohóóho, já tě mrdám i s tím Džeksnem a značkovýma sáčkama, to si radši alpu exnem a ubijem tě Áčkama. Úžasně zdokumentovaná šupkultura, neboť abych se za šestadvacet minut stačil čtyřikrát zechcat smíchy a devětkrát mi zaskočilo tofu, to už se opakovat nebude... tedy aspoň doufám. ()
Je zvláštní, že z tohoto dílu bych možná ani nepochopil, o čem je ten punk. A pak je tu straight edge, nadbytečně když má v seriálu vlastní díl. Takže zbývá Petr Hošek z Plexisu, což je sice výstavní exemplář, ale jinak si myslím, že punk je dneska jinde (50%). ()
Projekt možná zajímavej, nicméně esenciální je otázka - co mi to dalo? Jednu vcelku zajímavou větu, kterou pronese Banán a dál nic. Nicméně ještě nezahazuji. ()
Subkultura punk vznikla v letech 1976 a 1977. Obsahovala zdeformované reflexe všech hlavních poválečných subkultur. Punk znamená například slangový výraz označující nepotřebný materiál, veteš, krámy, ale je to také označení pro mladé surovce, darebáky, kriminálníky. Klasické punkové období bylo v letech 1977 - 1985. Postpunkové období 1985 až po současnost vznik hard coru a grunge na jedné straně a totální komercionalizace punku na straně druhé.Řada mladých punkových skupin hrála písně jednoduchým agresivním stylem, který zaujal protestně naladěnou a znuděnou mládež. Poměrně primitivní hudba a militantní texty. Punkeři neměli rádi hippies, kteří chtěli svět zachránit. Nihilisticky ho chtěli zničit. Clark (2004:225) punk definoval jako projev vzteku.Vzteku na vládu a vztek na umírněnou vzpouru kontrakultury hippies,vztek na komercializaci rockenrolu. S anglickým punkrockem je spojován i squatting, což je ze své podstaty politický akt.Počítá s ilegálním zabráním cizího majetku. Vizáž měla provokovat měšťáka. Punk ale dopadl stejně, jako dopadli po roce 1968 američtí hippies - stal se módním zbožím. Punková vlna kape 1976-1977 zahýbala rockovým světem. Charakteristickým punkovým heslem je "no future" K punku neodmyslitelně patřilo také pogo, specifický a vizuálně divoký tanec. Základem je divoké skákání při němž dochází ke srážkám s ostatními. Ke koncertu patři také tzv. stagediving, tedy skákání z pódia do hlediště crowdsurfing, kdy se člověk "povozí na davu".Punk má anarcholevicovou orientaci. Velmi malá část punkerů se však řadí k ultrapravici. Důležité je podotknout, že punk ve své podstatě nikdy nebyl násilný. Když věk členů překračuje hranice 2530 let, subkulturní party se většinou rozpadají. (z knihy Smolík: Subkultury mládeže, Grada) ()
Dokument jako takovej vo hovně, naštěstí ta grupa lidí, co tam vystupujou, jsou lidi, který jsem si rád poslechl, navíc ten obchod-antikvariát, s vinylovýma doskama... to je sen, ty vole :-) Další plusový body za Petra Hoška z Plexis, kterej nejlépe dokazuje, že být pankáčem není o tom ověšet se řetězama a vyčesat číro (i když ty řetězy asi nosí taky :-). Navíc jsem až tady zjistil, že skvělí Pipes and Pints jsou (aspoň z části) z Česka :-) "Mít dítě je jako velká zodpovědnost a vopravdu jako a pak se někde dozvědět, že tvý dítě prostě jako trpí vole, zatímco vole tatínek vole si chlastá v hospodě vole nebo schání vole prachy na ňákej matroš nebo já nevim co, tak jako prostě já jsem nezodpovědnej a tak moje zodpovědnost je taková, že dítě nemám. S dětma nechci mít nic společnýho." Moje slova, Péťo, moje slova :-) "A vy, sekuriťáci- fuck off!" ()
Nezasvěcenému podá zkreslený parciální pohled, zasvěceného tím naopak nasere, tedy stejný problém jako v knize. Chápu, že to není encyklopedie, ale model oslovim tři kámoše a pak pojedu na jedno odpoledne na Mighty sounds řekne tak akorát kulový. V rámci tohohle ranku příště radši hodinovej dokument o Petru Hoškovi. A ten Howard Wolowitz českýho neorádobypunku? Veganská kaše na návštěve ségry, NO FUTURE ty vole. ()
I já si myslím, že tento rádoby dokument o Punku je dost mimo mísu. Taky jsem chodil na punkové koncerty, mám ještě doma slušnou sbírku nahrávek, žeru Sex Pistols, nevadí mi Visací Zámek, nesnáším tenhle systém, rád bych se vychcal na dveře parlamentu, ale nebudu o sobě tvrdit, že jsem punker, jako ten mladý potetovaný ocas, co je vegetarián, nepije a čte si Rychle Šípy. Po jedné stránce jsem rád zavzpomínal na staré časy (díky těm záběrům z koncertů) bitky s holohlavci nebo „fuckování fízlů“, líbí se mi ona myšlenka životního stylu, kvůli které tohle všechno vzniklo, nicméně tento dokument je víceméně úplně o ničem. ()
I já měl ve svém životě období, kdy jsem se rozhodoval, čím budu, až vyrostu, a zrovna se nabízely dvě zásadní možnosti. Vzbouřit se spolu s vymaštěnými potraty dělnických profesí a sociálně i mentálně slabými dětmi z vesměs rozvrácených rodin proti systému a stát se spolu s nimi zarputilým nefachčenkem s budoucími vyhlídkami na notáře, profesionálního pivního tlučhubu či psychofarmaceuta, čili pankáčem, nebo nadále vzorně chodit do škol, přijmout pohodlí zkostnatělé civilizace a etablovat se jako komerční otrok establishmentu a bečící ovce v jateční mašinérii zákazů a pravidel toho zkurveného státu? Inu, vzbouřil jsem se. Kolem mě banda mladistvých müslitelů, co hrozně rádi poslouchali za uznalého pokyvování ostatních tupoňů svá povrchní, hloupá, ožralecká a rádoby filosofická životní moudra, jež se tehdy jevily prudce existenciálními, a ať jste plácl sebevětší narkopičovinu, byl jste za ni svou komunitou bezmezně obdivován. Bylo fajn někam přináležet a na všechno jebat. Ráno jsem se budíval s tenisákem v hubě a chlupatým jazykem ve smradlavých skvotech omotaný nějakou vychrtlou či kapku otylou nemytou štěrbinou s bordelem na xichtě a oparem, přes který nebylo pomalu vidět rty, jejíž hlava připomínala hajzlovou štětku vymáchanou v míse sdružených barev Benetonu, a marně s tím šimpanzem na zádech přemítal, kde jsem to, proboha, asi tak mohl chytit, a jestli už to náhodou není pod mojí důstojnost. Nebylo, kurva, bylo to naopak děsně pank!!! Posnídal jsem tedy skvěle zkozený lahváč od včerejška a zajedl ho zbytkem podivné tekutiny z blízké petláhve, o jejímž složení se s mrtvými chuťovými buňkami dalo stěží říct, je-li to obvyklý Božkov s rybízákem nebo opravdový čistič odpadů, jak hlásala etiketa. Vždy jsem však slepě věřil, že je to díky panku ta první varianta. Po snídani jsem rozmíchal kilo cukru v dešťové vodě, abych se učesal, za mohutného chrastění oháknul džisku s vypelichanou bílou lebkou a nápisem Eksplojted na zádech, kterou jsem dle nekompromisních zásad pankové módy pobil snad celým sortimentem místního železářství, narval si do zahnisané díry v uchu zpět polorezavou sicherhajcku a byl jsem připraven se všemi těmi kůl spolunocležníky na další den krutohustého dělání anarchie. To vesměs spočívalo v tom, že každý ze startu vyexoval litr jabčáku, proložil to pár dvanáctkama a tak do tří odpoledne jsme v buřičské náladě vyjadřovali svůj odpor k systému sprejováním áček, kam se jen dalo. Oblíbeným místem byly například peřiny vyložené z oken přízemních bytů sídlištních hokejek. Na oběd býval švédský stůl plný tajuplných a vesměs neidentifikovatelných lihovin kombinovaný s inhalací omamných bylin a ti nejhustší pankáči se na desert doráželi čichaním lepidla na kola nebo barbituráty ukradenými z domácích lékárniček jejich zoufalých matek. Pak se šlo do opuštěného skladiště na zkoušku naší progresivní kapely Spuchlé nitě. Tam jsme do rozladěných Fendrů furt dokola řezali ty tři až čtyři neumětelské kily Anarchie ve Spojeném království a do ochraptění ječeli, že jsme antikristi a anarchisti, co vám rozmrdaj vaše nákupní schémata, přičemž jsme doufali, že se touto pokleslou produkcí jednou dostaneme na úroveň Vyhnitého Jeníka či Zkaženého Sida, co by přežil své jednadvacetiny. Večer po dalším „občerstvení“ třeba koncert Buřinek II v „klubu“, který více než kulturní středisko mládeže připomínal spíše kanalizační jímku kombinovanou s hroším výběhem. A tam, na zahradě u dědy, ležel mrtvý Kenedy, za kterého jsme do pozdních nočních hodin truchlili divokým pogem na smradlavě čvachtavé podlaze, protože správní pankáči pohrdají oligarchistickým systémovým diktátem veřejných toalet a chčijí a blijou tam, kde zrovna stojí. A tak vesele a netruchlivě plynul den po dni, tedy pokud ty dny zrovna prostě nesplývaly v jeden velký pank. Po dvou měsících nespoutaného panku jsem se k mému velkému zděšení náhle přistihl na intelektuální úrovni zakladatelů hnutí, dokonce jsem začal komunikovat za pomocí sofistikovaného „h hh hhhh“ jako Bívis s Bathedem, a naštěstí u mě zvítězil pud sebezáchovy. Toho dne pank pro mě umřel, já se vrátil do hřejivé a pohodlné náruče stádové konformity poskytované prohnilou garniturou, nechal jsem zplihnout číro a rozhodl se, že raději budu sem tam střízlivým vysokoškolsky vzdělaným metalistou se základními hygienickými návyky. Ale toto byl jinak opravdový syrový pouliční pank, paní Gébová! Ne ta vypatlaná lopata a katalogový notorik Hošek, jehož pankerství oháklé v komerčních značkových hadrech začíná a končí v luxusně vybavené tříjedničce s obřím elcedéčkem, ani ten vyteplený brokolicový pičusek, co nepije, nefetuje a kouři jen čuráky bezpečně obtažené sójovou šprckou, kterého patrně jeho tunelářský papínek vyfiknul jako z Emtýví a koupil mu na Ýbeji pár jakože „pankových“ rekvizit rovnou z Jůesej, aby se kluk aspoň nějak našel, když ho ostatní od malička považují za totálního kokota a šikanují. Ne, paní Gébová. Tohle vypadalo, jako byste chtěla točit dokument o opravdové kávě a naběhla s kamerou do Starbaksu. Pičo. () (méně) (více)