Příchozí

Kdybych dokázal přemýšlet jako heptapodi (a pokud události nejsou předem dané), přečetl bych si Chiangovu povídku až po zhlédnutí filmu. S její znalostí totiž film nedokáže překvapit tím, k čemu od začátku směřuje a nač k vlastní škodě tolik spoléhá. ___ Zatímco Chiang jde rovnou k věci, Villeneuve věnuje z pochopitelných důvodů mnohem více prostoru expozici. Prvnímu setkání proto předchází až komicky dlouhý „build-up“, během něhož hrdinové letí helikoptérou do Montany, oblékají se do ochranných kombinéz, jedou k obřímu vesmírnému objektu, vylézají na zvedací plošinu, vezou se na zvedací plošině (protože bychom byli ochuzeni o jednu dramatickou jízdu, kdyby plošina stála rovnou pod otvorem), kráčejí do útrob lodi. Jedinou funkcí tohoto procedurálního porna je připravit nás na zásadní a epické odhalení, které se ovšem nekoná, protože se nakonec dozvíme akorát to, jak mimozemšťané vypadají. Jednotlivé kroky vedoucí ke komunikačnímu aktu už později nehrají významnější roli. Podobným nenaplněným příslibem jako popsaná scéna pro mne byl celý film. ___ Dlouhý a pomalý úvod není uspokojivý ani v představení protagonistky, jejíž jednání po zbytek filmu by zřejmě měla vysvětlit skutečnost, že žije osaměle a chudý osobní život si kompenzuje prací (jako jediná přichází do školy i tehdy, když zbytek světa prožívá mimozemskou návštěvu). Podobně účelově a neorganicky působí mnohé návodné dialogy, flashbacky s dítětem nebo scéna, ve které Louise překládá v čínštině vedený rozhovor, abychom věděli, že hovoří také mandarínsky. Chladně inženýrský přístup k postavám, které zůstávají až do konce filmu podobnými záhadami jako mimozemské logogramy, by tolik nevadil, kdyby nebyl v rozporu s melodramatickou rovinou vyprávění, která stojí právě na vztazích a motivacích hrdinů a která se v závěru stává dominantní (za docela zásadní považuji nahrazení nehody, které by možná šlo zabránit, nevyléčitelnou nemocí, kterou lze v souladu s melodramatickými konvencemi jedině akceptovat jako nevyhnutelnost). ___ V povídce je po částech rozkrývaná teorie průběžně aplikována na univerzálně srozumitelný příběh, jehož hlavním smyslem je učinit srozumitelným to, jak heptapodi myslí. Cílem tedy není dojmout čtenáře, nýbrž mu pomoct pochopit, jak „to“ celé funguje. Příchozí se naopak snaží nabídnout spíše emocionální než intelektuální satisfakci, ale moc se jim to nedaří. Pořád jde o zručně natočené sci-fi o důležitosti (ne)porozumění, byť svými vysvětlujícími dialogy, ukrutně vážným tónem a chladným vizuálním stylem až příliš připomínající Interstellar, ale na rozdíl od povídky mne neohromilo. Mimo jiné i vinou toho, jak urputně se o ohromení diváka snaží. Apendix: Jestli je filmem předložené řešení, jak znovu sjednotit rozdělený svět, jediným možným, jsme dost v háji. 70% Zajímavé komentáře: Baxt, Triple H, Tatizz (19.11.2016)

Krásná sci-fi s jímavým poselstvím pro jedince i společnost. Zneklidňující snímek, který však téměř po celou dobu pracuje až s dětskou fascinací ženské hrdinky cizími bytostmi à la Kontakt či Propast, a konečně film, ve kterém mimozemšťani nekomunikují v angličtině a nemají dvě nohy. Ostatně scény s dorozumíváním, které je pojato opravdu originálně, jsou těmi nejlepšími částmi filmu. Čím míň však víte, tím lépe, takže škoda dosti spoileroidního traileru. Pohyb lodí, respektive jejich snímání je ve velmi utlumeném stylu, což je opravdu osvěžující v porovnání s blockbusterovým pojetím nablýskaných plavidel s kanóny a výbuchy./// *Mírné spoilery* Když už začínají flashbacky na dceru lingvistky mírně nudit, ukáže se, že struktura vyprávění není tak prostá, jak se zdá. Když už se příliš vrší vojenská klišé, kdy Rusové zabíjejí vědce a velmoci zbrojí, přichází film se zvratem tak naivně absurdním, že by se cynik smál. Avšak tahle vizuálně vytříbená a herecky velmi dobře zvládnutá (zejména Adams, méně už opuchlý Renner) sci-fi je tak přesvědčivá, že by toho generála Čínské lidově-osvobozenecké armády asi opravdu dojala. 85 %. [Kino] (09.11.2016)

Citlivý a přesto velice působivý hard sci-fi snímek. Nečekejte žádnou akci, ale civilnější pohled na příchod "těch tam venku" očima lingvistky, pro kterou je její profese vším. Konstrukce snímku, pointa, styl vyprávění, využití fantastické skladby Maxe Richtera (jen na dvou místech!) a zbytek dotvářen více zvuky, než hudbou, Jóhanna Jóhannssonna. Od první minuty je to pro mě působivá cesta do hlubin mimozemské mysli a pointa je přímo vynikající. Jsem zvědav, zda na druhé/třetí shlédnutí bude film nabízet takovou emocionální destrukci, jako jsem prožil poprvé. Villeneuve se tak ještě před novým Blade Runnerem stává mým novým favoritem. Za zmínku stojí i vynikající kamera - Bradford Young, jeho styl pro symetrii kompozice a klidnou kameru (ta je dneska málo k vidění) film skvěle rámuje. (13.11.2016)

Citově mě to víceméně minulo, o logických vazbách časoprostoru nejsem schopen při sledování filmu přemýšlet, proto jsem vděčen, že jsem se octl po snímku v kroužku svých kámošů a kolegů a snímek jsme řádně probrali. Pořád mám dojem, že z určitého hlediska (nelineárnost) na vás Příchozí můžou vybalit téměř cokoliv, ale aspoň jsem se něco dozvěděl. Vynikající, leč pro mě ničím výjimečné sci-fi s až meditativní hudbou a přesvědčivou Amy Adams. (01.12.2016)

Tam, kde Nolan sází do diváka alegorické obrazce, těžce uchopitelné teze, černé díry a to nejlepší z Zimmera, Villeneuve uvolněně a s přehledem precizně skládá jeden záběr za druhým s chirurgickou přesností, není zbytečně pompézní a nikam nespěchá. Zároveň se nesnaží diváka okatě ohromit wow efektem. Proč ? Protože je prostě lepší, chytřejší, sofistikovanější a nemá to zapotřebí. Arrival je nejlepší drama za poslední dobu. Je ucelené, osobitě zpracované, místy hypnotické, s dechberoucím způsobem podanou výpovědní hodnotou. Nolan je na tvůrčím vrcholu teď. Villeneuve se teprve rozcvičuje. V takovémhle obsahovém formátu měl být technicky opulentní Interstellar. (12.11.2016)