Cléo od pěti do sedmi

"Filmy jsou život s vystříhanými nudnými částmi," prohlásil jednou Alfred Hitchcock a jeho teze je dokonale aplikovatelná na jeden z nejzajímavějších filmů francouzské nové vlny, který natočila "babička francouzské nové vlny" Anges Vardová. Přestože název jasně říká, že budeme sledovat dvě hodiny ze života titulní hrdinky, která putuje ulicemi Paříže a čeká na výsedky vyšetření, ve skutečnosti má film hodinu a půl s tím, že poslední půlhodina je na doplnění ze stran diváků. Vardová totiž rozlišuje mezi časem skutečným-dokumentárním, který se čas od času zjevuje na obrazovce a divák si tak může skutečně vyzkoušet, že to na sekundu vychází, a mezi tím filmově-fikčním, který pojímá impresionisticky. Pokud se má brát v potaz rčení, že postava se na začátku filmu zrodí a s jeho koncem umírá, Cléo od pěti do sedmi je čestná výjimka, které na výsledném hodnoceni ubírá fakt, že dialogy jsou v některých chvílích nepatřičné a že malé epizodky s výběrem klobouku či vložená krátká groteska s účastí Godarda, Kariny a Constantinea na sebe strhávají pozornost a odvádí tak diváka od celku. Vardová prohlásila, že "Feminismus může být zábava" a Cléo od pěti do sedmi je toho zářným důkazem - už kvůli užití odrazových ploch (hrdinka je utvářena prostředím a proměňuje se v rámci něj) a nádherném nasnímání míst, při kterém se nezapře, že Vardová bývala fotografkou. (22.02.2007)

Jeden z nejlepších filmů Fr. N. Vlny, který jsem měl možnost vidět. Jediná novovlná režisérka natočila film plný nádherných obrazových kompozic ze života jedné úspěšné celebrity, která téměř v reálném čase pluje hodinu a půl Paříží. Pozor! Obsahuje zábavnou grotesku s Godardem! Každý, kdo se vyžívá v podobně formálně vystavěšných filmech (z novějších filmů mě napadá "Before sunset") a má rád novovlnou hravost, spontálnost a zdánlivou autencitu, tak mohu jen doporučit... (10.12.2009)

Po naprosto skvělých úvodních titulcích s barevnými záběry na karty následovala poněkud unylejší část bloudění hlavní postavy ulicemi a návštěvy kloboučnictví, kdy jsem si s filmem příliš „netykal“. Ještě mi pak chvíli trvalo, než jsem začal na Cléo od pěti do sedmi oceňovat i něco jiného, než samotný nápad jednoty času ve filmu. Ale pak jsem už plně vnímal i to, jak působivě zvládla režisérka atmosféru svého díla, která přesně vystihuje aktuální psychologické rozpoložení postavy Cléo. Některé pozdější scény z ulice, kde jsme u Cléo svědky pocitu znovu se objevujícího zoufalství či náhlého procitnutí k jiné myšlence, působivě umocňují scény s hromadným vzletem holubů nebo čekání na možnost přejít na druhou stranu oproti dlouhému procházejícímu davu. A musel jsem uznat, že ten film je neskutečně zajímavý jak formou (včetně kamery a typické Legrandovy hudby), tak obsahem a vůbec nevadí, že skončí náhle bez toho, abychom se dozvěděli hlavní výsledek, na nějž Cléo čeká, protože její procházka a povídání s Antoinem vdechla do filmu i do života Cléo nové spestření, radost i naději. Přestože je hlavní postavou zpěvačka, vyloženě „hudebních“ scén se ve filmu dočkáme jen pramálo, ale všechny stojí svou krásně spontánnou a bezprostřední atmosférou za to, ať už ta během veselého šansonu z rádia v autě, zpěv v parku na schodech či živá sešlost se samotným Michelem Legrandem u klavíru. Tedy mohu hlásit aktuálně už podruhé po sobě velmi dobrou zkušenost s francouzskou novou vlnou 60. let, tentokrát i s milým bonusem v podobě cameí slavných tváří tehdejší francouzské kultury (zejména v části s groteskou) navrch. [80%] (06.01.2023)

Film se v reaálném čase plně věnuje rozmarné šansoniérce Cléo (uchvacující herečce Corinne Marchard), v druhém plánu díky ní kamera pečlivě pozoruje okolní Paříž, kterou snímá očima hrdinky, tedy z pohledu člověka, který se strachem čeká na výsledky testů možné rakoviny. Cléo si začíná všímat detailů kolem sebe, na první pohled nicotností, který by kdysy zřejmě přehlédla. V jejích pocitech se mísí strach z výsledků s najednou probuzenou citovostí a vnímavostí vůči okolnímu světu, kterou jen podpoří setkání s upovídaným vojákem. Cléo je neustále v pohybu, takže Paříží se spolu s ní (tedy s úchvatnou kamerou) nejen projdete, ale i projedete různými vozidly (žádné to trapné kroucení volantem před plátnem někde ve studiu). Film se skutečně odehrává v reálném čase, akorát těch sedm hodin, tedy čas do plných dvou hodin stopáže, se vlivem dění ve filmu poněkud upraví (film má 90 minut). (30.03.2007)