Paterson

Ke skutečné poezii daleko. Hezká, předvídatelná a příjemná próza, ve které se kolem písmen nedočte Jarmuschův fanda nic nového a osvěžujícího. Povědomé zenové akvárko, bylo mi v něm dobře, ale nic víc, nic hloub... [Cannes 20016] Edit: zvykl jsem si, že dobré Jarmuschovy filmy ve mně rezonují dlouhé měsíce. Po Patersonovi nezbylo nic. Ani emoce, ani scéna, ani chuť se do Patersonu vracet. V Jimově zahradě obrazů a veršů nemá šanci přežít. (17.05.2016)

Je to taková poezie všedního dne. Film tak příjemně plyne, nic se tady nehrotí, nějaké hluboké přepjaté emoce se nekonají (i tu nepříjemnou událost v závěru přijme hlavní postava se stoickým klidem) a nad tím vším se klenou Patersonovy básničky, z nichž některé se mi fakt líbily. Celé je to hozeno do takového chill-out modu, jak pomalu a rozvážně Paterson recituje své básně, tak klidně plyne i příběh a kouká se na to moc hezky. A Adam Driver je skvělý herec. Skvělý. Jeho je na nějaké šaškování ve Star Wars škoda (to už pochopil i Scorsese). (04.07.2017)

Z toho, co mi zatím Jarmusch dal, jsem vždy většinou rezonoval ještě nějaký ten pátek, což Paterson, při vší úctě k unikátnímu Driverovu výkonu, nemá, a po pár dnech vzpomínám jenom na líbivou hipsterskou pózu, která je, byť jsem se té myšlence při pohledu na spokojené vousáče v legínách a converskách po vylezení z kina zuby nehty bránil, bohužel přesně za hranou, kdy už je více pop, než art. (08.01.2017)

Americký Jiří Wolker řidičem autobusu. Odkazy na Williama Carlose Williamse a teď už i Patersona. Jim Jarmusch měl poezii ve svých filmech vždycky, tady je to poprvé napřímo přiznané, a je to příjemné osvěžení. Paterson není asi zásadní snímek, v tvorbě JJ jakýsi úkrok, asi jako když David Lynch zčistajasna natočil Příběh Alvina Straighta, prostě takový obyčejný nenápadný film...Alvin Straight jel napčíč Amerikou na sekačce a pozoroval mlčky svět kolem, Paterson jezdí autobusem a pozoruje tiše Pateson v New Jersey...a přitom holduje civilismu, vitalismu a volnému verši... Milý film... (24.03.2017)

Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90% (04.01.2017)