Obsahy(1)
Režisér Pavel Křemen se vrací do národně symbolicky významné budovy Národního divadla, které bylo hlavním dějištěm Anticharty a přivádí sem mnoho tehdejších aktérů. Spolu se zpěvačkou Evou Pilarovou, hudebníkem a textařem Františkem Ringo Čechem, výtvarníkem Theodorem Pištěkem, divadelníky Jiřím Suchým a Milanem Lasicou, publicistou Radkem Johnem, režisérkou Kristinou Vlachovou anebo herečkou Jiřinou Švorcovou. Svůj pohled na význam této události přinášejí i tehdejší vrcholní komunističtí funkcionáři Milouš Jakeš a Jan Fojtík. Historický kontext a souvislosti analyzují historici Petr Blažek a Jan Mervald, s odstupem událost interpretuje signatářka Charty 77 a přední publicistka Petruška Šustrová. Na základě překvapivých svědectví i nově objevených archivních materiálů film prohlubuje pohled na to, jak fungoval mechanismus loajality, který komunistický režim sestrojil pro svou podporu.
Masivní propagandistická kampaň komunistického režimu proti signatářům prohlášení Charty na počátku roku 1977, ve kterém se dovolávali občanských práv, které se Československo v o rok předtím zavázalo v Helsinkách dodržovat, je dnes známá jako Anticharta. Ze strany režimu šlo o pozoruhodně rozsáhlou akci s využitím plejády sdělovacích prostředků a populárních umělců, kteří měli veřejně podpořit politiku KSČ a její tažení proti chartistům podpisem prohlášení „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru." KSČ připravila dvě shromáždění, na kterých umělci před objektivy kamer v Národním divadle v Praze a o pár dnů později v Divadle hudby demonstrovali svoji loajalitu totalitní moci, kterou stvrdili podpisem. Umělci, kteří v ony dva dny na daných místech osobně nebyli, byli vyzýváni, aby svůj podpis dodatečně připojili pod prohlášení. Nakonec jich drtivá většina podepsala, nejenom herců, ale také architektů, výtvarníků, spisovatelů, režisérů. Řada umělců později svůj podpis různými způsoby relativizovala. Film se na základě osobních svědectví signatářů tzv. Anticharty snaží vystihnout parametry akce, díky kterým se režimu podařilo přimět tisíce kulturních osobností k tomuto symbolickému gestu. (Česká televize)
(více)Recenze (22)
Poslouchal jsem dnes rozhovor pana Strakatého (Reflex - Prostor X; neplést s XTV;)) s Petrem Jandou, a k tématu anticharty (ano, i Janda podepsal) tam zaznělo, že anticharta je víc než co jiného symbol. To asi nejlépe vystihuje smysl tohoto dokumentu. Ten je totiž víc než výpovědí o historii socialistického státního zřízení na našem území a jeho prostředků upevňování vlastní moci slepencem výpovědí jednotlivých aktérů dění kolem anticharty, bez nějakého zasazení do kontextu, nějakého sociologického náhledu atd. A i tak má svou nemalou cenu, protože je to sonda do spektra způsobů, jakými se lidé (a bylo by zajímavé vidět, zda statut "známé osobnosti" má na toto vliv, nebo je to totéž i u "prostého lidu") po mnoha letech vyrovnávají s tím, co je jim předestíráno jako jejich morální selhání a úsluha zlovolnému establishmentu. Ty přístupy jsou vskutku různorodé;) A jak dokazují nedávno objevené fotografie pana Čecha, dají se k tématu stále zjistit mnohé netušené věci:) Přitom samotná debata o skutečném významu anticharty je podle mého názoru zajímavější než nějaké odsudky z pozice dnešní, naprosto neporovnatelné, a především odtržené od tehdejší normalizační reality. Mechanismus loajality si podle mě zaslouží červenou barvu (jakou taky jinou, že...), takže 70 %. Až to někdo vezme pořádně zeširoka a místo osobních kontroverzí se společenskovědním přesahem, bude to za víc. ()
"Boh súď, čo Vás po tom mal som chuť!". Snáď tento citát z pera ruského literárneho klasika by sa hodil na celú maškarádu okolo anticharty a jej hromadného podpisovania. Pretože súdiť je naozaj ťažko. Išlo o hromadnú akciu, ľudia chceli pôsobiť v oblasti umeleckej tvorby (mali chuť a vôľu pokračovať v ich kariére). Tí čo sa vzopreli, sú statoční, ale ide o malé percento. Faktom je, že všetci v Národnom divadle sa tvárili ako na pohrebe. Faktom tiež je, že všetci veľmi dobre dopredu vedeli o čo ide, pretože ako aj z dokumentu vyplýva, veľmi dobre to vedel opitý Pavel Landovský (teda človek z úplne inej sorty - priamy podpisovateľ Charty 77), ktorý vykrikoval po jednotlivých prichádzajúcich do divadla o ich zrade. To sú len poznámky na okraj z dokumentu, ktorý inak veľa nového nepriniesol. Len kopu rečí, pomenej faktov a jedno úprimné ospravedlnenie Evy Pilarovej. ()
Podepsal, nepodepsal... Dokument bohužel vůbec neanalyzuje tehdejší dění, ale pouze předestírá před diváka víceméně nahodilou směs názorů a tvrzení, z nichž některá jsou kontroverzní i po čtyřiceti letech (Pištěk, Sobota a spol.). Ano, umělci, zejména herci a zpěváci, byli pro komunistický režim skvělými rukojmími, ale mnozí z nich opravdu neměli moc na vybranou. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Když už soudit, tak spíš společnost jako celek a nikoli vybrané charaktery těch, co neměli odvahu stát se dobrovolnými psanci této vlasti. ()
..........pozitivom bolo vidieť po rokoch chartistov aj antichartistov....že niečo povedali....hlavné-smutné, ale bolo to ,že väčšina antichartistov sa vyhovárala, že nevedela čo podpisuje,že boli oklamaní atď - čo by bolo na tom zlé ak by povedali, že to podpísali, lebo museli- inak by netočili ,nehrali, nezarábali....čo by bolo na tom zlé....ja by som tiež na ich mieste podpísal-aby som neodpísal seba a svoju rodinu.....dobre to povedal M.Lasica, že vlastne podpísali všetci tak ....v podstate o čo išlo ......my ostatní sme chartu-jej znenie nepoznali..... a antichartu ? -rozumeli sme tomu - my tiež sme boli iskričky, pioneri , sväzáci - všetci tak čo ....a po novembri 1989.....došli obyčajní chartisti k štasťiu-zadosťučineniu-oceneniu ? - za (nazvime to) statočnosť ? ()
Blízká přítelkyně Werichovi rodiny a autorka knihy "A taky jsem vařila sem u Werichů"Jana Tůmová uvedla že Jan Werich u dveří divadla podepsal prezenční listinu, ale když začala v sále hřímat soudružka Švorcová o zaprodancích, popadl svou dceru Janu za ruku a začal vykřikovat že je to svinstvo a podraz a odešel ze sálu.Okamžitě po návratu domu volal Jiřímu Voskovci aby své prohlášení stran anticharty zavolal do radia Svobodná Evropa, což se stalo. Že se událost opravdu stala, potvrdil fotograf Drahoš Froněk jemuž to sdělil kamarád a režisér televizního přenosu Josef Henke.Ze záběrů byla scéna pochopitelně vystřižena. Těžce nemocný Werich se snažil komunikací přes media i ministerstva aby jej z publikovaného seznamu vyškrtli, ale marně.Říkal že nejvíc se stydí před panem Trnkou a Havlem. Při přípravě cyklu Národní divadlo: Mýtus a realita vyšlo najevo že někteří herci dostávali k podpisu nejen text Anticharty ale rovnou také výpovědi aniž si toho všimli. Týkalo se to například Blanky Waleské či Jiřiny Šejbalové. Bohouš Záhorský, Karel Hoger a Ladislav Pešek odešli z loajality s propuštěnými a na protest proti nízkým praktikám vedení Národního divadla, které v té době vedl normalizační kádr Přemysl Kočí. Jiří Suchý poskytl informaci která nebyla známa a totiž ti co se nějakým zázrakem se vyhnuli podepsání anticharty v Národním divadle, byli za čas pozváni do divadla hudby aby své pomýlení ještě mohli napravit. ()
Galerie (5)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (4)
- Režisér Pavel Křemen v úvodu svého článku „Nové poznatky ve výzkumu tzv. Anticharty“ pro Paměť a dějiny popisuje scénu z první projekce dokumentu: „Je konec roku 2016, vrcholí advent, čas těsně před Vánocemi. V projekční místnosti TP (teleprojekce) 8 na Kavčích horách se tísní víc lidí než obvykle, musí se přinést další židle. Je cítit nervozita. (...) Začíná schvalovačka dokumentu o Antichartě. Film za necelou hodinu končí, chvíli je ticho. Tak to né, to je odklon od námětu! Měl jste ukázat, jak na tom byli umělci špatně, jak trpěli, a ne jak údajně pomohli režimu! Ten (Vítězslav) Jandák je vlivný politik, toho vystřihnout! Takhle to nemůžete nechat, to už by nám sem herci nepřišli, to se musí přestříhat! Komentáře předělat! Pane režisére, co Vám provedl Karel Gott? Za pár dnů bude leden 2017, čtyřicet let od Anticharty…“ (Přemek)
- Blízká přítelkyně Werichovi rodiny a autorka knihy „A taky jsem vařila u Werichů“ Eva Tůmová uvedla, že Jan Werich u dveří divadla podepsal prezenční listinu, ale když začala v sále hřímat soudružka Švorcová o zaprodancích, popadl svou dceru Janu za ruku a začal vykřikovat, že je to svinstvo a podraz a odešel ze sálu. Okamžitě po návratu domů volal Jiřímu Voskovci, aby své prohlášení stran anticharty zavolal do rádia Svobodná Evropa, což se stalo. Že se událost opravdu stala potvrdil fotograf Drahoš Froněk, jemuž to sdělil kamarád a režisér televizního přenosu Josef Henke. Ze záběrů byla scéna pochopitelně vystřižena. Těžce nemocný Werich se snažil komunikací přes média i ministerstva, aby jej z publikovaného seznamu vyškrtli, ale marně. Říkal, že nejvíc se stydí před panem Trnkou a Havlem. (sator)
- Při přípravě cyklu Národní divadlo: Mýtus a realita (od r. 2019) vyšlo najevo, že někteří herci dostávali k podpisu nejen text Anticharty, ale rovnou také výpovědi, aniž si toho všimli. Týkalo se to například Blanky Waleské či Jiřiny Šejbalové. Bohouš Záhorský, Karel Hoger a Ladislav Pešek odešli z loajality s propuštěnými a na protest proti nízkým praktikám vedení Národního divadla, které v té době vedl normalizační kádr Přemysl Kočí. (sator)
Reklama