Richard Jewell

Jak se z národního hrdiny stane nepřítel číslo 1. Clint Eastwood sice stárne (na jaře mu bude 90 let!!), ale nepolevuje. A znovu je velmi intenzivní. I samotné bezmála třicetiminutové čekání na nemilou událost z koncertu v průběhu letní olympiády má tempo, tah na bránu, diváka vtahuje. Následuje několikeré selhání profesní etiky (začne to u Olivie Wilde, následuje dalšími senzacechtivými novináři, všemu předchází kroky zoufalých agentů, kterým při vyšetřování chybí stopy). Od začátku víme, že prosťáček Jewell pachatelem není, kromě úkonů FBI i tlaku médií sledujeme dopad na sekuriťákovu matku. Do široka rozkročené polohy morálky jsou zajímavé a hlavně fungují, samotná práce novinářů a agentů má naopak podivný vývoj a chtělo na tom ve scénáři ještě (docela dost) zapracovat. Baví naopak přestřelky s právníkem v podání v posledních letech nesmírně zajímavého Sama Rockwella. Vitální Eastwood si vybral další z reálných životních osudů, ač jsme o nějakém Jewellovi kdysi slyšeli, dávno jsme zapomněli (stejně tak vyzdvihl nouzově přistávajícího pilota Sullyho, hrdinský čin ve vlaku mířícího do Paříže nebo „hrdinu“ v podobě nejúspěšnějšího amerického odstřelovače v Iráku). Jeho hon na moderní čarodějnici má své momenty, je poctivý, i když tentokrát se o nějaké překvapení nebo silnou pointu nesnažil. Snažit se měl ale víc v otázce emocí, to bych mu vytknul. Možná se sluší připomenout, že pachatel stojící za výbuchem, po kterém zůstali mrtví a přes 100 zraněných, spravedlnosti unikal více než pět let. Pravicový extremista nakonec dostal doživotní trest. 75% (10.02.2020)

Když napíšu, že Clint Eastwood je pro mě nejobdivuhodnější filmař současnosti, možná si budete myslet, že obdivuji hlavně to, že na prahu devadesátky pořád točí. A navíc tak skvěle. To je určitě pravda, ale já ho ještě víc obdivuji za to, jaká témata si vybírá a jak je dokáže zpracovat. Richard Jewell je další z jeho „obyčejných hrdinů“, který prožil něco, čemu by se tak úplně nechtělo věřit, kdyby se to doopravdy nestalo. Ovšem na rozdíl od Sullyho Sullenbergera, jemuž hrozila „jen“ ztráta kariéry, Richard Jewell stojí před elektrickým křeslem a díky tomu, že je vlastně přerostlým zásadovým dítětem a bezmezně vzhlíží k představitelům zákona, si do toho křesla navíc sám pomalu a ochotně sedá. Ten příběh je úžasně děsivý. Bez výjimky skvěle zahraný (kdybych měl někoho vyzdvihnout, bude to kromě P. W. Hausera můj oblíbený chameleon Sam Rockwell) a hlavně tak krásně vyprávěný, pomalým baladickým způsobem s občasným odlehčením v podobě citlivého humoru, který divákovi uleví a zároveň podtrhne absurditu celé té situace. Nádhera. (17.01.2020)

Film devadesátiletého republikána, který má samozřejmě mnoho technických kvalit, ale náhodou zrovna jeho vztah k médiím a jeho potenciál být využit v proti-mediální kampani konzervativců je jak vecpaný z jiného žánru. Najednou se nekouká na iluzi autenticity, ale co nejefektnější vytvoření nepřítele - bez ohledu na historické skutečnosti. Z novinářky, která v realitě podlehla už před lety rakovině, je tu udělána kariéristka, co vyměňuje sex za informace, pro což není žádné podložení, ale ona už se bránit nemůže, že jo. Vyšetřovatelé to schytali jen o kousek míň. Rozhodně zajímavý kus politické propagandy pro 21. století - kvalitní víceméně realistické oscarové drama prodávající potřebný narativ o zlých médiích a neschopných vyšetřovatelích honících nevinné muže. Film o němž nejde říct, že je příšerný a že na něm hodně lidí neodvedlo dobrou práci. Stejně tak nejde říct, že naprosto lže, protože některá média se vůči Jewellovi očividně zachovala špatně - na druhou stranu jde o unikátní anekdotu a ten film ani zcela nezastírá, jak moc dávalo smysl myslet si, že Jewell je vinný. Nepochybovala o tom řada lidí, co se s ním a jeho policejní fetiší v minulosti osobně setkala - šlo zkrátka o souhru nešťastných náhod, která musela vést k momentálnímu selhání systému. Upřímně řečeno tenhle případ není ani moc ilustrativní a nefunguje příliš dobře jako metafora nějakého zásadního systémového problému, naopak od nich implicitně odvádí pozornost. (28.02.2020)

Poněkolikáté nestárnoucí Clint názorně předvádí jak se dá hospodařit s hodně zajímavou událostí. Richard je obézní, jenže stále je to o hodně větší pracant než slovutná FBI, která místo aby se snažila najít pachatele, je pro ni vlastně daleko jednodušší hodit to všechno na jednoho idealistického mouly, který má knížkama zákonů a nařízení vystlané polštáře a peřiny. Neumím si moc představit trefnější herecké osazenstvo než zde účinkuje. Sam Rockwell byl, je a bude vždy ďábelský. Paul Walter Hauser sice nemá pražádný tržební potenciál, ale zaujmout rozhodně umí. FBI se zase jednou historicky znemožnila, bohužel ne všichni v minulosti její podezřelí měli tak vynikajícího obhájce, jako Richard Jewell. 80% (23.03.2020)

Keď americké najvyššie úrady dokážu bez dôkazov obviniť nevinného človeka z radov amerických občanov bez dôkazov, čo potom v zahraničnej politike...aha moment... Príbeh o Richardovi Jewellovi je pravým opakom nudy, ak by trval ešte o hodinu dlhšie s chuťou by som sledoval ďalej. Geniálne zakomponovaný legendárny beh Michaela Johnsona na 200 metrov s nadpozemským svetovým rekordom v paralelnej montáži, keď sa právnik snaží zistiť, ako mohol Jewell stihnúť z parku k telefónnej búdke. My z nej usúdime, že by to nestihol ani najrýchlejší atlét planéty tohto obdobia. No a na koncert Kennyho Rogersa vážne nikdy nepôjdem. (20.01.2020)