Ucho

Z komunistů se mě dlouhodobě zdvihá žaludek a tenhle film ukazuje jeden z důvodů proč. "Kde můžeme mluvit ? " Nikde. " Dialog mezi manžely, pronesený ve vlastním domě, prosím ! Vítejte v době vlády Komunistické strany Československa. Film, který po psycholgické stránce nemá v dějinách naší kinematografie obdoby a herecké výkony dua Radoslav Brzobohatý - Jiřina Bohdalová musí ocenit bůh osobně, protože žádné pozemské ocenění není za takhle zahrané role dostatečné. (12.11.2008)

(1001) Ucho je skutečně děsuplný film, ale možná ještě děsivější možná bylo, když jsme na něm blahého roku 2006 byli výchovně v kině se střední školou a moji spolužáci si mysleli, že je to komedie, protože to v sobě má Jiřinu Bohdalovou mluvící pitvořivým hlasem. Pamatuji si, že jsem si říkala "Panebože, a takoví lidé chodí všude mezi námi!" a adresovala to filmu i spolužákům, ale já jsem na střední taky byla pěkný idiot a ráda bych věřila, že lidé se můžou změnit (k lepšímu). Čím jsem starší, tím víc zbožňuji formální stránku Ucha. Ta tíseň je opravdu hmatatelná a je to tím, na co se kamera dívá a jak se na to dívá. Pro srovnání: Dnes je zřejmě velmi cool ukazovat určité scény ve slow motion, například hořící oheň nebo rozbíjení skla a oken. (A mám na mysli současné (české) filmy, které chtějí být umělecké, nikoliv akční filmy a podobně, na které platí úplně jiná pravidla.) V rámci příběhu ty scény ale nemají žádný hlubší smysl a jejich povyšování skrz vizuální odlišení od zbytku filmu ve výsledku působí extrémně směšně. Když v Uchu Jiřina Bohdalová rozbije okno a my vidíme v samostatném dlouhém záběru pomalu padat střepy k zemi, tak je k tomu panečku důvodů. Scéna se tím zřetelně odlišuje od ostatního filmu, byť díky konzistentnímu používání stylizovaných subjektivních pohledů je pořád stylisticky na místě a nepůsobí cizorodě. Sama o sobě je to banální věc, někdo rozbil okno a střepy padají na zem, akce a reakce, jenomže kontext a provedení z toho dělají (alespoň v mých očích) jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších záběrů v celém filmu. A jako malou doušku na závěr si dovolím otázku, jestli by tento konkrétní druh filmu (mám na mysli asi jenom Ucho a Kdo se bojí Virginie Woolfové?) šel natočit, kdyby jeho protagonisty byl standardnější pár, který se například doopravdy miluje (bez tajné zášti) a nebo snad ani nemá šokující kostlivce ve skříni, které by na sebe v momentu největší deprese mohl začít vrhat? Ve Virginii Woolfové by to bez toho asi nešlo, protože ten kostlivec dává všechny věci do pohybu, ale v Uchu je prvotní hybatel externí, spouští to právě Ucho, které za manželi leze dovnitř. Možná bych ještě raději sledovala, jak to semele dva lidi, kteří jsou doopravdy čistí jako lilie. ♥♥♥ (29.04.2017)

Všudypřítomné ,,ucho" poslouchá a zaznamenává... Jeden z nejdrsnějších a nejsugestivnějších československých psychothrillerů jaký jsem kdy viděl. Sugestivní a všudepřítomná atmosféra strachu a napětí a k tomu velice zvláštní a tajemná hudba od Svatopluka Havelky. V té době opravdu neobvyklý Karel Kachyňa. Film byl samozřejmě jak už zde bylo několikrát napsáno na dlouhá léta jen trezorovou záležitostí, podobně jako třeba Skřivánci na niti či Smuteční slavnost.Teprve v roce 1990 byl uveden do kin, kde diváci tehdá mohli na vlastní oči spatřit a poznat, jak působivá obžaloba totalitního systém (STB) byla napsána a natočena ještě před normalizací. Byla to opravdu velká herecká příležitost pro oba hlavní protagonisty. Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová asi ve svých nejzávažnějších rolích jaký kdy sehráli ať už ve filmu či v divadle a role které do maxima plně využili. Jinak z odstupem času Jiřinku dnes vůbec už nemusím, dnes je její zaměření a herectví už úplně o něčem jiném..? Škoda. (03.12.2006)

Pôsobivé majstrovské dielo Karla Kachyňu dokonale odkrýva pravú podstatu a prazáklad spoločenskej paranoje v socialistickom Československu. Kam oko súdruha nedovidí, tam nastaví ucho. Kam nedosiahne súdruh sám, tam nastaví priateľa. Priateľ systému je môj nepriateľ. Triedny nepriateľ sa ukrýva všade, podrýva autoritu strany a musí byť eliminovaný. Jeden musí z kola von... a možno ste to práve vy. A možno je za všetkým úplná maličkosť. Alebo je všetko inak. Komorná herecká exhibícia Bohdalovej a Brzobohatého, ktorý hrajú každým centimetrom tela a dokonale reflektujú strach vo vnútri spoločnosti v brilantných dialógoch. Psychologický klenot, ktorému sa dá snáď vytknúť len občasné zakolísanie tempa. K atmosfére výrazne prispieva mrazivá hudba Svatopluka Havelku, diváka zasa neopakovateľne vtiahne rozprávanie v dvoch líniách a subjektívna kamera v retrospektívach. 100% (20.05.2014)

Asi nejlepší film, ukazující komunistická 50.léta ne jako rozjásanou dobu dělnické třídy, ale jako dobu plnou strachu a všeobecného špiclování. Brzobohatý jako vysoký komunistický funkcionář a Bohadalová jako jeho manželka předvádějí životní výkon. Po ruské okupaci šel film pochopitelně do trezoru. Kachyňa si nasypal popel na hlavu a přežil. Jan Procházka si svým scenářem ale přichystal profesní sebevraždu. (11.05.2003)