Ucho

Obraz socialismu. Více nebo méně všichni žili v uzavřených skořápkách, více nebo méně je pořád něco ne zcela pojmenovatelného ohrožovalo a více nebo méně všichni měli pořád strach. Od autorů to v dané době byla neuvěřitelná statečnost se do tohoto filmu pustit. Nevznikal v roce 1967 nebo 1968, ale 1969, kdy už bylo jasné, že se pravděpodobně nikdy promítat nebude. Točili ho s entuziasmem, z vnitřní potřeby, že by se to mělo udělat, i když se s tím nedostanou ani do kina, natož pak na nějaký festival. (04.01.2006)

(1001) Ucho je skutečně děsuplný film, ale možná ještě děsivější možná bylo, když jsme na něm blahého roku 2006 byli výchovně v kině se střední školou a moji spolužáci si mysleli, že je to komedie, protože to v sobě má Jiřinu Bohdalovou mluvící pitvořivým hlasem. Pamatuji si, že jsem si říkala "Panebože, a takoví lidé chodí všude mezi námi!" a adresovala to filmu i spolužákům, ale já jsem na střední taky byla pěkný idiot a ráda bych věřila, že lidé se můžou změnit (k lepšímu). Čím jsem starší, tím víc zbožňuji formální stránku Ucha. Ta tíseň je opravdu hmatatelná a je to tím, na co se kamera dívá a jak se na to dívá. Pro srovnání: Dnes je zřejmě velmi cool ukazovat určité scény ve slow motion, například hořící oheň nebo rozbíjení skla a oken. (A mám na mysli současné (české) filmy, které chtějí být umělecké, nikoliv akční filmy a podobně, na které platí úplně jiná pravidla.) V rámci příběhu ty scény ale nemají žádný hlubší smysl a jejich povyšování skrz vizuální odlišení od zbytku filmu ve výsledku působí extrémně směšně. Když v Uchu Jiřina Bohdalová rozbije okno a my vidíme v samostatném dlouhém záběru pomalu padat střepy k zemi, tak je k tomu panečku důvodů. Scéna se tím zřetelně odlišuje od ostatního filmu, byť díky konzistentnímu používání stylizovaných subjektivních pohledů je pořád stylisticky na místě a nepůsobí cizorodě. Sama o sobě je to banální věc, někdo rozbil okno a střepy padají na zem, akce a reakce, jenomže kontext a provedení z toho dělají (alespoň v mých očích) jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších záběrů v celém filmu. A jako malou doušku na závěr si dovolím otázku, jestli by tento konkrétní druh filmu (mám na mysli asi jenom Ucho a Kdo se bojí Virginie Woolfové?) šel natočit, kdyby jeho protagonisty byl standardnější pár, který se například doopravdy miluje (bez tajné zášti) a nebo snad ani nemá šokující kostlivce ve skříni, které by na sebe v momentu největší deprese mohl začít vrhat? Ve Virginii Woolfové by to bez toho asi nešlo, protože ten kostlivec dává všechny věci do pohybu, ale v Uchu je prvotní hybatel externí, spouští to právě Ucho, které za manželi leze dovnitř. Možná bych ještě raději sledovala, jak to semele dva lidi, kteří jsou doopravdy čistí jako lilie. ♥♥♥ (29.04.2017)

Zrůdnost komunistického režimu spočívala v tom, že nikdo nemohl být v klidu. Nešlo stát stranou, ale ani přesvědčení poctiví kominusté si nemohli být ničím jisti. Režim, který požíral sám sebe. V posledních letech se točí spíše filmy o disidentech, ale zde se nabízí pohled člověka navrcholu, který nemá úniku, i kdyby nakrásně prozřel a nehodal dále sloužiit. Vysocí funkcionáři pod kontrolou nemohli jednoduše emigrovat, uvízli v systému, který nedovolil, aby navenek unikly nepříjemné informace. Na malé ploše jedné funkcionářské vilky se oderává tísnivé drama, které se postupem času stupňuje. Na začátku to vypadá na běžnou manželskou rozepři, kvůli ztraceným klíčům. Spor se postupně vyhrocuje až k fyzické konfrontaci, jde dál k pokusu o sebevraždu až po afektované smiřování. Všechno poslouchá všudypřítomné ucho se kterým je třeba počítat, ale se kterým se nedá nikdy smířit a před kterým není úniku. Ucho vnímám jako vrcholné dílo sehrané autorské dvojice Jan Procházka a Karel Kachyňa. Vycizelovaný scénář není pouhým výtvorem fantazie, ale velice přesvědčivou výpovědí člověka, který se jako přesvědčený komunista sám stal nepoodlným v očích strany. Je to s podivem, že Karel Kachyňa mohl natočit ještě tolik skvělých filmů. (14.12.2014)

Tak to je snad první český/československý snímek, který bych si troufl nazvat thrillerem. Film stojí hlavně na excelentních hereckých výkonech Bohdalové a Brzobohatého a samozřejmě na tísnivé atmosféře a postupně gradujícím napětí (ikdyž je fakt, že třeba i za pomoci hudby se mohlo stupňovat ještě více). Nebude to úplně čistých 5*, ale film si je zaslouží. (22.12.2008)

Svědectví o totalitě, jemuž nelze nic vytknout. Film je výtečně napsaný, zahraný i zrežírovaný a vyniká zároveň formální precizností i střídmostí stylu - už díky omezenému počtu lokalit a díky soustředění na ústřední dvojici postav ve vztahu k mnohohlavé, všudypřítomné, anonymní moci, jejíž může být člověk součástí a přece z ní mít hrůzu. Delší komentář k filmu: http://filmaspiritualita.blogspot.com/2010/05/ucho.html (14.01.2009)