Ucho

Z komunistů se mě dlouhodobě zdvihá žaludek a tenhle film ukazuje jeden z důvodů proč. "Kde můžeme mluvit ? " Nikde. " Dialog mezi manžely, pronesený ve vlastním domě, prosím ! Vítejte v době vlády Komunistické strany Československa. Film, který po psycholgické stránce nemá v dějinách naší kinematografie obdoby a herecké výkony dua Radoslav Brzobohatý - Jiřina Bohdalová musí ocenit bůh osobně, protože žádné pozemské ocenění není za takhle zahrané role dostatečné. (12.11.2008)

Vynikající psychologický thriller, který nám ukazuje dobu komunistických 50. let, dobu pronásledování, odposlouchávání, strachu. Karel Kachyňa určitě zaslouží obdiv, že natočil tenhle snímek v takové době. Jan Procházka s tímto scénářem podepsal profesní konec. Radoslav Brzobrhatý a Jiřina Bohdalová předvádějí jedny ze svých nejlepších výkonů. Celým filmem se táhne neskutečně depresivní, místy až klaustrofobická atmosféra, která filmu dodáva neopakovatelný pocit....... (16.12.2007)

Všudypřítomné ,,ucho" poslouchá a zaznamenává... Jeden z nejdrsnějších a nejsugestivnějších československých psychothrillerů jaký jsem kdy viděl. Sugestivní a všudepřítomná atmosféra strachu a napětí a k tomu velice zvláštní a tajemná hudba od Svatopluka Havelky. V té době opravdu neobvyklý Karel Kachyňa. Film byl samozřejmě jak už zde bylo několikrát napsáno na dlouhá léta jen trezorovou záležitostí, podobně jako třeba Skřivánci na niti či Smuteční slavnost.Teprve v roce 1990 byl uveden do kin, kde diváci tehdá mohli na vlastní oči spatřit a poznat, jak působivá obžaloba totalitního systém (STB) byla napsána a natočena ještě před normalizací. Byla to opravdu velká herecká příležitost pro oba hlavní protagonisty. Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová asi ve svých nejzávažnějších rolích jaký kdy sehráli ať už ve filmu či v divadle a role které do maxima plně využili. Jinak z odstupem času Jiřinku dnes vůbec už nemusím, dnes je její zaměření a herectví už úplně o něčem jiném..? Škoda. (03.12.2006)

Jan Procházka byl snad nejtalentovanějším scénáristou, jaký se v našich končinách kdy objevil. Na malém prostoru dokázal vystavit dusnou atmosféru, kde čím je film blíže konci, tím nabývá na intenzitě (při umývací scéně se snad ani dýchat nedá). Každá věta a každé slovo má svůj účel, svojí podstatu a je neodvolatelnou součástí příběhu. Karel Kachyňa svým bezpochyby nejuznávanějším snímkem dal prostor k velké herecké exhibici Jiřině Bohdalové a Radoslavu Brzobohatému. Díky jejich přesvědčivosti a nepřehlédnutelné vzájemné chemii nám z toho vychází mistrovský psychothriller a snad ta nejnemilosrdnější obžaloba systému. Systému ve kterém žijeme a jsme všichni jeho oběťmi. 100%. (19.12.2008)

(1001) Ucho je skutečně děsuplný film, ale možná ještě děsivější možná bylo, když jsme na něm blahého roku 2006 byli výchovně v kině se střední školou a moji spolužáci si mysleli, že je to komedie, protože to v sobě má Jiřinu Bohdalovou mluvící pitvořivým hlasem. Pamatuji si, že jsem si říkala "Panebože, a takoví lidé chodí všude mezi námi!" a adresovala to filmu i spolužákům, ale já jsem na střední taky byla pěkný idiot a ráda bych věřila, že lidé se můžou změnit (k lepšímu). Čím jsem starší, tím víc zbožňuji formální stránku Ucha. Ta tíseň je opravdu hmatatelná a je to tím, na co se kamera dívá a jak se na to dívá. Pro srovnání: Dnes je zřejmě velmi cool ukazovat určité scény ve slow motion, například hořící oheň nebo rozbíjení skla a oken. (A mám na mysli současné (české) filmy, které chtějí být umělecké, nikoliv akční filmy a podobně, na které platí úplně jiná pravidla.) V rámci příběhu ty scény ale nemají žádný hlubší smysl a jejich povyšování skrz vizuální odlišení od zbytku filmu ve výsledku působí extrémně směšně. Když v Uchu Jiřina Bohdalová rozbije okno a my vidíme v samostatném dlouhém záběru pomalu padat střepy k zemi, tak je k tomu panečku důvodů. Scéna se tím zřetelně odlišuje od ostatního filmu, byť díky konzistentnímu používání stylizovaných subjektivních pohledů je pořád stylisticky na místě a nepůsobí cizorodě. Sama o sobě je to banální věc, někdo rozbil okno a střepy padají na zem, akce a reakce, jenomže kontext a provedení z toho dělají (alespoň v mých očích) jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších záběrů v celém filmu. A jako malou doušku na závěr si dovolím otázku, jestli by tento konkrétní druh filmu (mám na mysli asi jenom Ucho a Kdo se bojí Virginie Woolfové?) šel natočit, kdyby jeho protagonisty byl standardnější pár, který se například doopravdy miluje (bez tajné zášti) a nebo snad ani nemá šokující kostlivce ve skříni, které by na sebe v momentu největší deprese mohl začít vrhat? Ve Virginii Woolfové by to bez toho asi nešlo, protože ten kostlivec dává všechny věci do pohybu, ale v Uchu je prvotní hybatel externí, spouští to právě Ucho, které za manželi leze dovnitř. Možná bych ještě raději sledovala, jak to semele dva lidi, kteří jsou doopravdy čistí jako lilie. ♥♥♥ (29.04.2017)