Ucho
The Ear
Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Svatopluk HavelkaHrají:
Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Gustav Opočenský, Miloslav Holub, Lubor Tokoš, Bořivoj Navrátil, Jiří Císler, Jaroslav Moučka, Karel Vašíček (více)Obsahy(1)
Mistrovské psychologické drama Ucho, otevřeně obžalovávající totalitní režimní praktiky, bylo natáčeno ve svobodnější atmosféře na sklonku šedesátých let, k divákům se však snímek dostal až po roce 1990. Náměstek ministra a jeho žena (Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová) si už přivykli neustálému špehování a odposlouchávání státní bezpečností. Dokonce i doma mají slídivé „ucho" zaznamenávající jejich rozhovory. Jednou ale po pozdním návratu z vládní recepce ve své vile propadnou panice - vydedukují si totiž, že Ludvíkovi hrozí zatčení kvůli kritické zprávě, na níž se podílel. Během úzkostné, bezesné noci manželé proberou svůj vztah plný kompromisů, klamu a nelásky. S ránem přichází únava, vystřízlivění a děsivá realita: nic nekončí, ale pokračuje... (Bohemia MP)
(více)Videa (2)
Recenze (572)
Tento film neoslní kamerou, nebo stylem natočení, ale velice reálným lidským příběhem, který je čím dál více, díky novým technologiím zase blíže k realitě i v dnešní době. Ucho jest základní kámen úrazu, před ním se nesmí mluvit, před ním se může mluvit pouze v kuchyni, na „hajzlu“ nebo v „děcáku“ ale co když…;-) Výtečné napsané drama, rovněž výtečné odehrané, obzvlášť Jiřina Bohdalová zahrála skvěle. Strach, napětí, nevědomost, útěcha - strach -- vyvrcholení. Jsem rád, že mě tato doba výrazně minula. ()
Tfuj tajxl. To byla doba... Stačilo aby pod oknem zastavil tatraplán a srdeční tep začal prudce stoupat. Co na tom, že dotyčný si přijel jen zachlastat... Tohle byla asi nejvážnější role Bohdalky, skvělého Brzobohatého nevyjímaje.. Koho tahle doba zajímá (období procesu s Rudolfem Slánským tedy období kdy komunistická obluda začala požírat své lidi) doporučuji k přečtení autobiografickou knihu Hedy Margolivé-Kovályové s názvem Na vlastní kůži. ---- S. Bellow (spisovatel a nositel Nobelovy ceny) řekl: ,, Fašismus je otevřeně gangsterská ideologie, kterou každý člověk snadno prohlédne. Komunismus je mnohem záludnější. Apeluje na nejlepší úmysly člověka a využívá jich k jeho vlastnímu zotročení a zkáze. --- Opravdu nechápu jak můžeme tuhle svoloč mít ofiko ve vládě. Že jsou jiní a jinde? Že ta padesátá léta byla úlet teď je jiná doba? Pozor! po válce taky vypadala ta strana v pohodě a hodně slušných lidí ji volilo. Padesátá léta ukázala co je peklo a doba temna. Doba horší o to, že nejlepší Čechy a vlastence nelikvidovali okupanti Germáni, ale Češi!!! Pokud jste UCHO neviděli, tak jej vidět prostě musíte. Tenhle film bych nařídil pouštět ve školách v hodinách dějepisu. Pět hvězd bez debat. * * * * * ()
(1001) Ucho je skutečně děsuplný film, ale možná ještě děsivější možná bylo, když jsme na něm blahého roku 2006 byli výchovně v kině se střední školou a moji spolužáci si mysleli, že je to komedie, protože to v sobě má Jiřinu Bohdalovou mluvící pitvořivým hlasem. Pamatuji si, že jsem si říkala "Panebože, a takoví lidé chodí všude mezi námi!" a adresovala to filmu i spolužákům, ale já jsem na střední taky byla pěkný idiot a ráda bych věřila, že lidé se můžou změnit (k lepšímu). Čím jsem starší, tím víc zbožňuji formální stránku Ucha. Ta tíseň je opravdu hmatatelná a je to tím, na co se kamera dívá a jak se na to dívá. Pro srovnání: Dnes je zřejmě velmi cool ukazovat určité scény ve slow motion, například hořící oheň nebo rozbíjení skla a oken. (A mám na mysli současné (české) filmy, které chtějí být umělecké, nikoliv akční filmy a podobně, na které platí úplně jiná pravidla.) V rámci příběhu ty scény ale nemají žádný hlubší smysl a jejich povyšování skrz vizuální odlišení od zbytku filmu ve výsledku působí extrémně směšně. Když v Uchu Jiřina Bohdalová rozbije okno a my vidíme v samostatném dlouhém záběru pomalu padat střepy k zemi, tak je k tomu panečku důvodů. Scéna se tím zřetelně odlišuje od ostatního filmu, byť díky konzistentnímu používání stylizovaných subjektivních pohledů je pořád stylisticky na místě a nepůsobí cizorodě. Sama o sobě je to banální věc, někdo rozbil okno a střepy padají na zem, akce a reakce, jenomže kontext a provedení z toho dělají (alespoň v mých očích) jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších záběrů v celém filmu. A jako malou doušku na závěr si dovolím otázku, jestli by tento konkrétní druh filmu (mám na mysli asi jenom Ucho a Kdo se bojí Virginie Woolfové?) šel natočit, kdyby jeho protagonisty byl standardnější pár, který se například doopravdy miluje (bez tajné zášti) a nebo snad ani nemá šokující kostlivce ve skříni, které by na sebe v momentu největší deprese mohl začít vrhat? Ve Virginii Woolfové by to bez toho asi nešlo, protože ten kostlivec dává všechny věci do pohybu, ale v Uchu je prvotní hybatel externí, spouští to právě Ucho, které za manželi leze dovnitř. Možná bych ještě raději sledovala, jak to semele dva lidi, kteří jsou doopravdy čistí jako lilie. ♥♥♥ ()
Na společenské promenádě přítomní poslušně aplaudují soudruhově řeči, pronesené bezobsažným „newspeakem“. Vinnými nejsou vinní, nýbrž nežádoucí a u mocenského koryta budou sice vždy ti, kteří něco vědí, ale na druhé. Nic není jisté, konec, jenž může být stejně tak novým začátkem, čekejte kdykoliv. Bohdalová i Brzobohatý hrají o život (vzhledem k odvážnosti filmu skoro doslova) a jsou to paradoxně oni dva, kdo si jedou nejvíc po krku. Riziko nepřichází zvenčí, už dávno je vevnitř. Karel Kachyňa přispěl do trezoru napínavým, nadčasovým filmem, který má své místo po boku Nicholsonovy Virginie Wolfové, stejně tak Coppolova Rozhovoru. 85% Zajímavé komentáře: Radek99, Morien, sportovec, Aidan, Jansen ()
Galerie (13)
Zajímavosti (25)
- Na schodišti za prezidentem Novotným (Gustav Opočenský) stojí tehdejší představitelé Národního výboru v Kroměříži. (otík)
- Odvážné politické drama Karla Kachyni bylo realizováno v době sovětské okupace - ihned po dokončení byla zakázána jeho distribuce. Teprve v roce 1990 se film objevil v klubových kinech a později také v televizi. (Elisebah)
- Hneď ako bol film po okupácii "spriatelenými vojskami" dokončený, zmocnili sa ho sovietski ideológovia a uvádzali ho len v strážených projekciách ako doklad československej kontrarevolúcie. Na Kube platí ale jeho zákaz stále. (Raccoon.city)
Související novinky
Letní filmovou školu odstartuje Bod obnovy
Letní filmovou školu slavnostně zahájí v sobotu 29. července na české poměry nadstandardní žánrový snímek Bod obnovy. „Přesně po 60 letech (!!!) od premiéry legendární Ikarie XB1 se česká… (více)
Bořivoj Navrátil: 1933 - 2011
Po dlouhé, těžké nemoci zemřel dlouholetý člen činohry Národního divadla herec Bořivoj Navrátil. Kroměřížský rodák studoval na ekonomické škole v Jihlavě, následně na brněnské JAMU, kde absolvoval v… (více)
Pravý poklad se občas nedočká toho pravého zacházení, které by si po právu zasloužil. Ucho Karla Kachyni si jízdenku do trezoru na 20 let zajistilo už svým tématem a především dobou svého vzniku. Všichni angažování poměrně riskovali, ve finále ovšem realizace filmu zlomila vaz především spoluautorovi scénáře, autorovi původní filmové povídky i častému spolupracovníkovi Kachyni Janu Procházkovi. Procházka byl po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl jako autor zakázán, stal se obětí štvavé kampaně proti svojí osobě a po úmrtí na rakovinu v roce 1971 ve věku pouhých 42 let se stal jedním z mnoha, kteří se pravého ocenění dočkali až po sametové revoluci. Ucho se ostatně též mohlo pravého uznání a především významného statusu až po roce 1989. Minimalistický prostor i obsazení, přesto velká muzika. Přesně takové Ucho Karla Kachyni je. Jeden z vrcholných zážitků československé kinematografie, který výtečně pracuje s atmosférou, klaustrofobii, paranoiou a především vedením dvou herců stěžejních herců. Tehdejší manželé Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová se tehdy chopili o poznání komplexnějších postav, než se mohlo zdát, kdy přeci jen strach dělá svoje. V době svého vzniku mohlo jít o film, který by reflektoval každodenní strach mnoha občanů, po roce 1989 šlo už jen o vzpomínání na nemilou dobu, která byla (alespoň do velké míry) již pryč. Právě fakt, že přisluhovačům formálního totalitního režimu u nás není konec a praktiky jako právě tajné odposlouchávací nařízení se dodnes používají, ovšem přeci jen v Uchu zanechává nádech aktuálnosti a tím pádem ještě o ždibec větší sílu. Sám Jan Procházka býval členem Komunistické strany Československa, kdy zkušenosti s ní otisknul právě do příběhu o náměstkovi ministra Ludvíkovi. Už samotným tématem pochopitelně musel tehdejší cenzory film pobouřit, komunistům ovšem Ucho nedělá milé jméno například už na večírku, který události filmu rozběhne a kde je naprosto očividné, že nezáleží na funkci, člověk může jednou nepatrně zaškobrtnout a vše je ztracené. Leckdo by mohl namítnout, že se Kachyňovi podařilo uplést z hovna bič, to by bylo ovšem troufalé. Ucho totiž možná není opulentní a vystačí si na povrchu s malém, pravá síla tkví ovšem právě uvnitř, přesněji v tom, jak skutečně graduje atmosféra téhle nepříjemné psychologické podívané, kterou upevňuje nejen neskutečně silný výkon Jiřiny Bohdalové, které by člověk ženu na dně psychických sil z fleku uvěřil. Jak sebevíc poté vlastně může konec působit jako vystřízlivění a spása, na situaci ústředních hrdinů se v podstatě nic nemění. Ucho v podstatě nesází na pravý happy end, minimálně ne happy end v pravém slova smyslu. Těžko se vlastně dá věřit tomu, že by po tak psychicky náročné noci u Ludvíka a Anny náhle skončila paranoia či obavy. Doprovodná hudba Svatopluka Havelky už sama o sobě v průběhu filmu funguje poměrně mrazivě, jde ovšem jen o přimražení již tak nepříjemně mrazivosti. Ucho sice vzniklo v době a na místě, kde muselo automaticky dojít k zákazu, právě například snaha moderních filmařů o nepříjemné zpracování socialismu u nás často tak úplně nedopadá. Dá se přitom snadno věřit, že mnozí tvůrci čerpají právě například z Ucha (i proto, že jednoduše patří mezi elitu normalizačního filmového období), Ucho ovšem pořád mělo tak trochu výhodu v tom, že tvůrci to nepříjemné období zrovna skutečně prožívali. Režijní uchopení Karla Kachyni přitom není kdovíjak okázalé, právě jeho tvůrčí uchopení ovšem ty pocity paranoie umocnilo. Vzpomínání na večírek, kde dochází k nepříjemným detailům na obličej, kdy každá tvář vyvolává tak trochu jinou emoci (a jenom tím podněcuje pocity nejistoty hlavního hrdiny), hravé kamerové pohyby či práce s osvícením a sem tam i obrazovou kompozicí, to je prostě radost. Nejdůležitější je ovšem právě to věrohodné zobrazení klaustrofobie a vedení dvou fantastických herců, kteří před kamerou skutečně dokázali pocit, že si šáhli na dno psychických sil. Při natáčení tak odvážného projektu se nejspíš přeci jen dali nervy krájet. Ze všech trezorových filmů je Ucho jedním z těch nejslavnějších, dost možná právě i proto, že je nejspíš tím nejodvážnějším. Karel Kachyňa sice natočil i jiné velmi povedené záležitosti, Ucho přesto zůstane nejen jeho nejdůležitějším filmem, ale i tím nejpovedenějším.... () (méně) (více)