Tiché místo

"Tiché místo" má tak strašně dobře vystavěný svět, tak skvostně vrstvené vyprávění obrazem a tak precizně budované napětí, až si to člověk ani nechce kazit hnidopišskými a cynickými připomínkami. A že by se jich našla řada, v čele s tím, jak sebevražedné je procházet tímto světem se zpovykaným teenagerem na krku. Jenže o to tu jednak nejde a spíše podobné připomínky vykazují defekty v nás samotných než ve filmu. "Tiché místo" možná pokulhává v konkrétních peripetiích, ale jeho síla čerpá z úchvatně důmyslného využití zvuku coby výrazového i dramaturgického prostředku a vynikajícího promyšleného světa i jeho  postupného představování vyprávěním. A právě jako slice-of-life z tohoto unikátního světa je film pohlcující a fascinující. _____ PS: V kině je to k posrání intenzivní i napodruhé. (16.05.2020)

Přes docela dobře odvedenou “hlesneš - zhebneš” myšlenku prostě není můj šálek. Hipster hippie nasáklá rodinná vztahovka hraná přepjatě jak na Oscara, dramatický rození, spousta brečení a nezávislácký duchaplnosti... přičemž tu aspoň jakž takž často straší počítačová alieno-arachnidí svině, stopáž není předlouhá a <3 u moment i mě dojal... chci prostě drsnější, zlejší a šťavnatější. Plus tyvole, kéž by někdo platil radši maskéry než tým grafiků a podnítil SFX monstra (duši) zpátky do hororů. (01.07.2018)

Tiché místo je především vynikající psychologické drama o ztrátě (někoho blízkého, vlastního hlasu) a nemožnosti dát průchod prožívané bolesti (která ale může být proměněna v sílu, na čemž je zčásti založeno finále). Postavy musí všechny emoce držet v sobě, což akorát prohlubuje trauma. Jejich zdroje a projevy radosti, které by jim ulevily, jsou výrazně omezené. Oddat se hře, na které je založená dnešní společnost (protože nechceme jenom konzumovat, ale zároveň se bavit), znamená riskovat život. V tomto ohledu jde o antitezi dystopie Ready Player One, která ukazuje společnost oddávající se již pouze a jenom hře. K první tragédii dochází kvůli hračce, k další málem dojde při hraní deskové hry (příznačně jde o Monopoly – slast z nakupování si postavy mohou dopřávat pouze touto cestou). Tančit můžou partneři jenom se sluchátky v uších, jinak je použití technologií, na nichž jsme dnes tak závislí, takřka vyloučené… Přestože ve filmu skoro není dialogů, zásluhou znamenitých herců, informací rozesetých v mizanscéně a toho, jak postavy v určitých situacích reagují, po celou dobu chápeme, co hrdinové prožívají a oč jim jde, v čemž spatřuji hlavní výlučnost snímku. Ukazuje, co se již mnozí režiséři během (necelých) sta let zvukové kinematografie odnaučili – jak psychologicky vrstevnatý příběh lze vyprávět beze slov. Díky zaměření na postavy nachází své opodstatnění pomalejší prostřední část, ženino rozhodnutí počít dalšího potomka (zaplnit prázdnotu) i některé lehce sentimentální momenty (které jsou ovšem rušivé pouze při aplikování čistě hororového čtení). Jako horor je Krasinského film stále znamenitě zrežírovaný a skoro nám nedá vydechnout, byť využívá poměrně známých triků a málokdy nabere odvahu být opravdu bez zvuku. Nejen svým obsahem, ale i stylem tak v zásadě potvrzuje, že američtí filmaři mají z máločeho takový strach jako z absolutního ticha. Tiché místo proto není tolik pozoruhodné prací s tichem, jako hladkým propojením základní podmínky pro přežití v daném fikčním světě (nevydávat žádné hlasitější zvuky) s tím, co postavy prožívají. Skutečnost, že film končí v tom nejlepším (aniž by vyvolával pocit, že něco zásadního nebylo vysvětleno), mne přiměla přidat k jasným čtyřem ještě pátou hvězdičku. 90% (24.04.2018)

Tiché místo je předně nepřiznanou vykradačkou Malermanovy prvotiny V pasti, včetně těhule ve středu dění a intenzivního porodu coby katalyzátoru událostí, jen namísto (ne)viděného se zde pracuje se (ne)slyšeným. Nutno ale podotknout, že vykradačkou výbornou. Johnovi Krasinskému se podařilo vytvořit skvostnou atmosféru, kdy důmyslným střídáním absolutního ticha se zneklidňujícími zvuky produktivně drží diváka v konstantním napětí a díky skvělým hereckým výkonům a Beltramiho melancholické hudby ho rovněž nechává plně prožívat (tichá) traumata svých postav. Celkové tísnivosti, ať už té vnitřní emocionální či oné vnější z neznáma, výrazně napomáhá i rozdělení filmu do tří v podstatě samostatně fungujících segmentů, přičemž každý z nich si udržuje vlastní tempo s postupnou gradací a důrazem na odlišné významy. Zamrzí snad jen to, že Krasinski nezůstal u tíživějšího (diváckého) strachu z neznáma a neviděné hrozby mnohem déle, ale že naopak odhaluje své tvory až příliš brzy. (04.05.2018)

Nemám nic proti tomu, když je potřeba udělat určitý "leap of faith" a přijmout u filmu pár nesmyslných premis, aby jeho koncept mohl fungovat. Tím spíš u hororů. Nicméně jak celkový koncept, tak i jeho manifestace v jednotlivých scénách vyžaduje u Quiet Place absolutní nemyšlení publika na úrovni, kdy si nejde vytvořit skutečně pevnou představu o světě. Bylo by zajímavé, kdybych jako divák mohl přemýšlet o tom, jak mohou hrdinové té věčné nástraze hluku uniknout, ale to dělat nemůžu, protože jakákoliv logika je z okna a svět se podle vlastní premisy beztak nechová. Monstra jde ostatně porazit tím prvním způsobem, který by musel každého napadnout, a přitom to nenapadlo doposud zřejmě nikoho na planetě. A vzhledem k tomu, že ten film není ani nějak zvlášť natočený, tak za mě nuda. Špatně propracovaný zajímavý koncept - nic víc. (03.06.2018)