Polnočná omša

Strhující drama rodiny Kubišových mě nenechalo vydechnout, snímek od prvních minut až do úplného konce vytrvale stupňuje napětí. Pod jednou střechou se na Štědrý den roku 1944 hraje o vše, o rodinu, o život. Střet bílých Vánoc a masakru partyzánů, jejich rodinných přílušníků, včetně dětí, mrazivě demonstruje zrůdnost války. Výborní herci (za všechny pánové Chudík, Mistrík, Hasse) a k nim pro mě úplně neznámá Margit Bara, ovšem její komplikovaná postava byla výtečně ztvárněná, plus velmi dobře zvolený hudební doprovod a silný příběh, kterému čas vůbec nic na naléhavosti neubral. "A ja som si myslela, že všetko toto svinstvo môžeš vyzliecť spolu s uniformou..." (31.03.2018)

Okrem skvelého príbehu ide aj vystihnutie Slovenska v kocke. Pod jednou malou strieškou sú nútení vzájomne kooperovať rôzne povahy, národnosti, idey. Pretože každý každého pozná a veď napokon sme tu všetcia jedna veľká rodina. A tak sa gardista bratá s ideovo opačne naladeným rebelom, nacista s umiernenými inteligentami. Pospolu sa stretajú v rodičovských dvoroch pri príležitosti sviatkov a ceremónií. Všetko s láskavým požehnaním Cirkvi, ktorá urobí pre dietky Božie naozaj čokoľvek. Svojich barančekov miluje bezhranične a tak ich v zlomových chvíľach často neváha obetovať na oltár Svätej inštitúcie. Každý udatne plní svoju ideovú rolu a zároveň - veď sme jedna rodina - v čomsi poľaví. A aby tie vnútorné rozpory dokázali ľudkovia v sebe prekonať, tak mohutne a nahlas pijú a spievajú. Nuž a tí, čo im pitie nešmakuje, tak aspoň podvádzajú, aby neboli ochudobnení a ochutnali trošíčku slastného ovocia zo stromu poznania tisícorakých rozkoší. (22.08.2014)

Jsou filmy, které dokáží člověka svou výpovědí totálně "zmasakrovat". Polnočná omša, slovenský snímek českého režiséra Jiřího Krejčíka, mezi takového filmy bezesporu patří. Už ze samotného úvodu uvozeného vánoční koledou, v němž jsme svědky zmasakrování slovenských civilistů (mužů, žen i dětí), jde člověku mráz po zádech. Říká se, že "vánoce jsou svátky klidu a míru". Když jsme ale v tomto snímku svědky situace, při níž nacistický důstojník na návštěvě v rodině Kubišových hraje a zpívá koledu Tichá noc, zatímco v podkroví jejich domu ošetřují jejich uprchlého syna partyzána, těžko se lze ubránit pocitu naprosté absurdity. Stejně absurdní je vyznání, které onen důstojník sděluje Kubišovým u štědrovečerního stolu: "Já na Pána Boha věřím, ale spoléhám na našeho vůdce." Atmosféra u tohoto stolu by se přitom v tu chvílí dala doslova krájet. A když pak během půlnoční mše, za zvuku varhanní hudby a zpěvu koledy "Narodil se Kristus Pán, veselme se..." dochází k tragickému vyvrcholení celého filmu, je člověku skoro do pláče. (13.04.2017)

Jozef Kroner tu vyzerá podobne, ako v Tisícročnej včele a to tie dva filmy od seba delí 21 rokov. Wtf? Niektorí ľudia vyzerajú mladšie, než ako v skutočnosti sú a niektorí naopak a to bol zrejme aj Kronerov problém. A samotný film? Pojednáva o konci druhej svetovej a pripomína skôr divadelnú hru (veľa hercov na pomerne malom priestore). Na tom nie je v podstate nič zlé, konštatujem to len ako zaujímavosť. Herci podávajú kvalitné výkony (vrátane Chudíka, ktorého som nikdy nemusel) a celé je to hlavne ku koncu (popretie syna) veľmi silné. (18.12.2017)

Uf, to zas byl psychologický nářez a pořádně drsná výpověď o ne až tak známém tématu Slovenského národního povstání. Engelchen se mi líbil ještě o kousek víc, ale i místní popravy civilistů hned v první scéně tedy byly něco příšerného. Další parádní československý film z šedesátých let. Toto období je opravdu úžasná zásobárna. 90% (01.03.2022)