Svědomí

Plakátově moralizující černobílá agitka, v níž se toliko zjednodušeně a beze stopy humoru či nadhledu ilustruje hlavní heslo, že když se něco provede, tak se to má přiznat, a čím dřív, tím líp, protože jinak se člověk udusí zevnitř - a vnější okolnosti ho stejně prozradí.  A taky, že nevěra se nevyplácí. Idylizace spořádaných manželství a klidu v rodině, kde muž chodí do vážného zaměstnání a žena doma s malým děckem vaří a uklízí a čeká a dělá si starosti a ničemu nerozumí. Herecky toporné a mizerné, dialogy jako z příručky, jediný trochu uvěřitelný a trochu zajímavý výkon podal ten kluk. *** Dobrý komentář: Matty. *~ (21.02.2022)

I když jsem tento film viděl cca jako desetiletý, zapůsobil na mne tak, že si ho stále pamatuju. Nehoda, boj otce se svým svědomím, boj o důvěru svého syna, stále větší úsilí se nezhroutit. Nakonec to přiznání může působit jako vysvobození. Film s takovým tématem a přitom nemoralizuje. Podepisuju komentář NinonL. Jen cynismus nedovoluje tvořit takové filmy dnes. Čímž zároveň odpovídám i těm, kteří neváhali a proměnili komentář v politické bojiště. Kolik tedy takto důležitých a silných filmů vzniká v době tvůrčí svobody. V porovnání s tím, co se může, je to, co se v kinematografii realizuje, tristní. (13.10.2017)

Jó, svědomí je sviňa - a Svědomí to hezky znázorňuje. Místy možná až příliš pohodová atmosféra a ve finále něco jako pohádková morální poučka pro mladé, ale takhle vkusně a zajímavě natočit natolik triviální námět není vůbec jednoduché. Krejčík to režijně zvládl na jedničku, pod hrdinou postupně přikládá dřevo na oheň a pomáhá si velmi vynalézavým vizuálním vyprávěním (ta panenka nebo zapomenutá rukavice jsou jak z filmu od Hitchcocka). Herecky také bez větších výhrad, hlavně syn mi vůbec nalezl na nervy a svou složitou úlohu vystřihl parádně.. (05.10.2018)

Je to možná příliš Dušínovské, ale čím méně máme Dušínů v reálném životě, tím více jich potřebujeme alespoň na plátně, abychom mohli bláhově doufat, že někoho inspirují. Pro mě je tento film krásnou baladou z doby, kdy lidé uznávali hodnoty jako čest, odvaha, schopnost přijmout zodpovědnost, pravda a spoustu dalších dávno zapomenutých dříve nesmírně důležitých atributů lidského života. Dnes, když společnost zaměnila morálku za výši konta, může jednání Jirky a jeho táty někomu připadat směšné, nás staromilce však zahřeje na duši. (25.10.2019)

Krejčíkova definice svědomí je jednoduchá a čistá. Následují SPOILERY: Čest a bezúhonnost jednoho muže, říkejme mu Karel, je jednoho dne vystavena příležitosti, která dělá zloděje. Rozuměj krásné mrše, kterou není třeba nijak zvlášť přemlouvat. A veškera proklamovaná a do té doby dodržovaná morální pravidla se roztékají s živočišnou touhou v  potu a dalších tělesných tekutinách. S tímto zaškobrtnutím  by si však Karel a jeho od této chvíle už jen "čest" zřejmě bez problémů poradili jako s otravnou bzučící mouchou, kterou lze jednoduše odehnat. Na scénu však záhy přichází mnohem těžší kalibr a když se svou chvilkovou "milou" srazí automobilem malého kluka a z místa nehody ujede, inu to už se  moucha mění ve řvoucího tygra s drápy zatnutými do masa a drásá a drásá.  Ale i s tygrem by si po přiznání manželce a s její podporou nakonec Karel "poradil". Nemít synka, jenž na něj vzhlíží a při zjištění, že jeho božský otec je zbabělý křivák, mu nehodlá odpustit. Karel tak konečně svému svědomí podlehne a v očích svého syna se opět stává hrdinou... Lehce ironizující parafráze zápletky i rozuzlení, ale jsem rád, že nepíšu komentář hned po projekci. Emoce, které ve mně tenhle film vzbudil, by se zřejmě docela vulgarizovaly, nikoliv jen chladně ironizovaly. Krejčíkovi se dokonale podařilo vystihnout konflikt  společensky propagované morálky a vlastní zkušenosti s morálním dilematem.  A ve své podstatě obnažil i to naše lidství, jenž mívá spoustu přívlastků a ty negativní dokáže téměř každý z nás jednoznačně odsoudit či se od nich distancovat. Minimálně do doby než pohlédne do zrcadla ... Dlouho jsem přemýšlel o všech aspektech a morálce osob v tomto příběhu a nakonec můžu říct, že nechci soudit a nebudu žádného z nich. Ač jsem fandil oné naivní spravedlnosti, společenské normě či chcete-li obecným principům morálky, tak chápu z pohledu člověka, tedy té subjektivní roviny  i tu krásnou mrchu Kačírkovou, která zřejmě jednala na první pohled nejpodleji, chápu manželku, která se cítí zrazena až prozrazenou nevěrou svého muže a nikoliv jeho útěkem od zodpovědnosti za fatální nehodu a konečně chápu i samotného Karla, který  čelí dosud nepoznané životní situaci. Pohled do očí obviňujícího potomka je pak krásnou představou konečné katarze našich strastí s vlastním svědomím, ale kapku naivní, bohužel. Za sebe jsem ale moc rád, že Karlovi to stačilo. Krásný film a pět rukaviček zapomenutých v hotelu. (23.05.2021)