Rudovous

Velice strhující snímek z prostředí nemocnice pro chudé a strádající. Nežil jsem v té době, takže nevím, jak věrně Kurosawa vystihl tehdejší názory na svět nebo nálady, ale jestli to tak, jak to popsal, bylo jenom z půlky, tak bych tam nechtěl žít ani za nic. Tři hodiny dlouhý epos mě ani v nejmenším nenudil a množství příběhů z různých prostředí jenom zvyšovalo, s přibývajícím časem, můj zájem o osudy lékařů a pacientů. Klasicky vynikající Toshiro, jehož postava byla trochu upozaděná, ale to ani v nejmenším nevadí... na malém prostoru rozehrát tak obrovský koncert. Bravo mistře... (22.12.2008)

Přepsáno v listopadu 2018. Rudovous je dalším moralizujícím dramatem z dílny Akiry Kurosawy, svému ideálu humanismu neúnavně staví další filmový epos. Sice se opět nevybíravě útočí na strunu soucitu, chudoba se kreslí v potemnělých barvách zmaru i ztráty důstojnosti, upozorňuje na složité postavení žen v tradicionalismu uzavřené patriarchální společnosti, tragédie dostává svůj antický rozměr, naštěstí soubor srdceryvných příběhů není pouze lacině uvědomělým moralizováním politické korektnosti. Tradičně silné jsou obrazy, v kompozicích se odhalují drobná tajemství života. Příjemně působí i decentní nadhled, je to snaha o uvědomění si podstaty lidskosti a harmonické sounáležitosti v celku společenství. Hlavní postavou humanistického apelu je Dr. Noboru Jasumoto (příjemný Júzó Kajama), mladý, nadějný a ctižádostivý lékař na počátku své profesní dráhy. Cesta ke spokojenému životu vede přes očistu vlastní duše. Bodavý pocit ublíženosti se dětinsky vzteká na celý svět. K pochopení se určila léčba šokem, smysluplnost života přijímá novou výzvu po překonání vlastní omezenosti. Lidskost je již téměř na dosah. Lidumilným vzorem je Dr. Kjodžō Niide alias Akahige - Rudovous (sympatický Toširó Mifune), přednosta tokijské nemocnice pro chudé. Na první pohled přísný despota naslouchá svému okolí a podává pomocnou ruku všem potřebným. Pro chudé i své podřízené je modlou i spásou. Důležitou postavou je Sahači (Cutomu Jamazaki), na smrt nemocný kolář s dobrotivým srdcem a tajemstvím vlastní vášně a životní touhy. Ani smrt nemůže zabránit naplnění. Hlavní ženskou postavou je Osugi (příjemná Reiko Dan), skromná a svědomitá ošetřovatelka bohaté pacientky s plachým probuzením vlastní romantické náklonosti. Velmi výraznou postavou je Otojo (pozoruhodná Terumi Niki), dospívající dívka, vyrvaná na poslední chvíli neúprosným spárům osudu nevěstky. Z dalších rolí: Sahačiho nejkrásnější i nejbolestivější vzpomínka Onaka (Mijuki Kuwano), Osugina pacientka s narušenou psychikou po otřesných zážitcích z dětství (zajímavá Kjóko Kagawa), odcházející Noboruův předchůdce Genzo Cugawa (Tacujoši Ehara), osudem soužená vražedkyně Okuni (Akemi Negiši), malý mrštný zlodějíček Čodži (Jošitaka Zuši), upřímně snaživý Dr. Handaju Mori (Jošio Cučija), nesmiřitelná kuplířka Kin (Haruko Sugimura), v osamělosti umírající Okuniin otec Rokusuke (Kamatari Fudžiwara), Noboruova noční můra Čigusa (Jôko Fudžijama), její laskavá sestra Masae (Jôko Naitô), či dobromyslné nemocniční kuchařky (Reiko Nanao, Imari Cudži, Akiko Nomura a Sue Mitobe). Rudovous je filmovým morálním rozhořčením. Naštěstí si udržuje styl jedinečných obrazových staveb a míra vkusu účelového podbízení nepřekračuje únosnou mez snesitelnosti. Díky za obrazovou výpověď! (03.07.2009)

Viděl jsem to kdysi a no a pravdou je, že zase až tak mě to tolik nebavilo, přesto jsem si řekl že to s odstupem času budu muset vidět ještě jednou. Nu tak se i stalo (Díky Japonské velvyslanectví na Slovensku) a nutno říct, že úžasné. Pravda některé scény působily pořád dost pofidérně, off-topic bitka byla pořad dost off-topic, přesto je to vážně skvělý film, jen jsem si po čas filmu kladl stále jednu otázku. Musel si Toshiro Mifune kvůli roli obarvit vousy nebo ne? (03.03.2011)

Jednoduchá myšlenka předkládající společnost dobového Japonska pohledem nově příchozího doktora, který se začíná učit v praxi u Rudovousa. Ten ho přes jeho počáteční odpor začne přibližovat realitu chudých lidí, různé záhyby společnosti i lékařského řemesla (soudce, tvrdé praktiky v městském domě, ...). Kurosawa zde podle mě naprosto přehání a jednoduchou myšlenku přiblížení stavu sociálně nejslabších a všech vazeb od politiky až po rodinné vztahy přenáší do tříhodinového eposu, který nejen nemá pořádné tempo, ale jehož atmosféra sází na divákovu fascinaci (v které se má odrážet i fascinace nového doktora, který stejně jako divák poznává "realitu"). Pro milovníky AK povinnost, pro ostatní nebezpečná věc, která v mých očích připomíná Kubrickova Barryho Lyndona... a přináší ještě o chlup horší pocit z výsledného díla. PS: Kulmon píše ve svém komentáři, že se film natáčel dva roky, pro mě subjektivně také dva roky trval... (07.07.2012)

Z toho mála fakt o Kurosawovi, která jsou pro mne dostupná, se zdá být zřejmé, že tento film svým způsobem jakoby uzavíral režisérovo dílo. Jeho hlavní téma, za které lze považovat stopování modernosti a lidství v novějších japonských dějinách (v zásadě nejde před éru šogunátu, tj. jen výjimečně pod rok 1600), je v tomto případě aplikováno na péči o nedotknutelné, ty z nejhlubšího dna japonské společnosti. Kurosawovo nahlížení za kulisy slov gejša, šintoismus, samuraj, bonzaj je důsledné a ve své břitké kritičnosti poprávu nemilosrdné. Hloubka a důkladnost jeho introspektivy jsou mimořádné a ovlivňují i pojetí děje, které se z evropského hlediska může jevit jako zvlášť statické. Na hodnotách a přínosu filmu to však pro zasvěceného diváka, připraveného naslouchat i vnímat, nemění nic. (27.08.2007)