The End of the F***ing World

„Jmenuji se James, je mi 17 a jsem si celkem jistý, že jsem psychopat.“ Takhle začíná jedna z nejoriginálnějších road-movie poslední doby. Originálnost spočívá v tom, že krutě přesně vykresluje svět dospívajících, se všemi hrůzami, nejistotou, strachem a vztekem. Pichlavá romance dvou looserů postupně odhaluje jejich rodinné zázemí a důvody, proč jsou takoví, jací jsou. Jejich dosavadní zkušenosti se světem jsou většinou na prd a oni ještě nemají zmáknuté obranné mechanismy. Ještě ke všemu - k neuvěřitelně siným hereckým výkonům - mi oba dva připadali mladší než sedmnáct. Nejenom sexem: někdo se k němu hrne, jiný to odkládá. Ale i celkovým postojem k smutně praktickým stránkám světa. Oba byli jak děti. _____ Proto čtu Alyssino zuřivé: „Všechno stojí za hov…“ ve skutečnosti takhle: „Všichni mi říkají, že já stojím za hov… možná mají pravdu.“ A Jamesovo: „Chci někoho zabít,“ překládám jako: „Chci něco cítit.“ Ona se obrnila vztekem, on rezignací, protože jiný způsob obrany zatím neumí. A takhle outsiderská dvojka si klestí cestu dalšími hrůznými zážitky, které ale nepostrádají drsný humor. Společně se vydávají na útěk, ze kterého už není – myšleno emocionálně – návratu. Proto doufám, že další řadu už nenatočí. ___ Přidejte si záměrně super ironický americký feeling, perfektní dialogy, gradaci scén, dobrý soundtrack a i takové drobnosti, jako je Jamesovo oblečení, kterého poprvé vidíme v černém, jako prototyp mladistvého podivínského vraha, aby nakonec skončil ve vesele pestré havajské košili. ______. Škoda, že se podobné seriály nevysílaly, když bylo sedmnáct mně. Necítila bych se tak vyloučená. (15.02.2018)