Vzpomínky na hvězdný prach

To ráno jsme šli na procházku  Pak jsme šli zpátky do bytu, jen tak si hověli.   A já pustil desku s Armstrongem, muzikou která mě čím dál víc dostávala. A bylo mi moc dobře. Asi šlo o propojení toho všeho, jak  hrála muzika, povíval vítr a Dorie mi připadala nádherná. A na jeden letmý motiv jako by vše do sebe perfektně zapadlo. A já se cítil šťastný.  Zvláštní, jak mě ta prostá chvilka  na chvíli velmi zásadním způsobem posunula někam úplně  jinam. Tahle mikro vzpomínka z Woodyho filmu ve Woodyho filmu prostě stála za citování. U Woodyho a Zločinů a poklesků jsem si jakožto klaun a  věčné dítě najednou přišel jako intelektuál, co chce s Woodym diskutovat o filozofických otázkách. Ok, teď si zase příjdu jako naprostý cinefil.:D Woody se tady toho pořádně obul. Kombinuje realitu, sny, filmy a minulost dohromady. Myslím, že se i mnoha dalšími komentářemi táhnou výtky na zmatenost, která z toho plyne. Ano, na první dobrou to možná dělá problém všechno pobrat.  Také jsem našel teorii, že když uvidí hlavní hrdina mrtvého kralíka, pohled na smrt ho přivede k sérii myšlenek a od té doby se celý film odehrává v jeho mysli. Ani tenhle komentář mi nejde napsat moc souvisle a bude to snad ještě větší tok právě probíhajíích myšlenek než obvykle (:D) No, každopádně snový film tohle je určitě a nejen když si to člověk představí jako sen, tak je to ve správné náladě svým způsobem fascinující a tentokrát řekl bych, že i dost úmělečtější než jiné Woodyho filmy. Ale  i tentokrát jsem se pohyboval na vlně, že i když by mi ne třeba vším  úplně sedl a jsem tam i naštval, nakonec se vždycky objevil nějaký úžasně skvělý prvek, který mě dostal do letargie (ostré subjektivní pohledy na davy fanoušků  a žadatelů - skvělý nápad! Rozhovor s mimozenšťany - vida, tak mě konečně někde bavil sci-fi prvek...:D atd., )  Velmi časté jsou sklony si Woodyho  filmy spojovat s ním samým, ale on se dušuje, že si svých fanoušků  naprosto váží a tento film vůbec nemá být o něm. Šlo mu jenom o to zobrazit úspěšného člověka, který i přes to  nemusí být   šťastný. No, povedlo se.  Však mě z úplně celého úplně nejvíc mě zasáhl ten moment citovaný v úvodu.  Člověk může mít všechnu možnou slávu, ale i tak nejradši vzpomíná na  malý nenápadný  radostný  okamžiku života z jednoho  pěkného dne, kdy měl najednou naprostý klid  a všechno mu najednou přišlo skvělé. Jako  by právě v takových chvílich   byl ten  ten pravý smysl života. Co se týče té otázky, o jak velkou jde skutečnost/fikci/mystifakci, tak je je opět zajímavá a dává filmu další rozměr.  Snad jen v těch ženských hrdinách, které tentokrát nehrály žádné Woodyho dvorní dámy jsem se trochu ztrácel. Někteří zde píší, že Vzpomínky na hvězdný prach docenili až později. Doteď si vzpomínám, že takový pocit jsem měl loni u Anne Hallové a byť u Vzpomínek necítím až tak obrovské pochopení jako u jednoduše geniálních Zločinů a poklesků, tak bych si je neměl problém zopakovat velmi brzy a ne až se dostanu do věku hlavního hrdiny a osobní krize (:D). Ta atmosféra byla vážně skvělá, k tomu tradiční skvělý humor a myšlenky. Co se týče úvodní slavné scény s vlaky, není co dodat. Pro mě určitě druhý vrchol. Pokud   byly Zločiny a poklesky jeden z nejlepších filmů, co jsem viděl, tak tahle pasáž je zase možná jedna z nejlepších scén, co  jsem kdy viděl...Aneb někdy se nejde dostat do vytouženého vlaku lidí. Brilantní podobenství. Ale  do vlaku se  pětihvězd se Woody u mě bez problémů už popaté dostane.:-) (28.05.2022) (méně) (více)