Modrý samet

Velice kvalitní atmosférická detektivka... ale nic víc než detektivka. Lynch si hraje s obrazem i zvukem a dává tu nezvyklé (nechci psát vyšinuté, to nikoliv... většinou) podtexty téměř do všeho, nicméně pořád se drží intencí thrillerového žánru, "jen" s výrazně propracovanou psycho(pato)logií postav. Ovšem s tím že je to celé místy až příliš rozvleklé. 8/10 (12.12.2009)

Lynch jedoucí na čtvrtinu plynu stvořil vizuálně naprosto nezajímavý film. Hooper se poprvé objeví asi až v polovině snímku, ale vyplatilo se na něj čekat. Jeho Frank je úplný mazlík. Ostatní postavy jsou nezajímavé. MacLachlan srdnatě zabojoval o Zlatou malinu. Kdybych nevěděla, kdo je autorem tohoto filmu, přisoudila bych ho spíše Coenům, kteří si u něj vybrali docela slabou chvilku. Díky Dennisovi Hooperovi vznikl alespoň průměrný film. (28.01.2020)

Blue Velvet je asi tak na půli cesty mezi normálním filmem a normální Lynchovinou. Když se v něm člověk snaží najít nějaký hlubší význam, nepodaří se mu to, neboť ta jediná velká zdejší teze není vůbec ukrytá, ale naopak viditelně vystavená a je až překvapivě banální. Této banalitě však neodpovídá film samotný, který se snaží tvářit sympaticky zvrhle a podivně. Ale narozdíl třeba od Lost Highway vůbec podivný není. Velký podíl na 4 hvězdičkách má samozřejmě Dennis Hopper v roli maniakálního pošuka, jenž dává snímku nezanedbatelnou část jeho zajímavosti. (06.03.2009)

"It's a strange world, isn´t it?" Tak skvělou aféru kolem jednoho bezprizorního ouška nedokázal vycucat ani Mike Tyson a jeho náhlá chuť něco zakousnout během mače s Holyfieldem. On je v zásadě Modrý samet totiž naprosto běžný thiller. Akorát prohnaný umírněnější, prášky notně utlumenou, hemisférou Lynchovy bizarní imaginace. Vznikla tak běžnému divákovi asi nejpřístupnější lynchovina (tedy odpadají Duna a Alvin). Což však ani zdaleka neznamená, že by to dávalo kdo ví jaký smysl. Stejně jako tento komentář. A teď babo raď co tím chtěl básník říci, že? Možná jen to, že modrá je prostě dobrá i navzdory iritujícímu přehrávání Laury Dern a Dennise Hoppera. Lynch tedy ve výsledku může děkovat hlavně sobě a Badalamentimu. Skoro jsem v pokušení pronést, že druhému jmenovanému především. (23.04.2008)

Postmodernistický klasik Lynch, jedněmi proklínaný, druhými vynášený do nebes, je bezesporu jedním z nejvýraznějších individualistů filmového průmyslu - oprávněně. Originalitě jeho vizí, zvláště pak jejich psychologické a symbolické rovině se vyrovná máloco, pokud vůbec, pročež jsou zdrojem neutuchajícího zájmu a všestranných analýz. Modrý samet, příběh, který mě donutil stát se na dvě hodiny doslova "jedním velkým uchem", není výjimkou. Lynch se v něm zdánlivě ponořil do hloubky libidózních představ a nejprimitivnějších lidských pudů, mimo jiné i do tajů voyerství (podle něj není voyerství zhoubné a chorobné, ba naopak jej považuje za zcela přirozenou a empirickou součást lidské zvědavosti), aby se vyznal do jednoho z nejkrásnějších a nejkrystaličtějších romantických příběhů, téměř až pohádkově magického opojení. A ten zvláštní svět iluzí, nočních můr, lásek i obětí maluje ve všech dostupných barvách (ať už zahřejí u srdce nebo zamrazí do morku kostí), a když už idealizuje, činí tak s takovou grácií, že jsem mu se zatajeným dechem sežral úplně všechno. Modrý samet je VELKÝ film, pozitivní ve svém poselství a (jak trefně poznamenal POMO) duchovně očistný. Z Lynchova bazaru bizarností jde společně s Příběhem Alvina Straighta o nejpřístupnější a nejupřímnější dílo, dílo sametově okouzlující. (30.10.2008)