Reklama

Reklama

Po zničujících teroristických útocích v Norsku se jeden z přeživších, truchlící rodiny a národ semknou za spravedlnost a uzdravení. Podle skutečného příběhu. (Netflix)

Videa (1)

Trailer

Recenze (168)

Radek99 

všechny recenze uživatele

Nechápu tu přepálenou stopáž, 2 a půl hodiny rekonstrukce všeobecně známého činu je opravdu moc... Navíc je ten film příliš idealistický (rozhodně na procedurální drama), když Breivikovi jeho obhájce říká, že neexistuje nikdo, kdo by schvaloval jeho hrůzný čin, nejsem si tím opravdu jist... Plus ta zvolená angličtina, i když tu hrají samí norští herci... Od režiséra s kreditem Paula Greengrasse prostě čekám víc... ()

T2 

všechny recenze uživatele

Rozpočet $20miliónov║ Režisér Paul Greengrass vie dobre zamávať u diváka s takýmito skľučujúcimi témami. V tomto ohľade, ktorý sa týka terorizmu, či mocenského útlaku, nemá konkurencie. Vie sa dostať dosť pod kožu, aj keď v tomto prípade tak diváka nevytrápi. Brutálny útok v meste Oslo a na ostrove Utoya nám ponúkne len skratkovito, za prvú pol hodinu filmu je po všetkom besnení a príbeh sa následne venuje obetiam ich postsyndrómu a súdu bezcitného kata. Príbeh nám zosumarizuje aký je systém krehký a ako rýchlo môže zlyhať. Ako prežíva obeť a ako v pohode si pláva systémom násilník. /70%/ ()

Reklama

Matty 

všechny recenze uživatele

Zdráhám se použít slovo „komplexní“. Takovým je pro mne film nabízející množství protichůdných perspektiv a ambivalentní vyznění. Greengrass ve své faktograficky hutné dokudramatické rekonstrukci oproti tomu pečlivě buduje dvě poměrně jednoznačné ideologické pozice (podobně jako v Krvavé neděli), které staví proti sobě, aby nakonec mohl nabídnout zamýšlené politické vyjádření (odstíny šedi do vyprávění vnášejí akorát výhružky Lippestadovi, které ovšem nejsou více rozvedeny a lze je vnímat také jako prostředek k podpoření argumentu o síle demokracie, která bez ohledu na možná rizika nemůže sloužit pouze těm, kdo si to zaslouží, ale každému). ___ Dobro versus zlo, láska versus nenávist, vyšinutý jedinec versus komunita, která se dokáže díky vzájemné podpoře a spolupráci po traumatu znovu postavit na nohy a čelit zlu. Breivik připomíná svými pohyby, chladnokrevným uvažováním a přesvědčením o vlastní neomylnosti stroj. Pokud se dozvídáme něco o jeho pohnutkách, pak z výpovědi jeho matky, kterou obhájce potřebuje kvůli soudu, nebo díky tomu, že se stává výzkumným objektem pro psychology. Ve scénách z vězení s převahou chladných barev jej z okolí vyčleňuje agresivně červená košile. Traumatizovanému, nejistému a zranitelnému Viljarovi naopak zásluhou flashbacků a subjektivních zvuků „vidíme do hlavy“ a poznáváme jej v řadě situací s jeho nápomocnými blízkými, při nichž dává najevo emoce. Pouze jej nepozorujeme, ale spoluprožíváme to, co on. Namísto „zrádce“, „marxisty“ nebo „příslušníka elit“, jak své oběti paušálně nálepkuje Breivik, poznáváme konkrétního člověka a jeho příběh. Jak jsme upozorňováni četnými paralelami ve způsobu snímáni obou postav, Viljara od určitého momentu nejvíce neohrožují utrpěná zranění, ale možnost, že se stejně jako Breivik začne izolovat od ostatních, přestane sám sebe vnímat jako člena širšího společenství. ___ Rytmus plynulého vyprávění bez zádrhelů je mistrovsky určován množstvím hledisek, mezi nimiž Greengrass stříhá. Po dynamickém začátku, který nabízí plejádu rychle se střídajících pohledů, přichází zklidnění a chvíli sledujeme pouze Breivika a Viljara. Pokud vyprávění odskočí k jiné postavě, zásluhou prologu jsme s ní již seznámeni a víme, jaká role jí v síti vztahů náleží, jakou složku norské společnosti reprezentují. Film po tomto zpomalení a zúžení pozornosti zároveň přechází od jednotlivých činů, zaznamenávaných krok za krokem skoro v reálném čase, k jejich obecnějším sociologickým a politickým implikacím. Ty ovšem stále slouží zejména k podpoření argumentů zužitkovaných v závěrečné soudní při. Učebnicovým příkladem, jak v praxi aplikovat dialektickou logiku, je celý film. Realitu polarizované Evropy se nesnaží vykreslit ve vší její složitosti, ale jako střet dvou principů, což se mu daří velmi věcně a nesmírně sugestivně. 85% ()

POMO 

všechny recenze uživatele

Útok je odbitej v první půlhodině a není tak strhující jak byste čekali, a zbytek filmu sleduje společnost, jak se s událostí vyrovnává. Přeživší klučina s traumatem a jeho rodina, Brejvikův právník a jeho rodina, samotnej Brejvik a soudní proces. Na mistra Greengrasse překvapivě mechanické, nezáživné vyprávění, které spoléhá na hloubku prožitku utrpení ztraumatizovaného kluka v kontrastu s vrahovym šokujícím klidem, podloženým jeho politickým přesvědčením. Nějakou tu myšlenku Greengrass načrtne a jako informační výpověď je film záslužnej, ale co do diváckého zážitku sprostředkování hrůzy z dané události jej konkurent Erik Poppe s jeho Utøya 22. juli přebíjí. ()

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Nejdřív jsem si říkal, proč tento příběh někdo nechal natočit dvakrát, navíc v jednom roce...no a pak jsem si přečetl jméno režiséra a bylo mi to jasné - Paul Greengrass. Téma doslova pro něj. Navíc bych film třeba hodnotil i líp, kdybych neviděl ten původní, který byl dostatečně šokující a hlavně po filmařské stránce totálně excelentní. Ale říkal jsem si, že k úctě k režisérovi to zkusím. No a výhrad by pár bylo. Hlavně ten útok, ten je teda odfláklej šíleně. Jelikož je to ale tak třetina filmu, další dvě třetiny dokáží zaujmout. Je to teda totální citová ždímačka, protože se film zaobírá jak myšlenkovými pochody Breivika, které jsou šokující pokaždé, kdy se objeví na plátně, ale ukazuje i mladé, kteří jeho řádění přežili, ale poznamenalo je to. Na zamýšlení určitě dobré, ale nejlepší je asi závěr, který uzavře kapitolu obětí soudním procesem. Délka by mohla být klidně o nějakou půl hodinu kratší, ale na druhou stranu je to klasickej Greengrass, takže to všechno bude natolik civilní, včetně kamery, že budete mít pocit, jak kdyby se to všechno dotklo osobně i Vás. ()

Galerie (41)

Zajímavosti (11)

Reklama

Reklama