Slunovrat

Čtu a říkám si, že jsme na tom všichni tak nějak podobně. Slyšel jsem, že je to nejlepší horor roku 2019 (ne, jen napínavý a bizarní a trochu dlouhý film). Pomyslel jsem si, že mi to připomíná Rituál (a ejhle, mrknu do zajímavostí a přesně to je tam zmíněno). Takže jo, několika scénami snímek zaujme (úvodní sebevražda, postupné mizení a paranoia, skok ze skály), ale celkově je to fakt průměr a režisérský sestřih nám spoustu věcí objasní, ale zbytečné věci zůstanou, takže žádná změna. 60%. (26.11.2020)

Pro mě stejně vyumělkované, jako předchozí režisérův film. Má to podobný nádech, ten štyl tam je, tentokrát i silný potenciál vynikajícího pohanského hororu, ale Ari Aster hraje prostě jinou ligu, tu zámořskou, proto nám nabízí, pod lákavým hávem dávných severských rituálů, klasickou béčkovou vyvražďovací frašku na americký způsob (hodinové řešení vztahů nevztahů, pak zmizí jeden, druhej, třetí...atd. taky nechybí v partě jeden nigga navíc). To vše s trapně pestrobarevným pláštěm tajemna ve stylu kde si, co si, žádná spojitost, to je jedno...Neuvěřitelně ledabyle odvyprávěno, chvílemi až legrační, dokonce předpověditelné, což je u tohoto žánru asi to nejhorší, zaměřeno spíše na detail roztříštěné lebky a obličeje, než na hloubku obsahu, délku filmu jsem už vůbec nepochopil, je zcela k ničemu...být Švéd, tak se snad i naseru, v této souvislosti mě nepadalo, že v rukou skandinávského režiséra by tento námět dopadl určitě jinak. [Kino Citadela - Litvínov] (19.08.2019)

Všechno, co chcete od pohanského hororu tam je, ale nádavkem dostanete MNOHEM víc. Slunovrat je velmi vynalézavý při zobrazení sjetosti postav. Zároveň mistrně kupí jednu bizarní situaci za druhou, takže v jednu chvíli se smálo celé kino při naprosto groteskní situaci, která předčí leckteré komedie, aby jim úsměv během chvíle zamrzl, protože přijde nepříjemná, emocionálně vyhrocená scéna. A nikdy nemáte jistotu, že tohle už je jako všechno. Fantazii se meze nekladou a i když tak nějak tušíte, kam se děj bude bude ubírat, stejně vás dění překvapí.SPOILER Pátou hvězdu dávám za katarzi hlavní hrdinky. Je skvělé, že jsme nebyli svědky zavrženíhodného barbarství. Naopak. Kruh se uzavřel, rituál je důstojně proveden, což zajistí bohatou úrodu v harmonické komunitě se znovuzrozenou královnou Slunovratu, která jistě zplodí mnoho silných potomků. (07.08.2019)

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)

Nuda v severním Švédsku. Pohanský horor, který je v podstatě analogií k subžánru hororů, v nichž se jedinec/skupina jedinců dostane na odlehlé místo mezi členy náboženské sekty, paradoxně se sektáři i pohané ve filmech chovají podobně a nově příchozí cizinci dopadnou nakonec vždy stejně... Vizuálně pěkné (zajímavá je práce s barvami - bílá je tu použita ve smyslu černé, po asijsku barvy smrti, celé je to extrémně přeexponované atd.), jinak zdlouhavé, nudné a předvídatelné... (04.10.2019)