Larks on a String
Režie:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Václav Neckář, Jitka Zelenohorská, Jaroslav Satoranský, Vladimír Šmeral, Ferdinand Krůta, František Řehák (více)Obsahy(1)
Film Skřivánci na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Dlouhých dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože vypovídal o absurdní realitě české společnosti padesátých let, která měla zůstat navždy skryta. Děj satirického filmu se odehrává na šrotišti kladenských oceláren, jež se stalo pracovním táborem pro ty, které komunistická společnost vyvrhla až na samý svůj okraj a zde je hodlala převychovat k obrazu svému. Vedle sebe se tak sešli prokurátor, který nechtěl pochopit, že právo by se mělo podřídit politickým cílům totalitní moci, adventista, odmítající chodit v sobotu do práce, filozof, nehodlající své myšlení vtěsnat do nových pouček, saxofonista, jehož nástroj byl odsouzen coby buržoazní přežitek, živnostník a řada dalších. O kus dál pracují „kopečkářky“, dívky a ženy, jež jediné východisko viděly v útěku za hranice, který se však nepodařil... Každá postava je poznamenaná tragickým lidským osudem, ale pohled Bohumila Hrabala je hřejivě lidský, plný porozumění a hledající v každé beznadějné situaci jiskřičku naděje. Jeho hrdinové, oblečeni do starých hadrů, se sice hrabou ve starém železe, ale zdají se šťastnější než ti, kteří je sem poslali. Do kin se tvrdě zakázaný film dostal až po jednadvaceti letech, premiéru měl v lednu 1990. Diváci jej až zpětně mohli zařadit do sledu zdařilých adaptací hrabalovských předloh, jejichž tvůrcem byl Jiří Menzel. Na Berlinale 1990 získal hlavní cenu Zlatého medvěda. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (391)
U nás je i nemožné možným....ale kam sakra zmizl ten mlýkář? Možno ten úplne najodvážnejší antikomunistický film, natočený v dobe komunizmu, aký tu máme. Je to skôr vďaka jeho doslovnosti, pretože tých alegórií na systém so skrytými významami bolo v českej novej vlne viacero. Ale som rád, že mi konečne sadol nejaký Menzelov film a nie je to Vesnička. Výborne tu napríklad funguje romantická linka, ktorá je jednou z najsilnejších, aké som mal kedy možnosť vo filme vidieť. Prostredie, kde sa Skřivánci odohrávajú, pripomína akési bezčasé dystopické sci-fi, čím sa zvyšuje jeho nadčasovosť, pretože hocikedy a hocikde môže niekomu začať chýbať nejaký ten mlíkář... ()
O tomhle už asi bylo napsáno vše. Tak jen dodávám, že se mi to také moc líbilo ! Jen abychom se i my zase nedožili toho, že zmizí mlíkař a další.... Když vidím tu fakt mizernou paměť tohohle národa a jeho většinové sklony u voleb volit znovu a znovu tu rudou čeládku.... Jde na mně lehce hrůza. Ano, gulagy by snad už nehrozili, ale podívejme se na Rusko! Rozhodně dávám za 5 ! * * * * * ()
Menzel je můj nejoblíbenější český režisér a ani Skřivánci na tom nic nezmění. Nádherně lehce, poeticky odvyprávěná epizoda ze života "politických provinilců" obsahuje přehršel úsměvných situací, jejichž jádro ovšem zdaleka tolik úsměvné není. Rebelie se tehdy nenosila, svoboda slova taky ne, ale lidství se o vzduch vždy nějak přihlásit musí. ()
Skřivánci na niti rozhodně jsou klenot. Svým vyzněním jsou totiž velice silným a odvážným dílem s morálním poselstvím, které ukazuje rozdíly mezi slušností a zákeřností a to ve velice lidské podobě a tak nějak česky s humorem. Z Menzelových filmů se navíc podle mého názoru, jedná o nejsilnější vizuální zážitek. Již první záběry na šerednou průmyslovou krajinu jsou fascinující a následné scény ze šrotiště nezapřou geniálního kameramana, jenž do filmu vepsal onu všudepřítomnou rezavou barvu. Projevuje se i režisérův cit pro vyznění jednotlivých scén, a to například v momentech kdy političtí provinilci platonicky pokukují po kopečkářkách. Herecké obsazení je samozřejmě bezchybné až po tu nejposlednější roli. ()
Galerie (43)
Zajímavosti (24)
- V roce 1958 už byla novela Bohumila Hrabala „Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet“, podle které byl film natočen, připravena do tisku. Byl však odvolán Ladislav Fikar, ředitel vydavatelství „Čs. spisovatel“ a na jeho místo dosazen prorežimní kádr Jan Pilař, který již připravenou sazbu knihy nechal rozmetat. Uplynulo však několik let, doba se změnila a v roce 1963 tentýž Pilař knihu nejen vydal, ale i předal Hrabalovi nakladatelskou cenu. (sator)
- Režisér Jiří Menzel seděl jednou u Hrabalů v kuchyni a všiml si v truhlíku na uhlí stohu popsaných papírů. Vytáhl je a zjistil, že to je rozepsaný román Bohumila Hrabala, ve kterém už ale chybělo prvních 30 stránek, protože paní Hrabalová si myslela, že je to papír na podpal. Ze zachráněného zbytku použil Menzel do filmu příběh Pavla Hvězdáře (Václav Neckář). (raininface)
- Režisér Jiří Menzel nabídl původně roli ministra Nejedlého (Vladimír Šmeral) herci Stanislavu Neumannovi, který ji nakonec odmítl. (moriaty)
Související novinky
Zemřel Jiří Menzel
Ve věku 82 let zemřel v sobotu večer český oscarový režisér Jiří Menzel, informaci v neděli prostřednictvím sociální sítě zveřejnila jeho manželka Olga. Světoznámý tvůrce, jenž se v posledních letech… (více)
57. ročník Německého Berlinale odtajněn!
Už před několika týdny proběhla médii zpráva o účasti českého filmového hitu Obsluhoval jsem anglického krále v hlavní soutěži německého Berlinale. Ovšem až včera byl konečně odtajněn officiální… (více)
Trezorové filmy. Ty filmy, které komunisté zakázali, dali je do trezoru a na patřičné uznání si tak mnoho z nich muselo počkat až po roce 1989. Na seznam zakázaných filmů se dostali například Spalovač mrtvol Juraje Herze, Ucho Karla Kachyňi či Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného. A také Skřivánci na niti Jiřího Menzela. Ten se po úspěchu Ostře sledovaných vlaků (Oscar za nejlepší cizojazyčný film) rozhodl později realizovat další adaptaci knihy Bohumila Hrabala, kdy měla ovšem tato adaptace problém v době, která vznikla. Adaptace novely Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet musela na 20 let do trezoru. A i když větší popularitu krom Ostře sledovaných vlaků získali i další Menzelovy adaptace Hrabalových děl jako Postřižiny, Slavnosti sněženek a později i Obsluhoval jsem anglického krále, osobně mám nejradši právě Skřivánky na niti. I proto, že jsou nejspíš nejdůležitější. Jiří Menzel jednou prohlásil, že by si Bohumil Hrabal zasloužil, aby se stal světovým autorem. Jeho poetika možná nesedla každému (třeba nad zmíněnými Postřižinami se z dnešního pohledu stahuje černý stín), Skřivánci na niti (které do filmové podoby spolu sepsali právě Hrabal a Menzel) ovšem nepříjemnou a vyloženě zlou dobu 50. let z dnešního pohledu ztělesňují naprosto skvěle. Už samotný název ostatně vychází ze stejnojmenné dětské hry, která spočívá v přivázání kousků chleba na nit a tím ulovení slepic. Komunistický režim zase lákal na vlídnou tvář, aby pak ukázal svou pravou tvář. V době svého vzniku šlo o odvážný film, který jasně kritizoval totalitní režim. A i proto musel rychle do trezoru, z dnešního pohledu jde ovšem dost možná o jeden z nejdůležitějších trezorových filmů. Skřivánci na niti možná vypovídají o tragické době, přesto dokázali být Skřivánci na niti i zábavní a romantičtí a alespoň chvílemi dokázali zapomenout na to, že jde skutečně o tragický příběh, který utvrzuje, že skutečně vypovídá o době. A některé momenty jsou pod úsměvnou fasádou vlastně stejně nepříjemné jako celý dobový kontext. V těch humorných dialozích se totiž skrývala upřímná zpověď, kterou navíc podtrhoval skvělý casting jednotlivých rolí. Především Rudolf Hrušínský a Vlastimil Brodský. Různé postavičky, které skončí na jednom místě a smiřují se s dobou. Příběh víceméně smutné lásky a také ukázka toho, že k přelití poháru trpělivosti tehdy stačilo opravdu málo. Právě scénář Hrabala a Menzela ovšem dokázal onu tragickou dobu přeci jen podat s úsměvným tónem a především chytrým humorem. Když někdo dokáže, že dokáží být věci k pláči vtipné, je to jasná výhra. Skřivánci na niti poté v celkovém střídání nálad a emocí představují takového žongléra, který v přesně daný moment ví, kdy přehodit dál. Ty pravé emoce dokázala v průběhu prodat i kamera Jaromíra Šofra, neodmyslitelně spjat je poté i s každou další Menzelovou adaptací Hrabalových děl (krom Obsluhoval jsem anglického krále) i skladatel Jiří Šust a jeho vždy skvěle padnoucí a přitom vlastně nenápadná hudba. Skřivánci na niti skutečně dokázali reflektovat tehdejší dobu, zároveň předat nějaké to poselství o morálce a spravedlnosti a Jiří Menzel přitom věděl, jak má každá scéna vyznít. Jde přitom o materiál, který se při té kombinaci úsměvnosti a vážnosti snadno mohl rozpadnout pod rukami, výsledek ovšem všichni známe. A na důležitost tohoto filmu by se i přes razantní změny od roku 1969 zapomínat rozhodně nemělo. Vesničko má středisková či Na samotě u lesa jsou možná vděčnější záležitosti, Menzel ovšem ve své kariéře dost možná skutečně nenatočil důležitější film. A především odvážnější. 20 let strávených v trezoru si tak film vynahradil dnešním všeobecným uznáním. Tahle parádní reflexe své doby si jí přitom rozhodně zaslouží..... () (méně) (více)