Skřivánci na niti

Naprosto symbolicky končí Menzelův film dlouhým záběrem na sestup do tmy pod zem – protože takový byl na dlouhá léta jeho osud. Jedna z posledních vlaštovek svobodné kinematografie let šedesátých působí dnes syrovým a nečesaným dojmem – různá kvalita obrazu, prudké střihy, kazy v obraze, to všechno připomíná nucené zapomění, které stihlo Skřivánky. Syrová je však i tvůrčí metoda, kterou scénáristické duo Menzel-Hrabal zvolilo. Drsná báseň ve filmové próze, kde lyrickou část obstarávají neutěšené nájezdy kamery na panorama ocelového království krásné Poldi, tu epickou pak útržkovité a silně stylizované dialogy. Skřivánci na niti jsou svéraznou narativní záležitostí, která jen málo řekne o svých aktérech, hlavní řečí je skvostné herectví všech zúčastněných a pak ještě jakoby záměrně nekomentovaná absurdita, kterou Hrabal a Menzel vytříbeně vkládají do provokativní mozaiky. Ta nežaluje a nepatetizuje, ale ve stylu nové vlny dokumentarizuje a odhalením skutečné podoby věcí, jejich podstaty, vyvrhuje na světlo světa děsivou absurditu 50. let ve vší nahotě. Nalezneme tu paralelu s Hrabalovou poezií (Krásná Poldi) i prózou (Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet), ale i s žalující vypravěčskou neutralitou prozaika Josefa Jedličky (Kde život náš je v půli se svou poutí). Symbolický svět šrotiště, které zrcadlí svojí dob, je okatou metaforou přetavování člověka do amorfních bloků šrotu, výtečně trefené postavy zase odpovídajícím vzorkem společnosti po třídní bitvě... Kolem a kolem jedna z nejlepších výpovědí o prokleté době, která si žádá diváka pozorně vnímajícího. Asi proto se nikdy nestane obecně akceptovanou klasikou. (14.12.2005)

Nehostinné šrotiště Kladenských oceláren 50. let by se mohlo zdát poněkud nešťastně vybranou kulisou pro lásku a úsměvné momenty. Ovšem všude se najdou svérázní lidé, kteří dokáží brát svůj úděl s nadhledem sobě vlastním, tací lidé, které Bohumil Hrabal tolik miloval. A v tu ránu mezi haldami železa začíná vznikat nejjemnější lidský cit a lidské šarvátky získávají nečekané obrátky. Avšak nakonec zmizí vše co bylo alespoň trochu fajn. Světýlko v tunelu (popřípadě v šachtě), které se nenávratnou rychlostí vzdaluje. Vzdaluje se nejen našim hrdinům, ale na mnohem delší dobu se vzdaluje i ve skutečnosti. Hluboký, tísnivý a přesto poetický a něžný film – to jsou Skřivánci na niti. 100%. (05.01.2007)

Uf, absolutně nechápu, jak tohle mohl kdokoli odpovědný, jakkoli byl liberální a atmosféra 60. let tomu nahrávala, tehdy povolit! Jinak doporučuju před shlédnutím filmu navštívit Kladno a dnes volně přístupný areál tamějších hutí, to je pak úplně jiný zážitek! A snad jen že ztvárnění ženského věznění včetně skotačení kopečkářek na palandách před večerkou mi (nejen) z dnešního pohledu přijde poněkud příliš idealizované... (18.04.2021)

Druhý Menzelův celovečerní film dle Hrabalovy předlohy. Po prvních, Oscarem odměněných Ostře sledovaných vlacích, se dostává k tématu komunismu a jeho obětí..samozřejmě však úsměvně. :) Snímek vznikal v období Pražského jara a nebylo jisté, zda se svého dotočení dočká. Dočkal, ale počkal..a to rovných 20 let, než byl veřejně promítán. Do popředí bych vyzdvihl výkon Rudolfa Hrušínského, který filmem proplouvá naprosto lehce, a i když je postavou spíše zápornou, zůstává mi oblíben. :) A klasické stydlivé pohledy Václava Neckáře..však to znáte. ;) (02.05.2007)

Hrabalovo dielo mám rád, Menzel patrí medzi jeho úspešných adaptátorov, Skřivánkov som videl mnohokrát a napriek tomu mi na nich prekážalo viac, než to, čo ma zaujalo. Aj keď vezmem do úvahy obmedzenia doby, vo výsledku cítim figúrkovitosť, topornosť, faloš a množstvo klišé. Posun filmu do formy podobenstva mu hodne ubral z jeho tragikomickosti. Je v ňom príliš veľa postavičiek, z ktorých časť nemohla byť práve pre tento dôvod vykreslená detailnejšie, za hranice sa nepokúšali utiecť iba semaforské krásky, filozofujúci intelektuáli na šrotovisku vytvárajú pre dnešnú mládež nezrozumiteľný kontrapunkt atď. atď. K pozitívam určite patrí Hrušínského postava, eštébácki odchytávači boli desivou podobou Chocholouškových, páčila sa mi záverečná snaha Satoranského o zaradenie sa, Svěrákova postava mala tiež niečo do seba a krátky vstup mladej Věry Galatíkovej naznačuje, aký to mohol byť film, ak by mal jednotné ladenie. Už som niekde napísal, že Hrabal sfilmovaný v Postřižinách, Vlakoch a Sněženkách ma oslovuje oveľa viac, než Hrabal sfilmovaný v Skřivánkoch, Perličkách, Barbarovi a obsluhovačovi anglického krále. Netreba so mnou súhlasiť, je to však moja licencia. (14.03.2011)