Skřivánci na niti

Druhý Menzelův celovečerní film dle Hrabalovy předlohy. Po prvních, Oscarem odměněných Ostře sledovaných vlacích, se dostává k tématu komunismu a jeho obětí..samozřejmě však úsměvně. :) Snímek vznikal v období Pražského jara a nebylo jisté, zda se svého dotočení dočká. Dočkal, ale počkal..a to rovných 20 let, než byl veřejně promítán. Do popředí bych vyzdvihl výkon Rudolfa Hrušínského, který filmem proplouvá naprosto lehce, a i když je postavou spíše zápornou, zůstává mi oblíben. :) A klasické stydlivé pohledy Václava Neckáře..však to znáte. ;) (02.05.2007)

Morálně pokřivená doba v šedesátých letech jistě byla, a nebyla dozajista dobrá. Ale která doba vlastně není morálně nějak pokřivená? Není jí třeba i ta dnešní? Tehdy se jednalo o politickou morálku, dnes se jedná o zkaženou morálku charakteru jednotlivců z hlediska peněz, osobní moci a slušnosti v chování vůči ostatním. Z tohoto hlediska si tehdejší doba a ta dnešní nemají co vyčítat. Morálky jsou jen dvě. Ta dobrá a ta špatná. SKŘIVÁNCI NA NITI na poslední chvíli, ještě před normalizací, věrohodně zachytili osudy hrdinných lidí, kteří se nebáli postavit tehdejšímu totalitnímu politickému režimu zpříma a beze strachu. Co na tom, že pak SKŘIVÁNCI skončili v "trezoru" filmového zapomnění na dlouhou dobu. O to víc nám byli pak milejší, když oprášeni "vstali z mrtvých" a připomněli nám tu hroznou dobu omezování svobodné myšlenky. Jiří Menzel tímto snímkem stvořil "černou knihu" totalitní ideologie. (08.06.2007)

Naprosto symbolicky končí Menzelův film dlouhým záběrem na sestup do tmy pod zem – protože takový byl na dlouhá léta jeho osud. Jedna z posledních vlaštovek svobodné kinematografie let šedesátých působí dnes syrovým a nečesaným dojmem – různá kvalita obrazu, prudké střihy, kazy v obraze, to všechno připomíná nucené zapomění, které stihlo Skřivánky. Syrová je však i tvůrčí metoda, kterou scénáristické duo Menzel-Hrabal zvolilo. Drsná báseň ve filmové próze, kde lyrickou část obstarávají neutěšené nájezdy kamery na panorama ocelového království krásné Poldi, tu epickou pak útržkovité a silně stylizované dialogy. Skřivánci na niti jsou svéraznou narativní záležitostí, která jen málo řekne o svých aktérech, hlavní řečí je skvostné herectví všech zúčastněných a pak ještě jakoby záměrně nekomentovaná absurdita, kterou Hrabal a Menzel vytříbeně vkládají do provokativní mozaiky. Ta nežaluje a nepatetizuje, ale ve stylu nové vlny dokumentarizuje a odhalením skutečné podoby věcí, jejich podstaty, vyvrhuje na světlo světa děsivou absurditu 50. let ve vší nahotě. Nalezneme tu paralelu s Hrabalovou poezií (Krásná Poldi) i prózou (Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet), ale i s žalující vypravěčskou neutralitou prozaika Josefa Jedličky (Kde život náš je v půli se svou poutí). Symbolický svět šrotiště, které zrcadlí svojí dob, je okatou metaforou přetavování člověka do amorfních bloků šrotu, výtečně trefené postavy zase odpovídajícím vzorkem společnosti po třídní bitvě... Kolem a kolem jedna z nejlepších výpovědí o prokleté době, která si žádá diváka pozorně vnímajícího. Asi proto se nikdy nestane obecně akceptovanou klasikou. (14.12.2005)

Krásný film s geniální pointou a množstvím neuvěřitelně silných míst. Po mém soudu o dost lepší než Ostře sledované vlaky... Velezajímavý je zde vztah k literární předloze. Knížka „Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet“ totiž není knihou obsahující ve filmu zobrazený příběh, spíše zásobárna motivů, které se ve filmu objeví. Knihu totiž tvoří sedm povídek, nebo spíše jakýchsi „výjevů“, které obsahují jen určité fragmenty souvislého děje, mají porušenou chronologii (v podstatě stylem subjektivního líčení ve formě jakých si imaginárních vzpomínek) a jsou plné básnivých drobnopisných obrazů. Jednotlivé povídky spolu do jisté míry souvisí, ale spíše jen volně. Nejde zde ani tak o jednotlivé postavy, jako spíše o postižení divné a blbé doby po únoru 1948, kdy bylo „i nemožný možný“. V líčení těchto věcí je kniha značně nemilosrdná, krutá, naturalistická, skoro zálibně se vyžívající v líčení různých „zvráceností“. Vůbec, přitom není vtipná, spíše nesmírně znepokojující... Vztah k filmu je tedy spíše volný a kniha zde není klasickou předlohou, spíše silnou inspirací. Je přitom dobře znát, že scénář s Menzelem psal sám Bohumil Hrabal. Menzel je sice dobrý režisér, ale jak dokazuje film „Obsluhoval jsem anglického krále“ poměrně mizerný scénárista. Navíc je třeba litovat, že se v některých případech režisér víc nedržel předlohy. Například postava strážného, kradoucího z dětské postýlky barvotiskový obrázek anděla strážce, je v knize vylíčena podstatně lépe. Zatímco ve filmu je vylíčen jako člověk, který dění kolem sebe pouze trpně snáší, pak v knize je takřka tragickým hrdinou, který aktivně soucítí s těmi, jež má hlídat... Jestliže knížka jde na krev naprosto programově, pak film jen tak občas zavadí o nějaké to rezavé železo a ještě navíc ho jako molitanem obalí humorem, aby se diváci nezranili příliš... To už je ale ten úděl zfilmované literatury, že to nejpodstatnější se do filmu prakticky nedá dostat... Samotné filmové zpracování je výborné, se slnou atmosférou, skvělou hudbou a kamerou, obstojnými hereckými výkony... Zamrzí především špatně padnoucí postsynchrony a občasná anachroničnost zobrazených reálií. Obojí jde ovšem na vrub především velmi krátké době natáčení a zpracování filmu. Že se to podařilo stihnou je ovšem nepochybně skvělá věc! Škoda, že se film v tom roce 1969 už nedostal do distribuce... Celkový dojem: 90% (23.09.2006)

Postřižiny nebo Slavnosti sněženek jsou sice velmi oblíbené a lze to pochopit, nicméně za vrcholné spojení Hrabalova textu a Menzelova obrazu považuju Skřivánky na niti a Ostře sledované vlaky. Tohle už není jen pohodový humor ale hluboká sonda do myšlení a chování lidí své doby podaná se znalostí věci a divácky velmi atraktivním způsobem. Ano, je to k smíchu, ale z toho smíchu mrazí. Jediný kratičký výstup Věry Galatíkové coby kované soudružky dokáže o tragédii doby říct víc, než nudné hodiny dějepisu nebo přednášky historiků. Spousta hlášek, které jdou "na kost", mimořádně silné herecké obsazení a zvláštní smutná poetika činí z tohohle snímku přitažlivou podívanou. Chytrá filmařina, kdy Menzel jediným záběrem kamery na hromadu šrotu dokáže vyvolat náladu a emoce, na které by jiný filmař potřeboval několik minut. Pro mě jeden z vrcholů naší kinematografie. Celkový dojem: 100%. (17.06.2006)