Reklama

Reklama

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

  • USA The French Dispatch (více)
Trailer 1

Obsahy(1)

Milostný dopis novinářům odehrávající se v detašované redakci amerických novin ve fiktivním francouzském městě 20. století, který oživuje sérii reportáží publikovaných v časopise „Francouzská depeše“. (Falcon)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (64)

berg.12 

všechny recenze uživatele

Terapie mizanscénou. Film Wese Andersona poznáte od prvního políčka. Respektive tentokráte tři filmy, díky čemuž je poetická kadence zhuštěná až na hranici snesitelnosti. Plýtvání úžasnými dvouvteřinovými kompozicemi, hollywoodskými hvězdami, slapstick, absurdita a Evropa evropštější Evropy - vše, co na Wesu Andersonovi máte rádi, tu najdete. Jen Alexandra Desplata si díky převaze nepůvodní hudby moc neužijete. *****,***,****. ()

Douglas 

všechny recenze uživatele

Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Skrze odhalovaný mýtus šéfredaktora vypráví o moderních mýtech vyprávěných i spolutvořených jeho novináři. Každá ze tří hlavních povídek představuje odlišný přístup k prostoru, času i hře s vypravěčstvím, přičemž tvoří zvláštní formu sevřené seriality. Jistě, oproti jiným tvůrcům může andersonovská poetika působit jako soustavná replikace stále stejných postupů s minimem zásadnějších posunů. Ovšem co je na tom špatně? V jistém smyslu lze totéž říci i o Tatim, Ozuovi, Bressonovi, Tarkovském, Tarrovi či Jarmuschovi. Rozdíl by mohl být v tom, že jejich poetika holt mnohem víc pracuje i s každodenností, vyprázdněností a nenarativností, a tak jsou na rozdíl od Andersona na jedné straně nepřístupnější širokému publiku a na druhé straně (dnes) přijímaní jako modernističtí tvůrci, kdy se těmto rysům připisují další významy. Oproti tomu Andersonova poetika je na první pohled divácky atraktivnější, a proto snáze akceptovatelná jako roztomilý exces v mantinelech stále ještě populárního mainstreamového filmu. Je proto paradox, že když natočí konstrukčně mnohem komplexnější dílo, je z této perspektivy odmítnuto jako vyprázdnění postupů a vypravěčské selhání. Jenže FRANCOUZSKÁ DEPEŠE je zvláštní ne v tom, jak se pořád stejně liší od jiných tvůrců, nýbrž jak v kontextu Andersonových norem nabízí hru s odchylkami - jež vyplyne právě při srovnání konstrukčních, inscenačních a vyprávěcích rysů jednotlivých povídek. Mám za sebou jen jednu projekci a těším se na další, stejně jako na odhalení méně zjevných principů práce se stylem. Už z té jedné projekce ale bylo patrné, že každá povídka nabízí odlišnou práci s prostorem, s kauzalitou, s časem, s rolí vypravěče - i s celkovým prolínáním různých forem i úrovní příběhů a vypovídání o nich v rámci těchto povídek. Jedinečnost každé jedné povídky tak vyplyne s ohledem na postupy uplatněné ve zbývajících dvou, díky čemuž ta vězeňská volí nejpřímočařejší postupy... zatímco poslední si dovolí v závěru úplně přerámovat tematické těžiště a prozradit, že ve skutečnosti vyprávěla o něčem či o někom jiném, než se jevila vyprávět. Co si mě ovšem nejvíce podmanilo a na detailnější analýzu čeho se nejvíce těším, je tvůrčí zacházení s prostorem, a to jak tím dvojdimenzionálním s ohledem na rozložení prvků v rámu, která je pro Andersona typická, tak zejména oním trojdimenzionálním v rámu a mezi rámy. Každá povídka z němu totiž v určitých svých částech přistupovala značně odlišně, když nabízela drobné i větší alternativy vůči zbývajícím dvěma. Na první zhlédnutí mě okouzlily zejména rozmanité formy odhalování prostoru do hloubky v třetí povídce. Celý prostor navíc přebírá výtvarné vlastnosti animovaného filmu i s ohledem na textury či svícení... až nakonec do animovaného filmu přepne. Už sama volba povídkového filmu zdůrazňuje princip neustálé proměny vlastní organizace: skládání, rozkládání, skrývání, odhalování, přerušování, vkládání, zastavování do tableaxu vivants i groteskní zrychlování kreslených grotesek - a různorodé mody reprezentace. Oním principem, který prochází napříč povídkami, je totiž důmyslná hra s alternativami uvnitř alternativy. Vezmu-li navíc v potaz úvodní velkolepou poctu Tatiho snímku MŮJ STRÝČEK, nemohla mě v těchto pochmurných dnech FRANCOUZSKÁ DEPEŠE potěšit víc. ()

Reklama

Botič 

všechny recenze uživatele

The French Dispatch nebyla podívaná úplně pro mě. Místy tak komplikovaně napsané, až mi hlava postupně utekla do bezpečí vizuálních veletočů, než aby se soustředila na příběh nebo na to, co se snaží jednotlivé postavy sdělit. Pořád mě baví Andersonův systém, imaginace, celá plejáda cameií, ale příběhy jako takové byly tentokrát neskutečně utahané. ()

MrHlad 

všechny recenze uživatele

Po smrti vydavatele časopisu zjišťují redaktoři, že jejich magazín končí. A v posledním čísle musí vyjít krom nekrologu i nejlepší reportáže ze světa umění, politiky a jídla. Wes Anderson servíruje nepříliš zajímavé povídky o novinářích ve formě, která mu brání prodat to, v čem jsou jeho snímky obvykle nejzajímavější.   ()

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Fakt nevím. Líbí se mi, že někdo v mainstreamu oživuje formát povídkového filmu a Andersonův styl k anekdotickému vyprávění v tuhle chvíli navíc pasuje, ale určitá salónní mělkost toho všeho mě za nohu táhne dolů. Všechny hlavní povídky jdou vnímat jako alegorie na uměleckou činnost (v případě první dokonce ne alegorie, ale přímé vyjádření), aniž by to ale bylo aplikovatelné na samotného Andersona, který není utrápený neprivilegovaný chudák, revolucionář ani kuchař pátrající po nových chutích - je vlastně trochu smutné, že se mi zdá, že Anderson romantizuje typ umělce, který on nenaplňuje. Jenže jakkoliv nemůže změnit svou esenci, pořád může točit co a jak chce. Proč tedy točí film, ze kterého prýští umělecké nenaplnění založené na externích problémech, když veškeré problémy jeho tvorby mohou pramenit/pramení zevnitř? Působí to trochu jako hledání důvodů umělecké stagnace všude jen ne v sobě. Jako Wesi, nikdo to za tebe nevyřeší - tvůj problém není bezohledný producent, nepružný systém ani pokoření všech met! Francouzská depeše není v žádném ohledu špatný film, jeho obrazová složka je pořád vtahující (a sám nechápu, proč se mi to ještě neokoukalo), ale samotný Anderson tápe. A já tápu nad ním. Je toho hodně, co se mi uvnitř líbilo. (A rozhodně to je velký posun oproti Psímu ostrovu.) Ale nemůžu se zbavit dojmu, že Anderson začíná nějak tušit, že by měl začít dělat něco jiného, ale místo aby to udělal, tak točí film implicitně o tom, že nemůže, protože svět mu to nedovolí. 3 a 1/2 ()

Galerie (36)

Zajímavosti (9)

  • Snímek byl původně zamýšlen jako muzikál, nakonec se ale režisér Wes Anderson rozhodl od tohoto žánru upustit. (Kuzmik)

Reklama

Reklama