Mluv s ní

Dodnes si pamatuji, jak jsem na tento film vyrazil před devíti lety do kina a byl jsem tehdy zcela ohromen jeho barevností a strhující emocionalitou. Od té doby se řadím k pokorným Almodóvarovým fandům, kteří dychtivě vyčkávají každý jeho nový film. "Mluv s ní" je výjimečný film, který někde hluboko ve mně stále vibruje a rozechvívá mou duši. (01.11.2011)

Už dlouho se mi nestalo, aby mne nějaký snímek tolik překvapil svou filmařskou precizností, a přesto zůstal maximálně přístupný i mainstreamovému diváku. Mluv s ní je poezie! Nádherná symfonie hýřící neskutečně sytými barvami, s nadšením si vyhrávající s jejich kombinacemi - ta živelnost barev je přímo hmatatelná. Je to také studie krásna uzemňující promyšlením postavením všímavé kamery, ladný balet, ARTista žonglující s divákovým estetickým cítěním, s jeho dojmy a především emocemi. Není tedy divu, že díky této pestrosti téměř navozuje dojem rozpohybované impresionistické malby, malby, která je navíc okořeněna kapkou zdravého modernismu. Jestliže jedna z hlavních postav prožívala silné okamžiky upřímným pláčem, ani já jsem k tomu u mnoha scén neměl daleko a nestydím se za to. Mluv s ní totiž skutečně silných scén a silných momentů obsahuje fascinující škálu, a co více - přímo prosí o jejich bezprostřední prožití. Jako značně poetický typ jsem nemohl natrefit na lépe... Jediné, co mne zamrzelo, je poněkud uměle oddalovaného rozuzlení (ač krásné), které tento klenot španělské kinematografie snadno připravilo o bezpodmínečné absolutorium. Ovšem, jinak jde o brilantní a přímo požitkářský umělecký film (s krásnou hudbou). Díky za něj, Pedro! 4,5* (30.09.2008)

Cesty osudu jsou spletité, nešťastný konec jedné etapy může být začátkem něčeho nového, kde místo pomíjivosti čeká jistota (snad). Emocemi nabitý film s několika krkolomnými zvraty. Pochvalu si zaslouží soustředěné herectví a přenádherná pointa. Už se těším na další Almodórovy filmy a věřím, že budou stejně inspirující jako "Mluv s ní". 8/10 (27.04.2010)

Sorry, ale tohle fakt ne. Ponechám stranou, že umělecké filmy podobného ražení mě obvykle tolik neberou. Ale co v tomhle filmu se řeší, mi bylo vyloženě proti srsti. Máme tu krásnou holku v komatu, do který je zamilovaný chlápek, co ji předtím stalkoval, a když se jí stane autonehoda, podaří se mu dostat do nemocnice, kde se o ní může starat jako asistent, koupat ji, stříhat vlasy, šmikat nehty a tak. Je úplně podřízená jeho zvídavým prstům a fantaziím o tom, jak spolu budou manželé. Což zní jako dobrý námět na pořádně děsivej horor, ale ne, tohle je umělecký evropský film. U mě tedy tahle postava přišla o veškeré zbytky sympatií, když udělá to, co nakonec udělá. To není žádná "láska", to je jen jeho sobecká fantazie. Pak je tu ještě jedna ženská v komatu, u které je chlápek, který s ní měl opravdový vztah, ale postupně se ukáže, že je to taky idiot, protože se s hlavním úchylem skamarádí. Opět, to si můžou kluci poplakávat, jak chtějí, ale určitý věci z vás nedělají romantického hrdinu, ale psychopata. Předpokládám, že film neměl být jednostranný a divák měl cítit to i to, ale rozhodně na mě působí tak, že spíš fandí hlavním chlapům (viz příšerný "happy end" na konci), a tak jako tak jsou všechny postavy otravné a sledovat ten děj bylo pro mě místy utrpení. Ale tak dobrý vidět trochu španělskou kulturu a že se poukázalo na tohle těžké téma - i když tak ujetě. (4/10) (26.02.2020)

Po štyroch videných filmoch od Almodóvara môžem konečne s čistým svedomím vyhlásiť, že jeho režisérsky štýl a telenovelské zápletky sú odo mňa na míle vzdialené. Jeho postavy, hoci sú psychologicky vycibrené, ma nevedia emocionálne rozkolísať, dejové zvraty mi pripomínajú mexické mydlové opery. Almodóvar siaha k hlbokým témam, snaží sa zaujať zmysluplným scenárom, ale stále mám pocit, že len pláva po povrchu a žiadneho vzrušujúceho vyvrcholenia sa nikdy nedočkám. Možno je to spôsobené príliš odosobneným režisérskym prístupom alebo jeho "vznešenému umeniu" jednoducho nerozumiem. Ak je pre mňa nejaký režisér v rámci španielskej kinematografie ukážkovým, tak je to Iňarritu - jeho príbehy sú preniknuté citom a tvorí postavy, ktoré dojímajú skrz ich nekonečné utrpenie a bolesť a nútia ma s nimi všetko naplno prežívať. Na Almodóvara som ešte psychicky nevyzrela a pravdupovediac, ani po tom netúžim. (27.10.2011)