Vzpoura ve věznici Carandiru

Carandiru, kampak s tebou, kamaráde? Jistojistě zajímavé nahlédnutí do Brazilského vězeňského systému. Bylo opravdu velmi poučné sledovat, kterak to funguje v Brazílii. Z tohoto pohledu se cítím nesmírně poučen. Neměl jsem tušení, že by měl obdobný systém někde šanci zafungovat. Jiný kraj, jiný mrav. Vadilo mi to ovšem herecky. Snad s výjimkou Pabla Ecobara, kterého jsem ihned poznal, i když zde byl o 40 kg lehčí, je to bohužel jeden nesympatický ksicht vedle druhého. Po nějaké té profesionální stránce je to bohužel rovněž bída. Příběh je vystavěn jako koláž minipříběhů některých vězňů. Vše bez jakýchkoli příkras. Můj divácký problém byl zřejmě v tom, že jsem si k žádnému trestanci nenašel svoji cestu. Většina mě dokonce intenzivně odpuzovala. Závěrečný masakr, na který jsem celou stopáž čekal, díky dalšímu z luxusních českých překladů, který práskl co se prásknout dalo, mě tudíž zanechal zcela chladným. Nicméně, oceňuji inspiraci skutečnými událostmi a značné rozšíření svých znalostí a obzorů. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (23.04.2016)

Ale kedže! Carandiru sa s Mestom bohov nedá merať. Dlho som sa nedokázal zbaviť pocitu, že pozerám propagandistický film, cieľom ktorého je osveta medzi nevzdelanými masami, náchylnými na zločin. Je jasné, že z človeka, ktorý sa narodil vo favele, vyrastie kriminálnik s väčšou pravdepodobnosťou, ako z dieťaťa z vilovej štvrte. Trojica zahalených väzňov s kapucňami na hlavách sleduje lekára až k vchodovej bráne. Nakoniec sa ho jeden z nich nečakane spýta: "Doktor a vrátite sa ešte?" Skrátka, s realitou to má len málo spoločné. Carandiru ukazuje väzenie ako miesto skutočnej prevýchovy, a to je skôr idealizácia. Nový lekár si získa dôveru väzňov, a tí sa mu ochotne spovedajú, s nadhľadom prehodnocujú svoje životy, dokážu prijať sebareflexiu atď. Na neuverenie veľa zrelosti, smútku a sentimentu... Tieto vylevy trvajú 1 h. 50 min. a potom príde vzbura, v ktorej padne za obeť vyše sto väzňov. Ak bolo zámerom tvorcov vytvoriť súcit s väzňami, tak išlo o veľmi priehľadný ťah. To podstatné bolo napokon aj tak dopovedané v záverečných titulkoch. (12.08.2011)

Film, který se velice těžko dá objektivně "ocejchovat". Na jednu stranu nám autoři představují vězně a jejich hrůzné činy, za které jsou odsouzeni a na stranu druhou diváka místy až vydírají, že to jsou přece lidské bytosti a nemělo by s nimi být tak zacházeno...A to je právě hlavní problém tohoto díla. Několikrát jsem se během sledování přistihl, že vlastně fandím tomu, koho bych měl nejspíš zavrhnout...Všichni lidmi jsme a i prostředí nápravy by takové asi nemělo být... Odpouštět je (prý) lidské...no nevím, nevím, kdyby někdo ublížil vědomě někomu z mých blízkých nebo nedej Bože, jestli bych byl schopný odpustit... (21.07.2008)

Film plný väzenskej špiny, smutných príbehov, potu, nesympatických ľudí a drsných situácií. Spolu dohromady to však po atmosferickej stránke fungovalo na výbornú. Pri sledovaní ma dokonca pár krát napadlo, že nech Bože dá, že ak sa mám po smrti znovu niekde narodiť, tak nech to nie je Brazília. Trochu mi tu ale vadil ten "kvázi" dokumentárny prístup. 75/100 (25.01.2017)

Film režiséra Hectora Babenca, jež byl za režii Polibku pavoučí ženy nominován na Oscara (a poražen Sydney Pollackem), si v české (video)distribuci vysloužil zavádějící název vybízející k dohadu, že hlavním tématem takřka dvouapůlhodinového snímku bude neblaze proslulý masakr vězňů. Vzpoura, zřejmě zažehnutá nesmyslnou potyčkou a přiživená rozvráceným vedením instituce, se sice odehraje až v poslední pětině filmu, avšak do příběhu strukturálně patří – je jakýmsi vyvrcholením dříve naznačeného, ne pouze zdobným přívěškem, za jaký ho označila část kritiky. Film vznikl podle knihy lékaře Dráuzia Varelly, který při své práci ve věznici v São Paulu vyprávěním vězňů sám naslouchal. Ohraničení filmového vyprávění lékařovým svědectvím však není příliš akcentováno a slouží spíše jako prvek autentizující takřka intimní příběhy odsouzených. Ornamentální barevnosti dosahuje film nejen díky „pečlivé stylizaci nepořádku“, ale též díky kameramanské práci Waltera Carvalha (dále Hlavní nádraží, Žluté mango). (16.08.2005)