Koločava

Představení Divadla na provázku je taková klasika, že jsem měl ze začátku problém tuhle další verzi Nikoly Šuhaje přijmout. Ale to jen na začátku. Erik Pardus perlí jak o život a ten židovský Sanhedrin v čele se Zdeňkem Junákem je dokonalý. Hudba jede po celou dobu, je velmi žánrově pestrá, musím před Ulrychovci smeknout. 75% (18.03.2017)

Muzikál není můj oblíbený žánr, ale někdy udělám výjimku. Koločavu jsem viděla poprvé před několika lety. Balada pro banditu se mi určitě líbila víc, ale v tomto představení mě zaujal především Petr Štěpán, kterého jsem tehdy neznala. Jeho podání písně Až jednou červánky je velmi působivé. Nádherná píseň! (26.02.2024)

Jak začít. Hledám slova, abych nějak definovala ty rozporuplné pocity. Vizuální stránka mohla hodně pomoci k akcentování hudby a k příběhu, k dialogům... Byla skromná, jeviště bez zbytečných rekvizit, jednoduché kostýmy v neutrálních barvách, tmavé uniformy. Fajn, říkám si, užiju si to slyšené. Sourozenci Ulrychovi jsou poznatelní a jejich muziku mám ráda. Hanin zvučný hlas mi lahodil, užití židovské melodiky mně sedlo. Přesto myslím, že se z písniček nestanou takové hity jako z písní kultovní Balady pro banditu z roku 1978. A teď k tomu, co mi vadilo. A to tak moc, že jsem myslela, že nedokoukám. Dialogy. Ano, rozumím těm trendům, že se má jazyk divadla přibližovat současnému, že se mají i do klasiky vkládat odkazy na současné dění. Ale dialogy pana Moši byly povrchní, podbízivé, bez humoru. Atmosféru, kterou nabídla vizuální a hudební stránka, dialogy zničily. (27.02.2024)

V šedesátých letech vznikly ve stejnou dobu dva muzikály stejného tématu. Ano, mluvím o Nikolu Šuhaji Loupežníkovi. Obě verze byli jedinečné jak pojetím příběhu, tak hlavně tím hudebním a navíc obě vznikly v Brně. První nastudování Petra Ulrycha bylo bigbítové a i deska tenkrát vydaná byla unikátní a bylo měla plno hudebních nápadů a byla jedna z nejlepších desek u nás v oné době. Později se po létech se Petr Ulrych k tématu vrátil, přidal více písní, hudbu víc zlidověl a obalil víc židovskými hudebními motivy a hudbu i víc zdřevěnil  aranží hudby - cimbál, housle, basa, kytara. Na pozadí zpívá sestra Hanka Ulrychová. Petr Štěpán coby Nikola není špatný, ale Markéta Sedláčková jako Eržika není jen krásná, něžná, ale i ta, která si našla náhradu za zbojníka a člověk ji t věří. Pobaví velitel četníků Erik Pardus (hned jsem si vzpomněl i na jeho roli četníka v Četnických humoreskách). Tady se mi hrozně líbí ta interakce mezi ním, četníky, lidmi v hledišti, ale i hudebníky viz zničeho nic vyleze z role a přepne "Péťa Ulrych, to je muzikant. Napij sa. No tak. Napij sa...." Jeho části až připomínají forbíny Wericha s Voskovcem. Samozřejmě mají jiný tón, náladu i vtip. No nic, je na čase si zazpívat píseň, která až opravdu zlidověla a člověk si myslí, že je lidovka a on ji právě stvořil Petr Ulrych: "Až jednou červánky, potkáte mamičku...." (16.08.2022)

Na opakování tohoto skvostu v TV jsem čekala několik let. Marně jsem se snažila uvidět naživo.Když se občas už jen sporadicky objeví v repertoáru divadla, je to beznadějně vyprodané. Už jsem to vzdala. Tak jsem ráda, že to zopakovali.Mám moc ráda obě brněnské verze příběhu Nikoly Šuhaje. Obě mají své kouzlo.Ale jaksi bližší je mi Koločava.Jednou jsem odkojená na lidových písních a to se nezapře. Musím ocenit, že Petr Štěpán, ač není profesionální zpěvák, se s rolí popasoval víc než dobře. Určité rezervy ve zpěvu pro mě dostatečně kompenzoval prožitkem. Poslední jeho solo píseň mě opravdu "dostala". A taky musím ocenit okénko židovských tanců, Opravdu kvalitní ochutnávka. (21.02.2016)