Pink Floyd: The Wall
Pink Floyd: The Wall
Pink Floyd: The Wall
Pink Floyd: The Wall
Pink Floyd: The Wall
Režie:
Alan ParkerScénář:
Roger WatersKamera:
Peter BiziouHudba:
Roger WatersHrají:
Bob Geldof, Bob Hoskins, Joanne Whalley, Kevin McKeon, Phil Davis, Roger Waters, Jenny Wright, Alex McAvoy, Nell Campbell, Eddie Tagoe, Vincent Wong (více)Obsahy(2)
Je zamčený v pokoji jakéhosi losangelského hotelu a hlavou mu táhnou klíčové okamžiky jeho života. Rocková hvězda Pink, na jehož koncert se už možná kdesi venku scházejí tisíce fanoušků. Sedí tu a utápí se v děsivých představách a vizích. Scény represí a lidské agresivity se střídají s frustrujícími vzpomínkami na dětství bez otce, zato s přehnaně ochranitelskou matkou, na školu, pokoušející se všechny semlít do jedné beztvaré, nemyslící masy, na ženu, která jej zradila. Sedí tu, obehnán pomyslnou ochrannou zdí, kterou si kolem sebe kdysi vybudoval, a neví jak dál.
Kultovní snímek "Pink Floyd: The Wall" je jedním z mála filmových děl, experimentujících s ryze hudební látkou. Po úspěchu jevištního zpracování dvojalba populární skupiny Pink Floyd se režie celovečerního filmu ujal Alan Parker (Sláva, Hořící Mississippi, Evita atd.), který se tu poetice hudebního tvaru přiblížil v kinematografických dějinách zcela ojedinělým způsobem. Podle scénáře vůdčího ducha skupiny Rogera Waterse vznikl film, jenž je tříští symbolických obrazů a animovaných sekvencí, volně spojených písněmi a situací fiktivní hlavní postavy. Film, který je nadčasovým vyprávěním o osamělosti člověka i o nejrůznějších zdech, jež si kolem sebe stavíme.
(oficiální text distributora)
Recenze (583)
Musím se přiznat, že jsem si tento film musel pustit asi tak na 3x než jsem ho zcela pochopil. Film je naprostá klasa a mezi hudebními filmy si myslím, že nemá konkurenci. A co se týče Pin Floyd je jedna z nejlepší kapel co jsem kdy slyšel. Sólo v Another Brick In the Wall je jedno z nejlepších sól vůbec. ()
Tento film mi utkvel pamäti ešte od detstva, v tej dobe to však boli skôr vizuálne vnemy (pochodujúce kladivká, animácia mlynčeku), než nejaké dôležité pocity, či nebodaj magická hudba Pink Floyd. Preto ma po rokoch stále viac a viac udivuje aj citlivá stránka filmu, Bob Geldof ako pološialený a svetu odcudzený Pink, dokonale presná hudba, či každý obraz patriaci do mohutnej lyrickej mozaiky. Čo to so mnou urobí, keď to uvidím o ďalších desať, dvadsať rokov...? Forma i obsah dokonale vyvážené. ()
Doplnil jsem si mezeru ve vzdelani a film je svym zpusobem vyjimecny, originalni a poplatny kazde dobe. Nicmene jedenkrat stacilo, i kdyz hudba je poslouchatelna kdykoliv. 60% ()
Jeden z prvních surrealistických filmů... KULT.. Navíc na Floydech sem vyrůstala :) We don't need no education.. we don’t need no thought control ()
Tady jsem věděl, že bude plný počet ještě před spuštěním. Film přesně vystihuje mou aktuální situaci. Až se trochu vzpamatuju, tak napíšu víc. ()
''Is there anybody out there?'' ()
Silný v jednotlivých scénách, hlavně animované sekvence ty jsou úžasný, ale jinak celek stojí celkem za houby. 90 minut jsem se nudil a měl co dělat abych to vůbec dokoukal. No a k hudbě tak ta je teda strašná, vždycky jsem si myslel že The Wall je plný pecek ve stylu Another brick in the wall ale neni tomu tak. ()
Watersove dieta, ktore uchvati najma skladbami, z ktorych su mnohe dnes uz legendardne. Po vizualnej stranke to bol celkom slusny videoklip. 8/10 ()
Roky som mala pred očami zafixované úlomky temných animácií z detstva, keď rodičia nadšene sledovali čiernu floyďácku VHS – ku. Už vtedy som z ich reakcií cítila, že ide o čosi výnimočné. The Wall rozhodne nie je generačný, naopak, je výsostne nadčasový. Studená vojna, Berlínsky múr a celá atmosféra tých časov sú síce jedným z faktorov, tlačiacich na Pinka, no situácia jednotlivca sa nezmenila ani po tridsiatich rokoch. Flegmatizmus, snaha naplniť prázdnotu a ilúzia, že láska človeka spasí. Nespasí, na tomto svete predsa žiadne „spolu“ neexistuje. Tento film obsahuje takú gigantickú, sugestívnu masu pravdy, až jeho sledovanie bolí takmer fyzicky. Nikdy mi nebolo celkom jasné, kto má väčšie šťastie – či ten, kto The Wall videl alebo ten kto nie. ()
´The Wall´ je jako rocková opera, s minimem dialogů. Náročný příběh je dobře rozpracovaný do scén, které jsou velmi expresivní, ale přesně vykreslují Pinkovi emoce. Spojení obrazu, hudby a textu je poutavé. I když je celý příběh znepokojijvý a jde do hloubky příčin, proč Pink blázní a upadne do kómatu, přece je natolik zajímavý, že konec vlastně přijde nečekaně náhle. Příběh je mužským pohledem na nešťastné formování osobnosti společností. Životní zážitky jsou tím přikládáním cihel do zdi, kterou se Pink snaží izolovat od společnosti, chránit se před lidma. Mladý (Kevin McKeon) i dospělý Pink (Bob Geldof) mají nečekaně podobnou fyziognomii a svojí neprofesionálním hraním vystuhují Pinkovu rozpačitost. ()
Nejlepší videoklip všech dob. Ale nic víc. Audiovizuálně naprosto dokonalé dílo, z jehož vizuální stránky nejvíce vyčnívají Scarfovy animace a o hudbě snad ani netřeba mluvit. S příběhem je to už těžší a někdo, kdo neví, do čeho jde, by mohl být odrazen, ještě než se vyjasní, o co vlastně jde. Každopádně ale výborná záležitost, obzvláště pro fanoušky Floydů. 85% ()
Tenhle film se nedá brát jinak než klasika. ()
Kapela Pink Floyd je opravdu všestranná, její klipy, alba, poetisticky laděné texty písní i tento film to jenom potvrzují. Velmi sugestivní výpověď člověka, kterému se pomalu rozpadá svět a zůstává sám. Sami jsme jen cihlou ve zdi! ()
Hudba PINK FLOYD, přes kterou jsem si v podstatě našel cestu ke klasickému rocku, se mi přes svou pozoruhodnou, proměnlivou a dlouho trvající kariéru hodně záhy oposlouchala a věřím, že hodně lidí to má podobně. Mám s nimi ten problém, že na rockovou kapelu jsou až příliš epičtí a utahaní. Na Floydech si nicméně velmi vážím toho, že do rocku dovedli opakovaně vnášet komplikované a hodnotné myšlenky, aniž by na svých koncertech jako jedna z nemnoha kapel lavírovali o sexu s Hitlerem (jako DOORS), znásilňovali po hotelích kurvy ostatky mrtvého žraloka (jako LED ZEPPELIN) nebo prokládali každé třetí slovo libozvučným "fuck" (jako GUNS N' ROSES), a přitom ani neměli ve svých řadách žádného mimořádně nadaného instrumentalistu, "pouze" pár zakomplexovaných vizionářů v čele s Watersem. Přičemž mnoho z toho nejlepšího z ních vypadlo právě v PINK FLOYD: THE WALL (MOTHER, COMFORTABLY NUMB, OUTSIDE THE WALL). ()
Neuvěřitelné, děsivé, skvělé. Chápu, proč je The Wall kouskem doslova legendárním. Špatně se to popisuje. Ale je to strhující. Jako z jiné planety... ()
několika slovy: filmovo-hudební extáze ()
WOW, nemám slov. Another Brick In The Wall, neskutečně emotivní a děsivě symbolické hudební orgie v podvědomí rockového Hitlera? Opravdu dosti ledová sprcha, jestli najdete na koberci mou čelist, pošlete mi ji poštou i s účtem za cvokaře ():-) ()
Tak tomu řikám depresivní podívaná!!! Geniální skoro až umělecká jízda s nádhernou neoddělitelně související muzikou... Téma tak hluboké a tak přirozeně, i když nejednoduše, pojaté.. Co k tomu víc dodat! Ty skladby jsou nesmrtelné! -------------------------- PS: Včera, resp. 7.srpna 2013, jsem viděl Rogera Waterse v Praze s tímto veledílem naživo, a můžu vám říci, že to bylo ... já nevím, GENIÁLNÍ, NADČASOVÉ, AUDIOVIZUÁLNĚ DOKONALÉ !!! SMUTNÉ, DEPRESIVNÍ, INTENZIVNÍ... Myslím, že by to měl vidět každý. A nemusí to být nutně fanoušek Floydů.. NÁDHERNÁ PODÍVANÁ !!! ()
Tak to byl zážitek. V poslední době mám na silné filmy kliku. Po povedeném Wrestlerovi, geniálním snímku Requiem pro sen a překvapení v podobě Klepání na nebeskou bránu jsem zase sáhl dobře. Dokonalá hudba, vymakané animace a bravurní herecký výkon B. Geldofa. Chtěl jsem dát 5*, ale ke konci jsem se začínal ztrácet v tom, co se vlastně s "hrdinou" děje. Legendární scéna ze školy nezapomenutelná! "All in all it was all just a brick in the wall." ()
Související novinky
Zemřel režisér Alan Parker
Po dlouhé nemoci dnes ve věku 76 let zemřel věhlasný britský režisér, scenárista a producent Alan Parker. Smutnou zprávu potvrdil Britský filmový institut. Parker začínal v 70. letech jako tvůrce… (více)
Rozbor The Wall, který jsem napsal... (OBSAHUJE SPOILERY): Film Pink Floyd’s The Wall sleduje hudebníka Pinka, který je inspirován členem kapely Rogerem Watersem. I když je film z velké části snahou se otevřít a popsat krutou společnost, která autora formovala - dotýká se i fašismu a totalitních systémů. Jak Německa za druhé světové války, tak Anglie doby vzniku filmu a alba. I když Anglie na tom nebyla samozřejmě tak špatně, jako válečné Německo - autor naráží například na konzervativní školní systém nebo rostoucí subkulturu skinheadů (poté, co se Pink “vrátí” z hotelového pokoje). Převážně se v tomhle rozboru budu věnovat těmto částem filmu. Hlavně kvůli tématu tématu rozboru, ale i kvůli tomu, že rozebrat celý film by bylo o mnoho obsáhlejší. Velká část filmu se odkazuje na Druhou světovou válku. Válkou a bombardováním Velké Británie se zabývá píseň “Goodbye Blue Sky”, která obsahuje mnoho přirovnání a symbolismů. Začínáme záběrem na letící bílou holubici. Bílá holubice je většinou symbolem míru, mír však nevydrží věčně. Holubice je brzy poté roztrhána říšskou orlicí. Tento ocelový pták letí nad Anglií a obírá jí o trsy země. Ta krvácí. Německá letadla se mění v křesťanské kříže, symbolizující smrt a hrobky. Vlajka Velké Británie se mění v krvácející kříž a krev z něj odtéká do kanálu jako bezcenný odpad. Což je, ale z války důležitější pro postavu Pinka, je to, že v ní zemřel jeho otec. V úvodu se o události mluví. Otec zemřel, když bránili pozici v Anzio při ztrátě “jen” několika stovek vojáků. Ztrátě z hlediska generálů zanedbatelné, lidsky však neuvěřitelně velké. Smrt otce a nedostatek otcovské osoby v životě Pinka hodně ovlivnilo. Nejen smrt otce, ale spousta různých vlivů vyvolalo v Pinkovi to, že si kolem sebe postavil jakousi zeď, kterou izoluje své skutečné já od okolí. Mezi těmito “cihlami ve zdi” je například jeho učitel, přehnaně ochranitelská matka nebo jeho manželka/přítelkyně. Všechny tyto “vlivy” v podobě karikatury můžeme na konci filmu vidět v písni Trial (Soud). V době, kdy Pinka vidíme v hotelovém pokoji, je už velmi labilní. Postupně se zdroguje a je na pokraji sebevraždy. Na poslední chvíli však do pokoje vnikne jeho manažer. Ten nechce, aby jeho “dojná kráva” přestala fungovat. Rychle ho nadopuje a vyšle na chystaný hudební koncert. Pink přirovnává pocit nadopování k tomu, když měl jako mladý horečku. To je ukázáno při písni “Comfortably numb”. Za jízdy autem na koncert se Pink mění v “loutku” s obličejem, který například měli děti během písně “Another Brick in the Wall (Part 2)”. Křičí v bolestech a snaží se svou masku strhnout. Postupně si ze sebe strhává kousky slizkého masa loutky. Když však masku strhne je za ní už jeho neonacistické alter ego. Jeho alter ego je to, které dorazí na koncert místo něj. Pink kráčí na koncert strnulým, téměř vojenským krokem. Před koncertní halou mu matky předávají děti a on je políbí na tvář. Je zde jasné přirovnání k diktátorům a hlavně nacistickému Führerovi. Poté Pink vyjde do sálu. Zobrazí se nám scéna skoro jako z nacistické konference v pseudodokumentárním propagandistickém snímku “Triumf vůle”. Jeho fanoušci ho stále fanaticky obdivují, jako by nic nepoznali. Bodyguardi mají fašistické uniformy. Pink řekne, že fanoušci jsou zde, aby si užili “zmatenost, které sálá z vesmírného kadeta”. Výrazem “Space cadets glow” čili “sálání z vesmírného kadeta” odkazuje na stav pod vlivem drog. Neonacistický vůdce řekne, že když tu zmatenost čekali mají smůlu, neboť “Pink zůstal v hotelovém pokoji”. Oni jsou prý skupinou, která ho pro tento koncert nahradila. “Dnes zjistíme, co jsou Pinkovi fanoušci skutečně zač...” zařve. Naznačuje to, že se postupně ukáže, že Pinkovi fanoušci jsou lehce manipulovatelní k čemukoliv. Fašistické alter-ego pak začne vyvolávat menšiny a lidi, které většinou neonacisté nesnáší (gaye, židy, černochy, drogově závislé, “ty co vypadají divně”). Ty mají Pinkovi fanoušci mají “postavit ke zdi”. “Postavit ke zdi” je slangově samozřejmě poprava. Zároveň však to sedí k tématu “Zdi”, kterou si Pink kolem sebe postavil. Pinkovi fanoušci v tom nevidí nic divného - podrobují se jeho příkazům a tleskají mu. Roger Waters ukazuje, že kdyby i fašista místo něj vystoupil na jeho koncertu, fanoušci ho stále nepokrytě milují. Na konci vidíme, že Pinkovi fanoušci mají též masku “loutky”. Fašisté ve filmu mají logo dvou zkřížených kladiv. Jde i o zbraň, kterou používají. Jednou například vidíme, že s ní někteří z nich ničí výlohu obchodu. Kladivo bylo ve filmu zvoleno proto, že jeho cílem je zatlačit hřebík, aby nevyčníval. Potlačit jedince a zařadit ho do systému. To vidíme u všech autoritativních totalitních režimů - ať už jde o německý fašismus či ruský komunismus. Jedinec není důležitý - důležitá je nerozlišitelná masa a dav. Znak zkřížených kladiv je použit i v gestu, které změněný “Pink” dělá. Překřížené ruce s pěstmi. Jde o jakousi alternativu nacistického “hajlování”. Po části v koncertní hale vidíme fašisty v ulicích, kde vyvolávají rvačky a provokují násilí. Je zde odkaz na pochody neonacistů, které se snaží tvářit civilizovaně. Sledujeme animaci kráčejících kladiv, připomínající vojenské přehlídky. Výkřikům fašistického alter-ega je stále těžší a těžší rozumět. Pink začne křičet. Po koncertu se probouzí na veřejných záchodcích s flaškou v ruce. Čte si svoje básně, díky kterým ho učitel zesměšnil ve škole v “Another Brick in the Wall (Part 2)”. Popisují vlastně to, v jaké situaci je. “Cítím se zavřený v cele… Byl jsem vinen?” Následuje část s písní “Trial”. Soud s Pinkem, kde jsou jako svědci předvolány kostky, které tvořily jeho zeď - Matka, Učitel, Milenka apod. Jeho trestem je odhalit své skutečné já všem. Zboření zdi - čili to, čím vlastně byl celý film Pink Floyd’s The Wall. Celý film je hudební zpovědí Rogera Waterse a pojednává o tom, co ho formovalo. Používá symboly, aby vyprávěl svůj příběh, který je ale i tak pochopitelně podaný. Je jasné, že jsou v něm části, které jsou jen metafora či halucinace. Také se dá, ale po trocha málo přemýšlení přijít na to, co se autoři snažili říct. O společnosti, fašismu, fanatismu a životě autora. Nejde o věci, které by byly zakódovány zase až tak hluboko. Nedá se říct, že poslouchám skupinu Pink Floyd často - většinou hudebních alb jsem od ní vlastně ani neslyšel, ale tenhle film mi však spojením animace a záběrových kompozic hodně utkvěl v paměti. Pink Floyd’s The Wall je hudebním filmem, který v jeho ambicích bude jen těžké překonat. Je to také film velmi osobní, který kritizuje i samé fanoušky hudební skupiny. () (méně) (více)